Hledají se pamětníci: Chodili jste (nebo Vaši předkové) do povinné služby Kuratoria?

Poznáváte někoho z Vašich předků na fotografii z 5. května 1944? Byla po-
řízena v okolí Uherského Hradiště společně s místním okresním pověřencem
Kuratoria pro výchovu mládeže. Foto: Archiv Lukáše Beera

Žijeme v období, kdy už se z našeho okolí pomalu ale jistě vytrácejí poslední, bezprostřední doboví svědci jedné z nejklíčovějších epoch našich národních dějin. Přesto si ale překvapivě mnoho starších lidí moc dobře ještě pamatuje na své docházení do „povinné služby mládeže“ v rámci tzv. Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě v letech 1942-1945. V květnu 1944 bylo do činnosti organizace zapojeno okolo půl milionu českých dětí a mladistvých a v souvislosti s blížícím se koncem války a narůstajícími problémy Německa zůstal nábor do Kuratoria doslova na půli cesty – na území Protektorátu žil totiž v letech 1943-1945 zhruba jeden milion dětí a dospívajících ve věku od 10 do 18 let.

Kdo je vynálezcem knedlíku?

Gustav M. Kališ 

Původ obyčejného „českého“ knedlíku je mnohem zajímavější, než si dnes vůbec dokážeme představit. Snad tuhle nevšední gastronomickou záhadu a „nelítostný souboj“ moderních národů dokáže náš článek uspokojivě rozřešit…

Knedlík je vařený pokrm vyrobený z těsta. Složení těsta se díky rozdílnému kulturnímu vývoji ve střední Evropě velmi liší. Knedlíky tak mohou být bez náplně nebo s nejrůznější náplní. Formují se do tvaru koule nebo šišky a vaří se v osolené vodě či v páře. Ve starověku i středověku všeobecný zastřešující název pro „knedlík“ samozřejmě neexistoval, alespoň ne v českém a moravském prostředí. Blízko současnému pojmenování „knedlík“ měly kuličky či šištičky z masa a máčené housky. Zhruba od 17. století se začala využívat jako základ i „vzácná“ mouka.

Jak na tom byla první republika ve srovnání s jinými zeměmi?

Tomáš Krystlík 

Grafika z německy psaného propagandistického časopisu ZiB, vydávaného
pražským Orbisem do roku 1938, znázorňovala, na kolik obyvatel připadal
v jednotlivých státech jeden automobil (stav 1938). V horní půlce obrázku
znázorňuje jedna figurka 20 občanů (Francie/Anglie; ČSR, Rakousko, Ně-
mecko a Itálie). V dolní polovině znázorňuje jedna figurka 200 občanů země
(Japonsko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávie/Polsko). Foto: Archiv L. Beera

Předválečného objemu těžby uhlí, důležitého ukazatele průmyslové činnosti, dosáhla a překročila jej ČSR až roce 1927. V témže roce dosáhl dovoz surovin předválečného objemu. Tkalcovský průmysl se z toho mezi válkami vůbec nevzpamatoval (pokles ze 137.000 tkalcovských stavů na 75.000), taktéž výroba cukru, piva a alkoholu. Hospodářský nacionalismus praktikovaný nástupnickými státy, a nejen jimi, způsobil, že ČSR měla třetí nejvyšší průměrnou celní sazbu v Evropě: 35,8 %. Nástupnické státy draze zaplatily za své osvobození – výměna zboží mezi nimi klesla na zlomek předválečného objemu.

Obyčejní Ukrajinci už brzy předloží nesplacené účty svým "národním revolucionářům"

Radim Jičínský 

Kdo je největší obětí nedávného pro-západního puče v režii USA? Obyčejní Ukrajinci evropského původu, bez rozdílu etnicit. Malorusové, Bělorusové, Velkorusové, Maďaři, Rumuni, Rusíni, Bulhaři, Řekové... Všichni tito Ukrajinci skončili stejně bídně jako naši Volynští Češi. USA je společně bez jakékoliv známky sympatie předhodily lůze, výměnou za plnění svých strategických geopolitických a ekonomických cílů. Ukrajinský lid byl pány z Washingtonu spláchnut do kanálu stejně bezcitně, jako lidé v Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku, Egyptě, Libyi, Sýrii a dalších zemích v posledních patnácti letech.

Neúcta k pravdě

Tomáš Krystlík 

Každý diskutér tepající výrok paní ministryně spravedlnosti Válkové o protektorátu má sice právo naložit se svými dosud získanými informacemi o české historii dle libosti, ale měl by vzít na vědomí i další fakta.

Ani politikové, kteří lživě mávají nad hlavou válečnými oběťmi celé ČSR i se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí (!) vydávajíce je za české protektorátní ztráty, případně za lidské ztráty českých zemí, což je značně nemravné získávání výhod pro kritiku ministryně, tak nečiní. Zde namátkově vybraná fakta, která mohla v diskusích a kritikách zaznít a omezit „rozlet“ největších kritiků:

Smí ombudsman myslet?

Nové vydání Debatního klubu

Jiří Pehe a Stanislav Křeček v aktuálním Debatním klubu.

Dvacátého února roku 2014 vyšel v Lidových novinách rozhovor Věry Svobodové se Stanislavem Křečkem, během kterého zazněla následující otázka: "V Kyjevě vládní jednotky střílejí do lidí. Není potřeba vyzvat Janukovyče, aby s tím přestal?" Dotyčný politik odpověděl: "To je oboustranné. Pokud se páchá násilí na obou stranách, nelze vyzvat pouze jednu stranu, aby násilí nepáchala. Násilí může vláda zabránit jen násilím. Když na barikádách demonstranti střílejí, musí totéž dělat i ti, co chtějí střílení zastavit. Pokud by se něco stalo například v Kodani nebo v Paříži, nikoho by nenapadlo protestovat proti lidem, kteří zapalují budovy. Když je to na Ukrajině, tak se zdá, že je to součást legitimního procesu, ale není. Není to legitimní proces. Čili musíme brát v úvahu, že je to u Ruska, což se nám nelíbí. Domnívám se ale, že se to dělí, že celý národ nezastává ten názor, co mají lidé v ulicích. Tohle je veliký problém pro demokracii vůbec."

Vydavatel Kamas promluví v Německu na kongresu společně s předními historiky a publicisty

Téma jeho přednášky zní „Česko za Hitlera – Náprava soudobých dějin“ 

Účastníky letošního kongresu GfP čeká celá řada zajímavých referentů:
Vlevo kanadský historik James Bacque; z ČR přijede vydavatel Pavel
Kamas (uprostřed). Gerd Schultze-Rhonhof (vpravo) bude na kongresu
oceněn za svou dlouholetou činnost Huttenovou medailí.

Letošní vzpomínkový rok – 100 let od zahájení 1. světové války a 75 let od propuknutí největší válečné katastrofy všech dob – bude ve znamení každoročně se konajícího kongresu pořádaného „Společností pro svobodnou publicistiku“ (GfP), což je kulturní sdružení založené v roce 1960, jež si klade za cíl „zasazovat se o svobodu slova“ a bojovat proti netoleranci v oblasti publicistiky a historiografie v Německu. Členskou základnu GfP tvoří celá řada německých vydavatelů, redaktorů, historiků a publicistů. Organizace víc jak jedno půlstoletí zve na své kongresy autory, vědce a politiky a pravidelně uděluje významným osobnostem tzv. vyznamenání Ulricha von Huttena.

Sudetský Němec kritizuje Bernda Posselta

Foto: screen www.csu-europagruppe.de

Není žádným tajemstvím, že se mnoho sudetských Němců neztotožňuje s politickými názory a s vystupováním Bernda Posselta, tzv. „mluvčího“ sudetoněmecké národnostní skupiny, stejně jako s oficiálním kursem vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Mnichově. Mnozí tuto osobnost ve skutečnosti považují za hrobaře, alibistu a „ukonejšovače“ sudetoněmecké národnostní skupiny.

Posselt je mimo to poslancem Evropského parlamentu za CSU a od roku 1998 prezidentem německé Panevropské unie, jejímž zakladatelem je Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi. (Organizace vznikla v roce 1922 a Coudenhove-Kalergi je – což se běžně zamlčuje – autorem terminologie „panská rasa“, kterou ve svých dílech v pozitivním smyslu označoval elitní zástupce židovského etnika v Evropě, jež by se podle něj měli ujmout vedení nenárodní, multikulturní Evropy budoucnosti – Náš směr přinese brzy vlastní článek.)

Čeští politikové lžou jeden vedle druhého: Žádné statisíce obětí v Protektorátu nikdy nebyly

Poprask kolem výroku ministryně Heleny Válkové opět odhalil české politiky z hromadného falšování historických skutečností – a čeští historikové k tomu nápadně mlčí 
Lukáš Beer

Koláž: Náš směr. Foto: Dezidor, Petr Šmerkl / Wiki-
media

Vlna hysterických výlevů celé řady předních českých politiků se zvedla v reakci na slova české ministryně spravedlnosti Heleny Válkové (ANO) ohledně poměrů za Protektorátu. Mnozí využili tuto příležitost, aby si zahráli opět na nenávistnou notu, jako například senátor Jaroslav Doubrava – ten Válkové podsouvá „národní loajalitu k Německu“ a doporučuje jí, aby „si sbalila kufry, podala demisi a odešla raději k paní kancléřce“.

Ovšem zatímco tito politikové vytýkají ministryni Válkové překrucování dějin, lžou sami jeden vedle druhého – včetně ministra zahraničí (!) – ohledně udávaných počtů lidských obětí, které si vyžádalo období let 1939-1945. Pravděpodobně nikdo z nich neví (či nechce vědět), že za 1. světové války přišlo o život v uniformách rakousko-uherské armády o život mnohonásobně více Čechů než příslušníků českého národa v období Protektorátu. Ve svých reakcích tito politikové sice hovoří o Protektorátu, ale operují s počty obětí, vztahujícími se na území celého předmnichovského Československa (nikoliv Protektorátu, tj. Čech a Moravy). A co je nejzajímavější: mají na jazyku slovo „statisíce“, když hovoří o obětech mezi Čechy, ale naproti tomu mluví nápadně často jen o „tisících“, když jde o pronásledování Židů. Přitom je tomu právě naopak: tři čtvrtiny všech obětí na životech Československa (tedy včetně Slovenska a Podkarpatské Rusi) připadají podle průzkumů českých historiků právě na občany židovského původu. Čeští historikové to samozřejmě vědí, ale nikterak to nepřipomínají. České válečné odbojáře by to bolelo.

Dodatek k historii azylového aparátu

V reakci na článek Pravidla multikultury od Michaela Winklera obdržela redakce Našeho směru dotazy, týkající se konkrétního výroku autora v tomto jeho denním komentáři. Autor zde totiž uvádí: „Náš dnešní azylový aparát byl zaveden, aby ulehčil Židům úprk, pakliže by měli být zase někdy vyháněni z nějaké země.“ K tomu je vhodné doplňující vysvětlení.

70 % Němců si přeje bezpečnostně-politickou nezávislost na USA

Pouze 12 % dotazovaných souhlasilo s výrokem, že by Německo mělo otázku bezpečnosti nadále přenechat Spojeným státům. „Rozpolceni“ jsou Němci ohledně otázky, zda by se jejich země měla „jasně postavit na stranu Západu a proti Rusku“. S touto pozicí souhlasila méně než polovina dotazovaných (44 procent), vyloženě odmítla ji naproti tomu jedna třetina (30 procent). To je výsledek ankety, jež probíhala po celém území Spolkové republiky a na kterou odpovídalo 2102 lidí mezi 14. a 17. březnem tohoto roku a vypracoval ji ústav pro výzkum veřejného mínění Insa z Erfurtu. (-lb-, zdroj)

Oslabení Ruska znamená hřebík do rakve evropských národů

Pokud se Ukrajina stane územím spadajícím pod vliv NATO, stane se Černé moře vodstvem Severoatlantického paktu. Obklíčení Ruska je cílem americké politiky. Globální stratég Brzezinski to ve své knize „The Grand Chessboard“ (Jediná velmoc, 1997) formuloval jasně: Jakmile Rusku odpadne Ukrajina, která působí jako „geopolitický katalyzátor“, nebude Rusko schopné vybudovat samostatnou euroasijskou říši. A nakonec mu nezbyde žádná jiná možnost, než se podřídit západnímu společenství dominovanému USA.

Politika USA směřuje ke zničení evropských národních států a životních forem a k prosazení „american way of life“. Globalizace je americký dárek světu a ten, kdo tento dar odmítá, vystavuje se nebezpečí invaze. Součástí této politiky je také podpora mezinárodních organizací a NGOs ze strany Washingtonu, které na Evropu vyvíjejí nátlak, aby akceptovala návaly imigrantů. Rusko je zatím ještě suverénní velmocí. Jeho suverenita nabízí Evropě jednu z mála šancí, aby vyrovnala americkou přesilu. Ale když naproti tomu bude Rusko inkorporováno do Západu – a dámy z Pussy Riot budou za dobrozdání státu tancovat ve všech kostelech na altářích – pak se kulturní kontinent Evropa může jít odstřelit.  Celý článek v aktuálním vydání NS na straně 4!

Srovnávání připojení Krymu s odstoupením československého pohraničí v roce 1938 neobstojí

Aktualizace (dodatek) 24.3.2014 18:30 
Tomáš Krystlík 
Rozsah území československého státu stanovily pařížské mírové smlouvy (1919 – 1920). V článku 19 prvního dílu versailleské smlouvy se praví a v saint-germainské a trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí pařížských mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, kvůli soužití národností v československém státě mír v roce 1938 ohrožovalo.

Ukrajinští Židé píší Putinovi: Cítíme se v naší zemi bezpečně, zato v Rusku narůstá antisemitismus a řádí tam neonacisté

Josef Zissels: „Ukrajinští nacionalisté jsou pod nejlepší kontrolou“ 

Josef Zissels

Rakouský deník Der Standard otiskl dnes otevřený dopis, který židovští občané Ukrajiny adresují ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi. Dopis, pod nějž se podepsal přeseda Asociace židovských společenství a organizací Ukrajiny a viceprezident Kongresu národních menšin Ukrajiny Josef Zissels a dalších 19 židovských osobností, žijících v této zemi, je plný ostrých útoků na ruského prezidenta. Podle ukrajinských Židů jsou „nacionalisté“ na Ukrajině pod naprostou kontrolou vlády a "civilní společnosti" a nepředstavují žádnou hrozbu pro demokratický vývoj země. Podle signatářů dopisu je naopak situace v Rusku mnohem nebezpečnější – antisemitismus a ruští neonacisté podle nich představují reálnou hrozbu. Tvrzení o údajném nebezpečí pro ukrajinské Židy jsou podle nich výplodem ruské propagandy a Židé si nepřejí, aby se jich Putin zastával a vměšoval se do vnitřních záležitostí Ukrajiny. V dopise se doslovně píše:

Knižní novinka od guidemedia etc schválena státním zástupcem

Brněnský státní zástupce Jan Petrásek ve čtvrtek vyrozuměl majitele brněnského vydavatelství guidemedia etc, že trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestných činů popírání genocidia a hanobení národa, které nakladatelé sami na sebe preventivně podali začátkem tohoto měsíce, považuje za neopodstatněné. "Předmětné výroky (...) dle mého názoru nijak nevzbuzují podezření z trestného činu, a to ani přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 trestního zákoníku či hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob dle § 355 trestního zákoníku“, odůvodnil Petrásek, proč se česká policie vůbec nebude zabývat obsahem knihy "Pranýř", v níž se ony výroky vyskytují.

Pavel Kamas vystoupil v Košicích

Erich Vinclav

Jméno Pavla Kamase z nakladatelství guidemedia etc zaznělo na stránkach prop-u už vícekrát. Zejména v souvislosti s aférou okolo knihy "Projevy" Adolfa Hitlera. Nakladatelství guidemedia etc se totiž rozhodlo ve své činnosti jít na dnešní dobu cestou neobvyklou. Nezvolilo si cestu nejmenšího odporu, právě naopak. V nakladatelství začaly vycházet dobové knihy a dokumenty, se kterými má zákon a právo České (ale i Slovenské) republiky – a zejména různé nevládní organizace – problémy. Využili jsme proto pracovní cestu Pavla Kamase na východní Slovensko a podařilo se nám na 12.3.2014 dohodnout prezentaci zajímavé knihy Michaela Winklera "Pranýř", spojenou s malou přednáškou na téma “Svoboda slova, aneb o čem se hovořit může a o čem ne”. Pokračování na webzinu prop.

Bezdůvodné obavy

Manfred Maurer 

Na začátku března v Srbsku vypršela lhůta, v rámci níž Němci, kteří byli vyhnaní po Druhé světové válce, také mohli zažádat o navrácení jim tehdy zabaveného majetku, respektive jeho odškodnění. Zatímco Česko v tomto smyslu neuvažuje ani v náznacích a například Chorvatsko vodí Rakousko už mnoho let za nos tím, že naznačuje vyhlídky na odpovídající zákon (a Rakousko si to evidentně ochotně nechá líbit), schválilo Srbsko příkladný zákon, který v otázce restitucí a odškodnění staví tuzemce a cizince na stejnou úroveň a také neobsahuje žádné léčky ve formě rozhodujícího "hraničního dne" a la 25. únor 1948.

O pacifismu, Hessovi, Churchillovi a WTC

Nový Debatní klub o nutnosti či nevhodnosti používat násilí 

Tomáš Krystlík a Pavel Letko v Debatním klubu.

Pacifismus je přesvědčení, že všechny války jsou špatné a vůbec nezáleží na tom, je-li důvod k boji dobrý či nikoli, ani na tom, je-li ohrožena něčí země. Pacifismus vychází z náboženského přesvědčení, humanismu a má i politické kořeny. Kritici pacifismu namítají, že není dobré odmítat násilí, protože jsou případy, kdy je nutné násilně zasáhnout. Pozvání do Detatního klubu obdrželi křesťanský pacifista Pavel Letko a publicista a historiograf Tomáš Krystlík, který se rozhodl této idei oponovat.

Historii československých sportovních úspěchů začal psát Němec

Gustav M. Kališ

Rudolf Burkert. (Foto: archiv Jaroslava Zemana, fotogra-
fie převzata z článku Jaroslava Švehly.)

V záplavě upřímné radosti z úspěchů našich sportovců (i nejširší veřejnosti) ze zisku několika skvělých medailí na Zimní olympiádě z jihoruského Soči, by jistě nebylo na škodu připomenout si výjimečného sportovce, na kterého „dědic“ ČR (1939, 1968 a 1992 - „slavná“ výročí krachu nacionálního patvaru Československa) příliš pompézně nevzpomíná. Tím sportovcem byl skokan Rudolf Purkert… Zní to téměř jako hříčka z cimrmanovské hry Dobytí severního pólu, ale první sportovec, jenž vybojoval cennou medaili ze zimních olympiád pro Masarykovu republiku, byl ve skutečnosti Němec: Rudolf Burkert. „Sudeťák“- sklář z krkonošské vesnice Polaun, dnešního Polubného.

Pozorovatelé na Krymu: „Referendum bylo legitimní“

Ewald Stadler vyzývá evropskou veřejnost, aby se nepodílela na politice válečných štváčů na Západě

Místopředseda FPÖ Johann Gudenus se vy-
dal společně s Ewaldem Stadlerem na
Krym jako pozorovatel průběhu referenda.
Foto: GuentherZ / Wikimedia.

Tzv. „demokratický západní svět“, přesněji politická vedení těchto zemí a jejich tisk, dnes pranýřuje průběh referenda na Krymu (ve skutečnosti kvůli výsledku hlasování, který byl již předem předvídatelný) pro údajné porušení mezinárodního práva. Často je prezentována fotografie průhledných volebních uren, do kterých občané odevzdávali své hlasovací lístky, aniž by ovšem bylo poukazováno na skutečnost, že používání „skleněných“ volebních uren je již dávno obvyklé na území celé Ukrajiny. Krymská autonomní republika má dva milióny obyvatel a je jedinou oblastí s autonomní správou na Ukrajině. Její parlament dne 11. března vyhlásil nezávislost na Kyjevě.

V sobotu odcestoval na Krym Ewald Stadler, rakouský poslanec Evropského parlamentu. Letos bude do něj opětovně kandidovat za svou politickou stranu REKOS, jejímž cílem mj. je i zrušení této bruselské instituce. Stadler se na Krym vypravil společně s Johannem Gudenusem, místopředsedou politické strany FPÖ, jako neoficiální volební pozorovatel. Na Krym nepřicestovali podle deníku Die Presse žádní oficiální západní pozorovatelé průběhu referenda a Spojené státy společně s EU odsoudily referendum jako porušení mezinárodního práva a hrozí Moskvě sankcemi. Stadler tuto kritiku však jednoznačně odmítá: „Bylo každopádně legitimní.“

Přenárodnění, přesídlení a rasová prověrka

Německý historik Detlef Brandes ve své knize tvrdí, že až 86 procent českého obyvatelstva Protektorátu bylo určeno k asimilaci 
Rüdiger Goldmann 

Po zničení Rakouska-Uherska – významnou měrou pěstovaném českým nacionalismem Tomáše Masaryka a Edvarda Beneše – způsobené tím, že Centrální mocnosti prohrály První světovou válku, se na 21 let mohl etablovat nový československý stát, stávající z různých národů a národnostních skupin. Tento stát se politicky a vojensky opíral o západoevropské mocnosti a smlouvy z Versailles, St. Germain, Trianonu a Neuilly, které byly vnuceny Centrálním mocnostem. Nová rakouská republika byla příliš slabá na revizionistickou politiku a prostřednictvím zákazu přivtělení k velkému sousedu byl blokován jeho společný postup s Německou říší.

Když nacionálněsocialistická diktatura zpochybnila celý versailleský systém a spojenectvím s Itálií a Maďarskem získala nový politický vliv, ukázala se zahraničně-politická orientace Československa jako chyba a jeho rozkladná a asimilační politika vůči třem a půl mil. sudetských Němců jako něco, v čem už se nedalo pokračovat. Spíše by se existence tohoto státu dala zajistit ve formě jakéhosi středoevropského Švýcarska, stejně jako za předpokladu úzké spolupráce s německými a rakouskými sousedy.

Zeman uctívá Beneše prezidentskou standartou

Reakce sudetských Němců v Rakousku 

Zemanovo uctívání Edvarda Beneše kritizovala vyhnanecká
mluvčí za FPÖ, Anneliese Kitzmüllerová (na snímku s vyda-
vatelem Pavlem Kamasem; foto: Alfred Nechvatal.)

Česká hlava státu Miloš Zeman opětovně potvrdil svou pověst žhavého uctívače někdejšího československého státního prezidenta Edvarda Beneše. Při návštěvě jeho bývalé vily v Sezimově Ústí nechal vyvěsit oficiální prezidentskou standartu, a sice poprvé od roku 1948. Vlajka vlála dobrou půlhodinu u jihočeské vily, která je dnes státním majetkem a v níž roku 1948 Beneš zemřel a poblíž které je také pohřben. Zeman také položil věnec u jeho hrobu.

Hovořil o „symbolickém gestu“, které má prý dva důvody. Prezidentská standarta zde byla vyvěsena poprvé po 66 letech. Kromě toho připadá na tento květen 130. jubileum jeho narození, řekl Zeman. Během pobytu v areálu Benešovy vily se Zeman obrátil také na přihlížející žáky z místní školy. Jejich učitelce potle tiskové agentury ČTK řekl: „Paní učitelko, doufám, že na toto místo vodíte děti často.“

Fischer k březnovému vzpomínání: Vzpomínání zostřuje povědomí!

V Domě setkání ve Vídni-Mariahilfu si dne 8. března připomínalo Sudetoněmecké krajanské sdružení památku 54 civilistů – mužů, žen a dětí – , kteří byli 4. března 1919 v Československu postříleni českými milicemi, protože poklidně demonstrovali za to, aby německy osídlená území zůstala při Rakousku. Spolkový prezident Heinz Fischer se při této příležitosti obrátil s pozdravnými slovy na sudetské Němce. Zde doslovné znění (podrobnou obrazovou reportáž o březnovém vzpomínání přineseme v příštím vydání):

15. březen 1939 – konec zpackaného českého pokusu o samostatný stát

Tomáš Krystlík 

Bratislava: Hlinkova garda dobyla zpět ústřední budovu, kte-
rou předtím obsadili čeští policisté.

Počátkem března 1939 upozornil francouzský styčný důstojník československou zpravodajskou službu, že v nejbližší době dojde k německé invazi. Dne 8. 3. 1939 si to českoslovenští zpravodajci ověřili z vlastních zdrojů a 11. 3. ráno již znali přesné datum i celkové řešení: Protektorat Böhmen und Mähren a Slovenská republika. Téhož dne odpoledne informovali o všem vládu. Vláda informacím vojenské zpravodajské služby neuvěřila, protože vojenští zpravodajci již dvakrát totálně selhali - nic netušili o přípravách k anšlusu Rakouska a v květnu 1938 na základě falešných informací, jejichž pravost si neověřili, vyvolali mobilizaci a tím málem i válku s Německem.

Během zbývajících dní do okupace zbytku českých zemí se nikdo nepokusil o zničení vojenského materiálu a výzbroje, vše bez jediné výjimky padlo do rukou Němců, i prototypy nových typů tanků a výrobní dokumentace k nim, např. LT-38. Ba ani přípravy ke zničení se nepodnikly, údajně chrabří junáci, kteří před několika měsíci chtěli nebojácně bránit republiku před stejným nepřítelem, vše předali neporušené Wehrmachtu. Nikdo z důstojníků se nevzepřel, aby byť na nejnižším velitelském stupni armády nařídil zničení vojenské výzbroje; nenapadlo to ani řadové vojáky, všechny před několika měsíci údajně tak chtivé boje. Připomeňme vichistické loďstvo, které se samo potopilo, aby nepadlo do Hitlerových rukou.

Rodinná sága Julius Meinl: Mezi říšskou orlicí a Davidovou hvězdou

Lukáš Beer 

Od roku 2007 je Julius Meinl V. středem zájmu ra-
kouských médií. Probíhal s ním nekonečný soudní
proces ohledně finančních aktivit jeho firmy. Meinl,
jehož rodinná sága začíná v Čechách, byl před něko-
lika týdny zvolen za prezidenta Euroasijského Svě-
tového židovského kongresu.

České sdělovací prostředky jsou v těchto dnech plné zpráv o odchodu řetězce hypermarketů a supermarketů rakouské značky Spar ze země.

Z Česka odešla v posledním desetiletí již řada jiných maloobchodních řetězců, mezi prvními byl v roce 2005, po 11 letech svého působení, taktéž rakouský Julius Meinl. Tato značka má k Čechám a Moravě z několika důvodů určité historické vazby. I o ní před několika měsíci česká média přinesla zprávu: Meinl se vrátil do Prahy s nabídkou potravin. Jedná se ale o úplně jiný koncept než ten předchozí. Firma v hlavním městě Česka otevřela pouze jednu „lahůdkářskou prodejnu“, která nabízí luxusní potraviny pro gurmány. Jde tedy o úplně jiný model prodejen, se kterým se firma Julius Meinl rozloučila v roce 2005, kdy prodala svých téměř šedesát supermarketů konkurečnímu Aholdu a dalších třicet rozprodala jiným společnostem. A tak valné většině Čechů zůstane značka Julius Meinl v povědomí především díky pregnantnímu logu Meinlova černého mouřenína, které ještě dodnes zdobí nejednu kavárnu v českých a moravských městech.

Nová vláda v Praze se zdráhá dialogu se sudetskými Němci

Nová česká vláda nemá v úmyslu žádný přímý dialog s vyhnanými sudetskými Němci. Vyplývá to z nedávno zveřejněného interview českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, které poskytl deníku Právo. Na otázku, zda pro vládu bude partnerem v jednání ve věci „odsunutých“ sudetských Němců německá spolková vláda, či zda kabinet bude pokračovat v cestě dřívějšího předsedy vlády Petra Nečase, který jako první český ministerský předseda navštívil Bavorsko, Zaorálek řekl: „Pro nás je jasné, kdo bude partnerem (...) Naším partnerem je vláda v Berlíně.“ To prý ale neznamená, že by uspokojivé vztahy mezi Bavorskem a Českem nebyly užitečnou věcí, vyjádřil se ministr. Nečas v únoru 2013 navštívil jako první český předseda vlády oficiálně Bavorsko a setkal se přitom také s vedoucími zástupci Sudetoněmeckého krajanského sdružení, vedenými mluvčím Berndem Posseltem.

V čem vlastně spočívá strach z Hitlerových projevů?

Lukáš Beer 
Brněnský státní zástupce Jan Petrásek včera vysvětloval pro server Novinky.cz, že stíhání vydavatelů Hitlerových projevů bylo rozšířeno o trestný čin založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Konstatoval, že obžaloba se netýká přímo vydání kontroverzního titulu, ale především některých komentářů a mezititulků k samotným Hitlerovým projevům z let 1939 až 1942.

Diskuse na Novinky.cz: Drtivá většina odsuzuje postup brněnského státního zastupitelství v případě Hitlerových projevů

Přečtěte si, co si lidé myslí 

Portál Novinky.cz dnes vydal zprávu novináře Jiřího Hardoše (Právo) o tom, že Městské státní zastupitelství v Brně minulý týden podalo obžalobu na tři muže, kteří se podíleli na vzniku a vydání knihy Adolf Hitler Projevy. Státní zástupce jim zpřísnil kvalifikaci a stíhaným nyní hrozí až desetileté tresty vězení (navazující komentář Lukáše Beera bude zde publikován zítra). NÁŠ SMĚR (NS) přetiskuje výběr z asi 90 diskusních komentářů, zveřejněných přímo pod článkem (uzávěrka dnes 15:00 hodin). Příspěvky jsou ponechány bez původních uživatelských nicků a jsou zveřejněny bez vlastního komentáře NS. Drtivá většina příspěvků s postupem státního zástupce Jana Petráska nesouhlasí.

Kolik času zbývá?

Tomáš Pecina 

Dvě věci mne naplňují úžasem: hvězdné nebe nade mnou a blbost českých medií a jejich spotřebitelů všude kolem mne. Poslední vývěr, související s krymskou krisí, je zvlášť silný a vydatný.

Začasté ti samí lidé, kteří tak horovali proti instalaci amerického radaru v Brdech, teď infantilně hořekují, jak si Putin s Krymem dělá, co ho napadne, a nikdo proti němu nic nezmůže. A jak si zakrátko jistě přijde i pro nás. Jindy levicová media publikují mapy s červenou barvou vyznačenou třetí ruskou říší od Čukotky po Gronsko a kdekdo spřádá hypothesy, co vše se může stát, když Putinovu agresivní politiku nezastavíme. Přesněji: když ji někdo nezastaví, přičemž někým je míněno cosi na půl cesty mezi americkou námořní pěchotou a blanickými rytíři.

TGM – vzor nevhodný k následování

Tomáš Krystlík 

Čekal jsem, že při příležitosti výročí narození Tomáše Masaryka se vynoří vzpomínkové a oslavné články, ale ono nic. Předkládám tedy jiný pohled na prvního československého prezidenta, než je obvyklé.

Zastánce bolševiků

V květnu 1917 přibyl TGM do Ruska coby britský špion už ne se srbským cestovním pasem, nýbrž britským znějícím na jméno Thomas George Marsden. Byl zde i v době převzetí moci bolševiky a do svého odjezdu z Ruska nikdy nezpochybnil legitimitu sovětské moci. V Kyjevě v únoru 1918 prohlásil: „Řekl jsem spojencům otevřeně: Nebojím se vítězství bolševiků. Bolševická vláda je demokratická, socialistická.“ Historik Josef Pekař pak o něm napsal, že byl od počátku ruské revoluce „horlivým obhájcem bolševické revoluce všude tam, kde bolševici přístupu a sluchu neměli“. V témže roce cestou z Ruska přes Tokio do USA, kde hodlal zajistit lodě pro přepravu čs. legií z Vladivostoku na francouzskou frontu a uznání své, jak ji lživě nazýval, Česko-Slovenské národní rady v Paříži – její oficiální název byl od počátku až do konce její existence Národní rada zemí českých - navrhl ve svém memorandu, aby spojenci uznali sovětskou vládu. Jeho probolševický postoj způsobil, že USA odmítly uznat Národní radu zemí českých v čele s Masarykem a tak TGM v červenci 1918 zcela oportunisticky otočil o 180 stupňů a najednou nejen souhlasil s ozbrojeným vystoupením československých legií v Rusku proti bolševikům, nýbrž začal doporučovat spojeneckou vojenskou intervenci v Rusku, aby koncem srpna 1918 spojence k tomu už přímo vyzýval. Faktem je, že v jistém období po převzetí moci bolševiky byly čs. legie na Rusi jediným vycvičeným vojenským tělesem disponujícím navíc těžkými zbraněmi, které mohlo bez větší námahy potřít ruské bolševiky, takže po příjezdu do Prahy TGM oprávněně československé vládě tvrdil, že s pomocí československých vojáků mohl tehdy zachránit Rusko před bolševismem. Ovšem, kdyby chtěl.