úterý 29. října 2013

Jutta Rüdigerová – Vůdkyně dívek ve Třetí říši (6.)

Předchozí díly: 1. díl - 2. díl - 3. díl - 4. díl 5. díl
V Protektorátu Čechy a Morava
Lukáš Beer
Hosté IV. oddělení českého Kuratoria pro výchovu mládeže: německé dívky
BDM z okolí Hamburku pečující o děti na návštěvě v Čechách.
Foto: Archiv Lukáše Beera
Po obsazení Norska a Dánska německými vojsky v dubnu 1940 byla brzy navázána spolupráce s „Jente Hird“, mládeží norské fašistické strany „Nasjonal Samling“, vedené a v roce 1933 spoluzaložené Vidkunem Quislingem. Jutta Rüdigerová to ve svých pamětech líčila takto: „Quisling ve dvacátých letech společně se známým polárním badatelem Fridtjofem Nansenem, který jako vrchní komisař Svazu národů organizoval pomocné akce pro hladovějící obyvatelstvo Sovětského svazu, zažil lidi ovládané Moskvou v nepředstavitelné bídě a nabyl později přesvědčení, že pouze Adolf Hitler může Evropu uchránit před bolševismem. Z toho důvodu byl ochoten úzce spolupracovat s Německem. Daroval Adolfu Hitlerovi malou vikingskou loď ze stříbra, na které stál nápis: ,Adolfu Hitlerovi, Vůdci všech Germánů - Vidkun Quisling‘.“ Také s dánskou mládeží byl navázán dobrý kontakt. Její vedoucí činitel, Christian Frederik von Schalburg, narozen v roce 1906 na Sibiři jako syn ruské matky a dánského otce, padl v roce 1942 v hodnosti SS-Obersturmbannführera na východní frontě.

HJ-Oberbannführer Siegfried Zoglmann na spor-
tovních hrách Hitlerovy mládeže pořádaných v
Moravské Ostravě v roce 1941.
Foto: Archiv Lukáše Beera
Krátce po porážce Francie se vedoucí činitelka BDM na chvíli zdržela u svého bratra a jeho rodiny ve Vídni, kde dobytí Paříže všude vyvolalo velké nadšení obyvatel. Poté odjela do Prahy, kde se na Hradě zúčastnila „svěcení“ praporků sudetoněmecké odnože Svazu německých dívek: „Byl to uchvacující okamžik, když člověk stojí před touto mohutnou historickou kulisou a vidí téměř 3000 dívek nastupovat se svými praporky. Jejich víra v to dobré v našem hnutí se odrážela v jejich obličejích.“ V červnu 1940 uspořádala Hitlerova mládež sportovní dny v Brně, jichž se zúčastnil i vedoucí Siegfried Zoglmann. Asi 10.000 dětí sportovalo a závodilo v různých disciplínách před zraky svých rodičů.

Na území Protektorátu řídila činnost územní organizace Hitler-Jugend úřadovna Befehlsstelle Böhmen und Mähren der Reichsjugendführung, od března 1940 „Reichsjugendführung, Befehlsstelle Böhmen und Mähren“, v jejímž čele stál několik let Oberbannführer Siegfried Zoglmann. Vedoucí úřadovny se často střídali, neboť byli odvoláváni do armády. První organizační rozdělení bylo jednoduché. V čele stál šéf úřadovny, pro Bund Deutscher Mädel pověřenkyně vedení. Pak následovala oddělení I - válečné nasazení, II - vzdělání, III - politické záležitosti, IV - správa a zvláštní referáty. Na území Protektorátu bylo vytvořeno několik praporů (Banne), odpovídajících praporům HJ, se sídly v Praze, Hradci Králové, Plzni, Jihlavě, Brně, Moravské Ostravě, Českých Budějovicích a byly označeny číslicemi podobně jako v Říši. Dále se pak podle dosavadního způsoby dělily na dílčí organizační části.

Sportovní hry Hitlerovy mládeže v
Olomouci proběhly v červenci 1942.
Ústředí v Praze i jednotlivé úřadovny vydávalo pro členstvo rozkazy („Befehl“), v nichž seznamovaly členstvo se všemi nutnými opatřeními organizačního a personálního charakteru, obdobně jako Reichsjugend v Berlíně. Při výchově a organizování akcí spolupracovala s odděleními pro záležitosti mládeže Úřadu říšského protektora v Praze.

Zahájení války přineslo zasáhlo výrazně do charakteru práce BDM - intenzivní práce se věnovala zdravotnické službě, službě v domácnosti, pečování o vojáky, pomocné službě při záležitostech úřadů, pomocné činnosti u rolníků a kulturní péči. Vedle toho stála v první řadě organizační výstavba „oblastí“ („Gebiete“) popř. vrchních žup v územích, která nyní nově připadla k Německé říši. Když Rüdigerová přebírala svou vedoucí funkci v BDM, bylo říšské území organizačně rozděleno do 25 „oblastí“. O tři roky později to byly už 42 „oblasti“. V roce 1938 totiž přibylo 8 oblastí bývalého Rakouska a Sudetenlandu, v roce 1939 Danzig-Západní Prusko, Wartheland a části Horního Slezska, v roce 1940 přibylo Alsasko (spojeno s Bádenskem), Lotrinsko (spojeno se Sárskou Falcí) a Lucembursko, spojené s Westmark, krom toho ještě Eupen a Malmedy. A k tomu ještě přibyly 3 úřadovny („Befehlsstellen“), zřízené za účelem péče o německou mládež žijící mimo oblast Říše.

„Částečně byli domácí vedoucí mládeže činní v poradenské činnosti při budování místních mládežnických organizací , kromě toho se starali o existující kontakty se zěměmi, které byly spojenci Německa“, vzpomíná Rüdigerová. „V roce 1939 byla zahájena činnost Befehlsstelle v Čechách a na Moravě, v roce 1940 Befehlsstelle v Nizozemí, která odpovídala také za kamarádskou výpomoc při budování nizozemské organizace Jeugtstorm, stejně jako služebna u vojenského guvernéra Belgie a Severní Francie, která udržovala těsné styky jak k vlámské, tak i k valonské mládeži. Protože vlámská mládež se cítila obzvláště být svázána s Německem, byla jako jediná mládežnická organizace z nějaké cizí země přijata do Hitlerovy mládeže a nosila k obyčejné uniformě navíc jen vlámského lva na rukávu.“ 

Poradce Hitlerovy mládeže (na snímku vpravo) vedle uniformovaných příslušníků českého Kuratoria pro výchovu mládeže a instruktora letního tábora na jednom z letních zotavovacích táborů organizovaných Kuratoriem pro české chlapce v létě 1944. K účastníkům právě promlouvá generální referent Kuratoria, dr. František Teuner. Foto: Archiv Lukáše Beera
Ve funkci předsedy Kuratoria pro výchovu mládeže zavítal jako
host sportovních her Hitlerovy mládeže v Olomouci v létě 1942
také Emanuel Moravec. Vpravo na snímku poradce v Kuratoriu
Bannführer Dressler. Foto: Archiv Lukáše Beera
Ani půlstoletí po skončení 2. světové války nepřecházelo Juttu Rüdigerovou nadšení z oné pohnuté doby. Hitler podle ní „ponechal mládeži volnou ruku při vytváření své práce“ tím způsobem, že jí ukázal cestu slovy: „Mládež má svůj stát pro sebe“ a „Mládež musí být vedena mládeží“. Schirachovi se podle ní šikovným způsobem podařilo ukončit podřízenost Hitlerovy mládeže pod SA, která měla své kořeny ještě z počátečního období nacionálněsocialistického hnutí. V roce 1933 zabránil tomu, aby si říšský ministr organizovanou mládež podřídil. „Zákonem o Hitlerově mládeži“ z 1. prosince 1936 předešel Schirach plánům Wehrmachtu založit „Říšskou mládež“ za účelem předvojenské výchovy starších ročníků chlapců. „Schirachovým cílem bylo otužovat německou mládež a sjednotit ji přes hranice všech stavů, kmenů a náboženských vyznání. Učil mládež chápat hodnotu dělníka, rolníka a duchovně tvůrčího jedince pro národní pospolitost, naučil ji spojit vojenského ducha z Postupimi s musickým duchem Výmaru a Vídně a postavit víru v Boha nad dogmatiku. Podporoval budováním škol pro vedoucí, domovů mládeže a mládežnických ubytoven mezi jiným moderní stavitelství a výtvarné úmění. Nejinteligentnější a nejcharakternější mladiství obdrželi ve Školách Adolfa Hitlera, jež založil, bez ohledu na sociální původ, výchovu nového druhu. Jejich reformně pedagogický koncept se zakládal nejen na celistvosti individua, nýbrž také na rozšířené celistvosti člověka jako pospolné bytosti v antropologickém smyslu.“

Artur Axmann a Baldur von Schirach ve Vídni v září
1942, kde se konalo zakládající jednání Evropského
svazu mládeže. Foto: Archiv Lukáše Beera
Roku 1940 byl dosavadní šéf „sociálního úřadu“ při vedení říšské mládeže, Artur Axmann, jmenován říšským vedoucím mládeže NSDAP a vedoucím mládeže Německé říše. Také jeho práci Rüdigerová hodnotila po válce pozitivně, zasloužil se podle ní v sociální práci pro mládež a disponoval tou schopností, že dokázal realizovat své představy někdy i přes odpor hospodářství nebo justice díky houževnatému vyjednávání. Organizoval získávání mladých lékařů a lékařek pro provádění zdravotních prohlídek celých ročníků mládeže. Jeho nejvýznamnějším projektem byly říšské závody v povolání, jež umožňovaly posléze podporu nadaných jedinců, stejně tak se úspěšně pokoušel zavádět vzdělávání mládeže z měst na venkově, která tam za tím účelem přesídlovala. Axmann dosáhl toho, že na Akademii pro německé právo byl vytvořen výbor pro právní otázky mládeže. Zpočátku mu i sám předsedal a jeho zásluhou je vznik mnoha opatření, jejichž platnost do určité míry zdědila i Spolková republika. V roce 1939 je vydán „Zákon o dětské práci a pracovní době mladistvých“, kde bylo vůbec poprvé zakotveno právo na dovolenou, protože doposud mladiství neměli žádné právo na dovolenou. Prostřednictvím „Soudního zákona pro mládež“ z roku 1943 byla stanovena pravidla, která umožňovala, aby mladiství, kteří se dostali do konfliktu se zákonem, byli „uvedeni na správnou cestu“, jak Rüdigerová říká, ne pomocí trestu, ale prostřednictvím výchovy - mezi jiným také krátkodobou vazbou („Jugendarrest“), takže tito mladí nebyli v pozdějším životě považováni za „už trestané pachatele“.

„Nyní jsem zažívala tedy mého druhého říšského vedoucího mládeže“, napsala Rüdigerová v roce 1999, „koneckonců jsem ho znala už delší dobu díky spolupráci se Sociálním úřadem. Své úkoly bral velmi vážně, ale při družných posezeních jsem jej zažila jako zábavného mladšího kamaráda. Byl velmi sportovní, jednoho dne jsem ho k mému údivu spatřila, jak na terase našeho ,zahraničního domu‘ běžel hlavou dolů po svých rukách. Dokážu si představit, jak moc jej pak zasáhla ztráta předloktí ve válce. Zpočátku to pro nás oba nebylo docela jednoduché najít k sobě navzájem nový vztah, ale brzy nás válka stmelila dohromady.“

Už v roce 1933 byly organizovány zotavovací pobyty na venkově pro městské děti („Kinderlandverschickung“, KLV) a tento projekt byl zdokonalován až do vypuknutí války.   V době, kdy letecká hrozba byla více než zřejmá, začal vznikat projekt Eweiterte Kinderlandverschickung, oficiálně veřejnosti představený na  podzim roku 1940 jako ochranné opatření pro říšské děti z  oblastí ohrožených leteckou válkou. Tedy jakási rozšířená forma předchozího projektu. V rámci tohoto projektu docházelo k evakuaci městských dětí, popř. matek s dětmi do bezpečnějších oblastí, pro děti ovšem zcela neznámých. K ubytování sloužily nově zařízené komplexy bývalých hotelů, penzionů či lázní. Tyto „tábory KLV“, jak byly označovány, tvořila rozptýlená dílčí zařízení.

K. H. Frank se v lednu 1941 vydal na Moravu navštívit dívčí ubytovací tábory
v Luhačovicích a v Teplicích nad Bečvou. (Foto: archiv Lukáše Beera)
Mezi přijímacími oblastmi výrazně dominoval Protektorát Čechy a Morava. Odhady uvádějí, že jen tudy prošlo v průběhu války asi půl milionu dětí. V době vrcholu tohoto projektu, v červenci 1944, bylo na území Protektorátu aktivních 413 táborů. V rámci Protektorátu Čechy a Morava se v tomto projektu výrazně angažoval i Karl Hermann Frank. Tábory, do kterých děti odjížděly většinou na několik měsíců, byly pod správou Hitlerovy mládeže. Mladší děti s matkami byly v kompetenci Nacionálněsocialistického svazu pro dobročinnost (NSV). V ústředí Hitlerovy mládeže v Praze vzniklo zvláštní oddělení zabývající se těmito otázkami. Organizačně zajišťovalo přípravu dětí do táborů a pro ně také vedoucí a zdravotní personál, který tvořili němečtí studenti a studentky v rámci jejich válečného nasazení. Dětské tábory působily na území Protektorátu téměř do poslední chvíle.

Foto: Archiv Lukáše Beera
Děti se musely potýkat s izolací od protektorátního obyvatelstva, současně ovšem také i od vlivu vlastní rodiny, od níž byly vzdáleny i stovky kilometrů. V  souladu s  výchovnými cíly nacionálněsocialistické ideologie (podobně tomu bylo u starších ročníků v případě Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě - např. v rámci zotavovacích letních pobytů české mládeže v táborech „Zotavovací akce Reinharda Heydricha“ v letech 1943 a 1944), se děti měly tělesně zocelovat a současně vzdělávat.

„Když si roku 1940 vyžadovaly nepřátelské bombové útoky stále více obětí mezi civilním obyvatelstvem, byl Schirach pověřen, aby evaukuoval děti a mladistvé z měst ohrožených bombardováním do neohrožených oblastí. Říkalo se tomu ,Erweiterte Kinderlandverschickung‘. Během krátké doby se tisíce, později milióny dětí a mládeže dostaly takto do bezpečí. 3600 ubytovacích budov, ubytoven pro mládež, hotelů a penzionů se za tímto účelem muselo obsadit, musely se obstarat postele, mísy na mytí, školní tabule, vyučovací pomůcky, léky, dodatečné dávky potravin, ovoce, vitamínové tabletky a mnoho dalšího. Díky těmto evakuacím byl vzhledem ke strašnému ničení německých měst uchráněn pravděpodobně milión mladých lidí před ztrátou života“, domnívá se Rüdigerová.

Jutta Rüdigerová na balkóně brněnské Nové radnice
přednesla 21. září 1941 projev k členkám BDM. Obra-
cela se na ně, aby se chovaly vzorně, slušně a příklad-
ně: "Mládež, která přijde po nás, nám bude závidět,
že jsme byli první, kteří směli budovat toto Vůdcovo
velké společenství mládeže." (Foto: archiv L. Beera)
Zkušenost dětí z táborů KLV nelze nijak generalizovat. Rozdíly mezi tábory byly poměrně velké, nejen v jejich velikosti, ale jak ve  vybavenosti, tak ve výchovně-pedagogickém zázemí. Hovoří o tom dopisy dětí se stížnostmi, nebo dokonce disciplinární řízení s vychovateli. Na straně druhé se naopak nezřídka objevují dětské pozitivní ohlasy na  vedoucí táborů.

Určité trauma mohla pro děti představovat jejich evakuace před blížící se Rudou armádou, kdy byly z  kapacitních důvodů výjimečně ubytovávány i v českých rodinách. A tyto rodiny většinou německé děti nepřijímaly s příliš velkým nadšením. Například v červnu 1944 odmítla česká rodina ubytovat německé děti, když na dveře svého domu umístila vzkaz „nicht erwünscht“. Chladné chování Čechů podporovala také šeptaná propaganda. *

Někteří čeští „odbojáři“ se nezdráhali ani podniknout zastrašovací pumovou akci, namířenou proti osazenstvu jednoho z takovýchto dětských táborů. V hotelu Lamplota v Letovicích u Brna bylo od 2. září 1941 ubytováno celkem 61 dětí z německého Essenu včetně jednoho učitele, tří vedoucích Hitlerovy mládeže a jedné táborové ošetřovatelky. Kromě dětí docházejících do základní školy a jejich doprovodného německého personálu v hotelu porůznu bydlelo ještě 8 českých zaměstnanců. Asi 150 metrů od budovy se nacházelo koupaliště, jež obci Letovice kdysi daroval brněnský velkoobchodník s kávou Lamplota, který byl pověstný svou sociální zaangažovaností, a lidé o tomto Čechovi věděli, že má k Němcům přátelský postoj.

Rüdigerová se zdraví s dívčími vedoucími mládeže z celého území Čech
a Moravy. (Brno, 21. 9. 1941. Foto: Archiv Lukáše Beera.)
V noci ze 20. září 1941 došlo půlhodinu před půlnocí ve sklepě budovy k prudké explozi. Vedoucí tábora, vytržený ze spánku, provedl hned kontrolu a zjistil, že žádné dítě nebylo zraněno a že došlo pouze ke značným škodám na budově. Jídelna byla prakticky nepoužitelná. Většina z dětí se o výbuchu dozvěděla až ráno před snídaní. Výbuch proběhl v bývalých garážích, které nyní sloužily jako odkladiště. Explozí se zbořily dvě postranní stěny a vznikla díra ve stěně do jídelny. Kdyby byla výbušnina umístěna uprostřed těchto místností, tak by pravděpodobně byl zničen celý trakt a vznikly by ztráty na životech. Úmyslem pachatelů zjevně bylo, aby se celá budova zřítila a v ní zahynuly německé děti. Vyplývá to přinejmenším z následného policejního šetření a rozboru na místě činu. Výbušnina však byla v budově umístěna tak diletantsky, že k takovému poškození nedošlo. Šéf brněnské řídící úřadovny Gestapa Wilhelm Noelle ve své zprávě z 26. září 1941 k tomu konstatoval: „Způsob provedení útoku ukázal, že pachatel nebo pachatelé nebyli o způsobu účinku výbušnin přesně poučeni, tj., že se jedná o neodborníky.“


Dne 21. září 1941 se před Novou radnicí na brněnském Dominikánském náměstí konalo slavnostní "svěcení korouhviček" dívčího svazu BDM a Jungmädelbundu. Akce se zúčastnila říšská referentka dr. Jutta Rüdigerová a mnoho zástupců strany a branné moci. Foto: Archiv Lukáše Beera.
Model bitevní lodi "Gneisenau" byl nejvíce obdivován mezi vystavenými exponáty. Ve dnech 28. dubna až 3. května 1941 probíhala výstava "Seefahrt ist Not" v moravském hlavním městě a ukazovala nejlepší práce školní německé mládeže Brna a okolí. Žáci vytvořili celkem 36 modelů lodí, 226 kreseb a 232 textů na téma vývoje německé námořní dopravy. Snímek ze zahájení výstavy, kde chlapci z "Marine-HJ" přednesli písně. Foto: archiv Lukáše Beera.


Následovně byla nařízena zpřísněná ostraha všech protektorátních táborů KLV příslušníky české policie a také bylo nařízeno zatčení 25 osob komunistického hnutí na Letovicku a dále 5 dělníků, kteří patřili mezi podezřelé, jelikož den před atentátem prováděli v hotelu Lamplota opravné práce. Všem postiženým byly navíc zabaveny rádiové přijímače.

Pachatele se však podařilo zajistit až v roce 1943 a ti už mezitím provedli několik dalších malých záškodnických akcí. Jednalo se o trojici odbojářů, kteří inkriminovanou noc přijeli k budově hotelu na kolech a umístili ve sklepě nálože. Dvacetiletý kožešnický tovaryš František Kříž přišel do styku s komunistickým hnutím již v roce 1941. Hlavním aktérem trojice pachatelů byl devětatřicetiletý noční hlídač František Lepka. Společně s třetím pomocníkem, jednadvacetiletým zámečníkem Janem Vselým, nejprve ukradli výbušninu Dynamon na staveništi říšské dálnice. Trojice nejprve zamýšlela vyhodit do vzduchu železniční most na trati Praha-Brno, ale nakonec od tohoto plánu sešlo, protože při takovéto akci by mohli přijít o život i lidé české národnosti. Trojice odbojářů tedy považovala za vhodnější popřípadě riskovat život malých německých dětí.

František Kříž je 15. dubna pronásledován českým policistou, po kterém pachatel ještě dvakrát vystřelí, aniž by jej zasáhl. Podaří se mu však uniknout. Později se zkontaktuje s partyzánskou skupinou a skládá slavnostní slib, ve kterém se ujišťuje, že ti Češi, kteří vyzradí partyzány Gestapu, budou zabiti s celou svojí rodinou: „Kdo bude chtít partyzány předat Gestapu, je zrádce a vrah své rodiny. Jeho a jeho rodinu potrestá trpící slovanský národ jako vraha a zrádce národa. Ať žije trpící slovanský národ! Smrt germánským okupantům!“ Všichni tři budou později dopadeni a popraveni ve Vratislavi. **

„V létě 1941 jsem navštívila dívky ze severního Německa v jednom táboře KLV u Wolfgangsee, jejichž rodiče by jim nikdy nemohli jinak nabídnout pobyt v tak krásné přírodě. Byly čilé a dobré mysli a vracely se pak dostatečně zrekreovány do svých domovů. Později jsem měla ještě možnost prohlédnout si velký tábor v Poděbradech v Čechách. V těchto státních lázních se nacházely ubytovací možnosti v hotelech a penzionech pro téměř 10.000 mladých lidí. Kromě toho se tam nacházely říšské školy KLV pro táborové vedoucí chlapců a dívek a škola vzdělávání dívčích hospodářských vedoucích, kterým byla zprostředkována nauka o zdravé výživě, obzvláště u mladistvých. Zde byla dobře navzájem propojena teorie s praxí.“

 Poznámky: 

 * Šustrová, Radka: Pod ochranou protektorátu, Projekt Kinderlandverschickung v Čechách a na Moravě: politika, každodennost a paměť, 1940–1945. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2012

** Národní archiv, f. Státní tajemník u říšs. protektora v Čechách a na Moravě, sg. 109-4/394, vyšetřování výbuchu nálože s trhavinou v táboře v Letovicích

Pokračování ZDE