 |
| Stanovisko bylo zveřejněno na webových stránkách ČSBS. |
Stanovisko, vydané předsednictvem ústředního výboru ČSBS dne 8. října, vytýká na adresu SLÖ, že toto „zarytě mlčí o zločinech, které Němci páchali na Češích, Židech, ale i na Němcích, resp. na německých antifašistech, před vypuknutím 2. světové války“. To však neodpovídá skutečnostem, v tisku SLÖ ("Sudetenpost") vycházejí články a komentáře odsuzující „Hitlerův zločinecký režim“, spolkový předseda SLÖ Gerhard Zeihsel opakovaně odsuzuje "zločiny nacistického režimu", tematizován je často "masakr nacistického režimu v Lidicích" apod. Ani další tvrzení vedení ČSBS, že se „od roku 1990 tlak soustřeďuje pouze na Českou republiku“, není vůbec pravdivé. Na stránkách „Sudetenpost“ se lze v současnosti mj. často setkat s tematizováním otázky německé menšiny ve Slovinsku a vyhnanců z východoněmeckých území, která po roce 1945 připadla polskému státu. Nedávné vydání tohoto listu například kritizovalo i neutěšené podmínky německé menšiny ve Slovinsku.
K samotnému „vyhánění“ čeští „odbojáři“ ve svém oficiálním prohlášení uvádějí, že „henleinovští ordneři zabíjeli nevinné obyvatele, ničili majetek Čechů, zabavovali jejich půdu a ponižovali Čechy různými způsoby“,. V důsledku toho, tedy „psychickým a mnohdy i fyzickým nátlakem donutili k vystěhování a tím vyhnali na 250 tisíc Čechů z českého pohraničí, a to jak před Mnichovem, tak zejména po něm. Vyháněli Čechy v rámci obsazování českého pohraničí ČSR. O těchto skutcích se nedá tvrdit, že šlo o poklidné přesídlení českých úředníků zpět do českého vnitrozemí.“ Zároveň se vedení ČSBS odvolává na to, že má k dispozici „písemná svědectví a fotografické materiály od přímých účastníků vyhánění Čechů v roce 1938 z českého pohraničí, z nichž je zřejmé, že to byly činy tehdejších Rakušanů a Němců žijících v českém pohraničí, které byly v přímém rozporu s občanským soužitím“. (Moravské pohraničí bylo ve stanovisku opomenuto.) V prohlášení je ale nakupeno další množství útoků, nikterak ani nesouvisejících s tématikou událostí roku 1938, včetně útoku na „důvěryhodnost celé Republiky Rakousko“.
ČSBS naprosto lže o dobové rasové politice
ČSBS použil v textu historicky snadno vyvratitelnou lež, podle níž „to byli opět Češi, kteří podle nacistických rasistických zákonů byli považování za „nižší“ rasu a podle toho s nimi bylo po celou dobu 2. světové války nakládáno“.
Naopak, německé rasové zákony stavěly příslušníky českého národa na roveň rasově příbuzných národů německého národa, jak to bylo mj. o Češích vysloveně formulováno v tzv. Ahnenpassu, tj. průkazu o árijském původu německých říšských občanů. Navíc vstoupila v Protektorátu v platnost zákonná norma "o ochraně české krve", která zakazovala míšení „české árijské krve“ s příslušníky židovského etnika. Toto uzákonění v podstatě vycházelo z Norimberských zákonů a podobně jako u „árijských německých příslušníků“ mělo zamezovat uzavírání manželství mezi Čechy („árijci“) a Židy. Rasové průzkumy českého obyvatelstva byly motivovány úvahami o germanizaci českého národa, který byl právě díky své „rasové příbuznosti“ s „rasovým profilem německého národního tělesa“ (na rozdíl například od vzdálenějšího „rasového profilu“ Italů, Španělů nebo Francouzů) vůbec předmětem těchto úvah. Rozbory tedy neměly za cíl zjišťovat jakousi "rasovou méněcennost", nýbrž zjistit míru rasových předpokladů k poněmčení. U jiných, rasově dále "vzdálenějších" národů byly takovéto rozbory pochopitelně bezpředmětné.
Fakta o stěhování Čechů z odstoupeného území ČSR (zde detailní verze textu s uvedenými zdroji)
Během prvních let existence ČSR byli místní němečtí úředníci a zaměstnanci nahrazováni českými, kteří se za tímto svým novým zaměstnáním přestěhovali. Obdobný stav byl ve školství v důsledku zřizování „menšinových škol“, pro něž většinou neexistovala skutečná potřeba, v zemědělství přidělováním konfiskované půdy v německy osídlených krajích téměř výhradně českým zemědělcům, mnohdy v celých koloniích. Z říšskoněmecké, ani ze sudetoněmecké strany nebyla později plánována a organizována etnická čistka, tedy vysídlení neněmeckého obyvatelstva z pohraničních území předaných Německu v říjnu 1938. (Na rozdíl od plánů odgermanizovat poválečné Československo). Stěhování probíhalo spontánně.
Čs. centrální úřady od 1. 10. 1938 naléhavě žádaly své podřízené úřady v odstupovaných územích, aby zabránily stěhování civilního obyvatelstva do vnitrozemí. Obyvatelé, kteří se do německého pohraničí přistěhovali v souvislosti s počešťováním a se správními a hospodářskými čechizujícími zásahy během republiky, věděli sami velmi dobře, že tam zřejmě nemají co pohledávat, když je tam vládnoucí stát a pod nátlakem počeštěné firmy nebudou potřebovat a vydržovat. Bylo zřejmé, že čeští úředníci a státní zaměstnanci přijdou o zaměstnání, byť někteří úředníci si to nepřipouštěli. Čs. stát evakuoval (dobový termín) své zaměstnance a úředníky sám, ne však všechny. Také zemědělci, kteří získali půdu nacionálně orientovanými machinacemi pozemkové reformy, věděli, že bez podpory státu nebudou asi německým okolím na svých usedlostech zřejmě rádi viděni. Další, kteří raději preventivně opustili svá bydliště, byli čeští „národovci“, zejména členové obranných jednot, činovníci tělovýchovného spolku Sokol a většina bývalých legionářů.
Pro evidenci česko-slovenského Ústavu pro péči o uprchlíky uváděli dotázaní jako popud k útěku vedle násilí, hrozeb a existenčního ohrožení také jiné motivy, např. citové, „přestěhoval jsem se z lásky k vlasti“, či „toužil jsem po životě mezi občany české národnosti“. Zejména legionáři, činovníci Sokola a starostové utekli údajně z národních a kulturních důvodů. Skutečným důvodem přestěhování ale byla v naprosté většině případů ztráta zaměstnání, obživy a panika části českého obyvatelstva. I část německy hovořícího obyvatelstva se cítila být nucena se ze Sudet přestěhovat, a to ze zcela jiných důvodů - z obav před pronásledováním ze strany sudetoněmeckých nacionálněsocialisticky aktivních spoluobčanů, a zejména ze strachu z politického či rasového pronásledování, poněvadž věděli o situaci svých politických soudruhův či příbuzných Němekcu. Byli to především Židé, aktivní němečtí sociální demokraté, kteří se v poslední době účastnili obrany republiky v Republikánské obraně (Republikanische Wehr), a komunisté.
Ke dni 27. září 1938 bylo registrováno přes 24 tisíc přestěhovaných do vnitrozemí, z nichž byl značný podíl německy mluvících. Během následujících týdnů stoupal počet přišedších všech národností rychleji, takže brzy přesáhl sto tisíc i s uprchlíky z polského záboru Těšínska, pak z maďarského záboru Slovenska, posléze z celého Slovenska a z Podkarpatské Rusi (přestěhovalci z území odstoupených Německu nejsou ve statistikách vyděleni).
Uváděné počty násilností v české literatuře jsou většinou značně nadsazené. Údaje čs. ministerstva vnitra hovoří o 27 mrtvých v roce 1938 do odstoupení území Německu, z toho 16 Čechů a 11 Němců. Kromě toho bylo 26 čs. policistů za tzv. sudetoněmeckého povstání v září 1938 zavlečeno do Německa. Dne 25. 9. 1938 bylo na území Říše, jak vyplývá ze zprávy německého ministerstva zahraničí, 1449 zajatců z ČSR bez rozlišení jejich národnosti. Československá armáda zase hojně zatýkala a internovala příslušníky SdP. Později, podle ustanovení Mnichovské dohody, si ony „politické vězně“ oba státy vzájemně vyměnily. Freikorps se chlubil 164 úspěšnými akcemi a následujícími zcela přehnanými počty: 110 zabitými Čechy, 2029 zajatými Čechy a 52 mrtvými vlastními příslušníky.
Nenávist zfanatizované části německého obyvatelstva po připojení Sudet k Říši vyústila hlavně do výtržností vůči osobám stejné národnosti, ale odlišného politického smýšlení. Výtržnosti a násilnosti probíhaly v době mezi odchodem československé armády a příchodem německé. Wehrmacht veškeré násilnosti, zejména z řad příslušníků Freikorpsu, okamžitě zarazil. V mnoha městech došlo k výtržnostem zaměřeným proti německým odpůrcům připojení čs. území k Říši, kterým bylo mimo jiné předhazováno, že Čechům sloužili jako špiclové a přisluhovači. V Liberci hnali ulicemi „soudruhy" ověšené cedulemi s hanlivým nápisem „Jsem zrádce národa". V Krnově a v Opavě byly na domech umístěny cedule s nápisem, že zde bydlí nepřátelé státu a bolševici. V Kolštejně, v okrese Šumperk, byli němečtí sociální demokraté zbiti příslušníky FS a v jedné obci u Chomutova byla předsedkyně sociálně demokratické sekce žen donucena za posměchu a nadávek po celý den zametat ulici. V Jirkově v severozápadních Čechách, byli komunisté a sociální demokraté i jejich ženy zfackováni a výhrůžkami a nadávkami přinuceni čistit veřejné objekty.
Násilnosti vůči Čechům civilistům jsou mnohem hůře doloženy, nevyskytovaly se v takové míře jako násilnosti mezi Sudetoněmci samými, byť podle vzpomínek některých pamětníků byl „vztah Němců k Čechům po invazi takový, že se uvolňovaly dlouho zadržované pocity. Někde to také byly organizované nářezy Čechům“. Zloba radikálů z SdP se soustřeďovala hlavně na členy a činovníky tělocvičné organizace Sokol, obranných jednot a na státní zaměstnance za jejich předchozí chování v německých sídelních oblastech. Není doložen jakýkoliv pokyn SdP, Wehrmachtu, ani nařízení německých státních a správních úřadů vybízejících k vysídlení Čechů, nebo ho nařizující. (Na rozdíl od situace vyhánění Němců z ČSR v roce 1945). Jedinými dvěma známými případy je 40 Čechů - železničářů (počet včetně rodinných příslušníků) z Nýřan u Plzně, kteří byli obviněni, že poškodili drážní telefonní kabel, a jednoho Čecha v čele komunální správy za „podíl na česko-komunistických provokacích proti německému elementu“. Ty německé úřady vyzvaly, aby se vystěhovali. V Žatci došlo k pokusu místního obyvatelstva vyhnat Čechy ze zemědělských statků přidělených jim v rámci pozemkové reformy. Německé úřady tomu zabránily. Postoj německých úřadů k vysídlování byl zdrženlivý - povolovaly demobilizovaným vojákům české národnosti se vracet do svých bydlišť v Sudetech. Na tehdejších českých novinových zprávách je velmi nápadné, jak málo Čechů hovořilo o tom, že byli napadeni nebo nuceni k vystěhování. V naprosté většině případů vypovídali o útěku, vystěhování se z obav před útokem, tedy nikoliv v důsledku fyzického pronásledování. České deníky té doby byly přeplněny komentáři o křivdě, která se Čechům stala odstoupením pohraničí, a to takovým způsobem, že téměř rezignovaly na svůj hlavní účel: zpravodajství. Je jasné, že za tohoto stavu národního lkaní by každá událost dokumentující příkoří, tedy i vynucené vystěhování Čechů ze Sudet nezapadla a byla by pohotově podána čtenářům a - zveličena.
Vojenské incidenty byly zaznamenány i po obsazení odstoupených území německou armádou. První byl zaznamenán 21. 10. 1938 na čs.-německé hranici u Litoměřic, vyprovokován čs. armádou. Dne 1. 11. 1938 vpadli neuniformovaní příslušníci SdP u Moravské Chrastové přes hranici a zabrali jednu obec. Čs. armáda je z obce vytlačila za cenu několika mrtvých na obou stranách. Dne 9. 1. 1939 proniklo devět Sudetoněmců do jedné české obce v odstoupeném území v poličském okresu, kde obsadili devět domů obývaných Čechy. Pořádek zjednala říšská policie.
I počet, udávaný odbojáři, je záměrně nadsazený
Počet odešlých Čechů, udávaný ve stanovisku Českého svazu bojovníků za svobodu, je také nepravdivý. Historik Gebhart cituje Šímovu studii, který spočetl, že z území odstoupených Německu odešlo celkem 168.804 osob, z toho 139.034 národnosti české, 10.496 německé, 18.076 židovské. Jan Rataj uvádí celkový počet 122 tisíc Čechů, 15 tisíc Židů a 18 tisíc německých protivníků nacionálního socialismu uprchlých z území odstoupených Německu. Peter Heumos dochází k počtu 140 tisíc osob české národnosti, které se přestěhovaly ze Sudet do vnitrozemí, což představovalo necelou pětinu tam žijících Čechů, a upozorňuje, že počet českých přestěhovalců v různých historických pracích silně kolísá. Erich Kulka uvádí, že z území odstoupených Německu odešlo do okleštěné ČSR na 70 tisíc českých vysídlenců, okolo 11 tisíc německých komunistů a sociálních demokratů a asi 17 tisíc židovských uprchlíků, Josef Bartoš došel k počtu 116-122 tisíc Čechoslováků, 12-13 tisíc Němců a 15-23 tisíc Židů.
Počty přestěhovavších Čechů nemusejí být spolehlivé, protože někteří si to s přestěhováním do vnitrozemí rozmysleli a posléze se do odstoupených území Německu zase vraceli. Kolik se jich do odstoupených území vrátilo, není nikde podchyceno, ani k tomu neexistuje žádný odhad. Oficiální statistiky navíc nevydělují přestěhovalce z území odstoupených Německu od ostatních z Těšínska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Fritz-Peter Habel shromáždil 66 českých a německých prací zmiňujících počty osob odešlých z odstoupených území Německu. Pohybují se převážně v intervalu mezi 122 000 až 200 000.
Koneckonců je vedení Českého svazu bojovníků za svobodu dlužno ještě jedno podstatné vysvětlení: Proč se údajné vyhánění Čechů týkalo pouze zlomku obyvatelstva žijícího v pohraničí a hlásícího se k české národnosti? Proč naprostá většina Čechů mohla v pohraničí zůstat? Jak to koresponduje s tvrzením o vyhánění Čechů?
