Sklízíme následky nezodpovědné přesídlovací politiky československého státu po 2. světové válce
Lukáš Beer
Zprávy o „rasových nepokojích“ na jihu Čech si tedy mezitím tu a tam našly své místo i v rakouských médiích. Německý dopisovatel rakouského deníku Die Presse, Hans-Jörg Schmidt, který se už ze zvyku obvykle netají svými sympatiemi vůči Karlu Schwarzenbergovi, ve své čerstvé zprávě z Prahy líčil akce „několika set neonacistů“, jež se vydali "lynčovat Romy" do „malebné“ jihočeské metropole. Píše také o tom, že jediným politikem, který se v poslední době jasně vyjádřil k problematice „pravicových radikálů“, je zrovna český státní prezident Zeman. Ten přeci již ve svém novoročním projevu upozorňoval na „rostoucí nebezpečí zprava“. Online-vydání tohoto článku Die Presse muselo mezi čtenáři vyvolat určité emoce, protože se redakce nakonec cítila být nucená komentáře pod článkem vymazat a diskusi uzavřít „z důvodu opakovaného porušení pravidel našeho diskusního fóra“. Schwarzenbergův fanoušek Schmidt svůj článek manipulativně zakončil tvrzením, že český ministr zahraničí sklidil na Facebooku „shitstorm“ kvůli svému nedávnému vyjádření, podle nějž se Češi nemohou považovat za západní Evropany. „Lidé, kteří jej napadali, nakonec byli ti stejní, kteří neokomentovali události v Českých Budějovicích ani slovem“, uzavřel článek pražský korespondent listu. Zřídkakdy mají články zahraničních zpravodajů tohoto deníku tak pokleslou tendenční úroveň jako onen poslední text Hans-Jörga Schmidta. (Mimochodem, kdo si prolistoval nejnovější knihu tohoto autora věnovanou České republice, musí žít v představě, že úmrtí Václava Havla představovalo pro většinu českého národa doslova národní tragédii.)
Češi vskutku západními Evropany nikdy ve svých dějinách nebyli, ani nikdy nebudou. Bohudík! Mohou být dostatečně hrdí na to, že jejich životní prostor se nachází ve střední Evropě. České národní povědomí, důkladně promasírované během 20. století v tom smyslu, že Čech je tím „češtější“ a „národnější“ a „vlastenečtější“, čím méně má něco společného s německým kulturním prostředím střední Evropy, tedy toto národní povědomí, vedoucí ve svém důsledku až ke křečovitým pokusům se vyhraničovat vůči všemu německému na své vlastní podstatě, zanechává v české mysli pochopitelně své stopy. Nebýt „Západoevropanem“, ale být „Středoevropanem“ není žádnou ostudou. Má s tím problém pouze pošramocená česká národní identita. Ostatně jako s jednou z povícero otázek.
Nedávno jsem cestou z jihočeského Vyššího Brodu (Hohenfurth) do Českého Krumlova (Krumau) projížděl obcí Větřní (Wettern). Ponurá, polorozpadlá průmyslová zástavba podél toku Vltavy tak trochu připomíná depresivní šeď zčechizovaných severních Čech. Podél cesty posedávající a debatující Cikáni prozrazují, že tento kraj je postižen nezaměstnaností, byly totiž uzavřeny místní papírny. V Českém Krumlově je očividně velmi početně zastoupené vietnamské etnikum. „Perlu na Vltavě“ jsem jako rodilý Jihočech v dětství navštěvoval s rodiči a prarodiči prakticky každé léto a nyní jsem sem zavítal po více než 20 letech. Vyrostlo zde mezitím mnoho obchůdků, převážně se suvenýry, mnoho hospůdek a restaurací. Úzké uličky ve středu města nabyly tak trochu pouťový charakter, ale českokrumlovský zámek se svou věží se nezdá mít lepší či upravenější lesk nežli před rokem 1989. Ačkoliv Český Krumlov za poslední čtvrtstoletí zajisté o něco zkrášlil, s upraveností a čistotou nedalekého hornorakouského městečka Freistadt se stále nemůže měřit. A to i přes obrovské finanční subvence "památkového města". A jenom kousek dál od historického středu města narazíte na šeď a vymlácená okna domů, zde se čas jakoby zastavil úplně. Počátkem 90. let jsem navštívil také Nové Hrady (Gratzen), obec přímo u rakouských hranic – špína, nepořádek, potulující se Cikáni a ještě viditelné stopy po německých nápisech ve švabachu na budovách, nedbale přemazané novou „omítkou“. Jak to tam vypadá dnes, nevím. Mnohé ovšem dodnes jasně vypovídá o tom, že k uloupenému majetku či zabavenému obydlí člověk patrně nikdy nemůže mít tak blízko jako k tomu, který si sám obstaral poctivou prací, či k domu, který postavili jeho vlastní předci. To se týká samozřejmě i krajiny kolem, vztahu k okolnímu životnímu prostředí apod.
Ačkoliv to někteří z nás popírají: My všichni jsme „rasisté“, všichni do jednoho. Aniž by nás někdo v tomto ohledu školil, aniž bychom na základních a středních školách absolvovali výuku „rasové nauky“, víme všichni velmi dobře, že lidská mentalita, temperament a určité typické charakterové vlastnosti etnických skupin jsou z velké části vrozené, z části zprostředkované výchovou a kulturou, ve které jedinec vyrůstá. Mnohé je ovšem podmíněno jednoznačně biologicky. Pochybuje o tomto tvrzení někdo? Stejně tak platí, že lidé nejsou všichni stejní či stejně nadaní ve stejných oblastech, „stejné“ nejsou ani etnické skupiny. Neznamená to, že někteří lidé nebo některé skupiny jsou „horší“ nebo „lepší“, jsou pouze jiní (jiné). O tom zřejmě také nikdo nebude pochybovat. A protože jsou lidé-jedinci nebo například etnické skupiny rozdílné, mohou přirozeně disponovat rozdílnou adaptabilitou na okolní prostředí, ale i rozdílnou afinitou – nejen co se týče vůči okolnímu prostředí a vůči okolním podmínkám, ale i navzájem mezi sebou. O tom zřejmě také nebude pochyb. V podstatě jsme tedy všichni rasisté, pouze si to někdy neuvědomujeme.
A nyní trochu historie.
Poválečné vyhnání Němců z území bývalé ČSR a následné osídlování pohraničí novým obyvatelstvem znamenalo svým rozsahem a časovou radikálností (květen 1945 – léto 1947) v dějinách Čech a Moravy nesrovnatelný, ojediněle velký demografický zásah. Toto „stěhování národů“ v praxi znamenalo celkovou migraci 4,7 milionů lidí, pohyb 3 milionů bývalých občanů směrem převážně na západ mimo hranice země, ale také mimo jiné i příliv nových osadníků, svým kulturním a etnickým původem cizích českomoravskému prostoru, z oblastí východní Evropy.
Skutečnost, že se celkový hospodářský a kulturní úpadek poválečného Československa časově kryje s působením komunistické diktatury (a tím se tento úpadek zpravidla zdůvodňuje), nám komplikuje možnost opravdu objektivně posoudit, do jaké míry byla tato, řekněme „výměna obyvatelstva“, svým dopadem „přínosná“ pro hospodářský či kulturní rozkvět či naopak úpadek našich zemí. Vzhledem k tomu, že prvotní příliv nových obyvatel se z naprosté většiny konal z čistě zištných a materielních důvodů a že šlo o rozkrádání, osobní obohacování a rozšustrování majetku po Němcích ve velkém a že nově přicházející obyvatelé z východní Evropy byli téměř vždy negramotní a nezvyklí středoevropských hospodářských poměrů, přinejmenším naznačuje, že neutěšené poměry v pohraničí v druhé polovině 20. století nelze přičíst pouze na vrub komunistickému režimu. Koneckonců bylo to právě vyhnání a s tím související totální odněmčení, dokonalá etnická čistka na území Čech a Moravy, které výrazně napomohly odstartovat a zajistit úspěšné převzetí moci komunisty v únoru 1948. Rok 1945 byl tedy v českých dějinách historickým mezníkem a znamenal jakési fiktivní geografické posunutí Čech a Moravy ze svého tisíciletého tradičního kulturního středoevropského životního prostoru směrem na východ, a to nejen politicky a hospodářsky, ale i kulturně-etnicky. Byl to pomyslný posun směrem ze západní části střední Evropy.
Tzv. Košickým vládním programem z dubna 1945 byla už konkrétně nastolena cesta k národnostnímu „vyčištění“ prostoru státu ale také cesta k postupné likvidaci soukromého vlastnictví. Prosperita v českomoravském prostoru se odvíjela od úsilí nejméně pěti generací po staletí zde spolu žijících etnik. Ta vytvořila v průběhu 19. století průmyslový „národ“, jedinečné sociálně ekonomicky konzistentní průmyslové společenství v rakousko - uherské monarchii, mající rozhodující podíl na tvorbě jejího hrubého národního důchodu.
Ale i období Druhé světové války se v našich zemích paradoxně projevilo ve srovnání s jinými evropskými zeměmi jako prospěšné z hlediska předpokladů vzkvétajícího průmyslu. Na území Protektorátu Čechy a Morava byly z Říše přesouvány moderní průmyslové technologie, aby byly uchráněny před spojeneckým bombardováním. Na konci války tak bylo, podle kvalifikovaných odhadů, morálně odepsáno jen asi 55 % průmyslových technologií. V poválečné Evropě na tom byly lépe jen země, které se přímo neúčastnily války na některé z bojujících stran a které byly ušetřeny ničivých náletů. České země tak díky tomu a také díky vysoké civilizační kvalitě zde v roce 1945 žijícího obyvatelstva měly objektivně všechny předpoklady stát se v příštím desetiletí jednou z nejbohatších zemí Evropy.
Podíl civilizačně vyspělého a vysoce kvalifikovaného německého etnika na vytváření HDP činil v předválečném Československu ca 35 %. Mnoha set miliardový majetek konfiskovaný v letech 1945 - 1946 německému obyvatelstvu byl doslova a do písmene zdevastován a rozkraden. Značnou mírou do pomohlo vlivu KSČ v zemi, a to buď přímo – přivlastňováním si majetku „levicovými“ aktivisty, a nebo nepřímo vychováváním tohoto nově příchozího „lumpenproletariátu“ v duchu budoucích sympatizantů a voličů KSČ.
Ve stejném období dochází k osidlování pohraničí převážně zemědělskou čeledí, dělníky a řemeslníky z vnitrozemí, kteří přicházeli z mnohdy jiného klimatického a kulturně historického prostředí, než bylo pohraničí. Vyhnané kvalitní a kvalifikované zemědělsko - průmyslové vrstvy německého etnika byly nahrazeny zemědělsko-dělnickými vrstvami, k nimž nutno připočíst pologramotné a negramotné „repatrianty” z východní Evropy, kteří většinou neuměli hospodařit a ani k tomu často neměli znalostní předpoklady. Produktivitu práce původní populace však nenahradili ani zlomkově. Masový přesun české zemědělské čeledě a dělníků ze statků, dílen a továren do pohraničí vyvolal rozpad hospodářsko-společenských struktur ve vnitrozemí. Byla tak závažným způsobem narušena sociálně-ekonomická struktura zemědělství a průmyslu a dochází k rozpadu tradičních společenských vazeb a vztahů, které se vytvářely v českých zemích po řadu generací.
Do Československa reemigrovalo po válce více než 100.000 osob, z nichž se přibližně 80.000 usadilo v pohraničí. První plány reemigrace vypracovávala ještě tzv. československá exilová „vláda“ za války, když zvažovala, jak bude nahrazovat vyhnané německé obyvatelstvo. Také se původně počítalo s podstatně větším počtem reemigrantů z východní Evropy, zkomplikovaly to ale různé mezinárodní smlouvy. Na konci roku 1946, kdy již bylo v pohraničí 2 milióny Čechů a Slováků, se čekalo na dalších 300.000 osídlenců. Rokem reemigrace se stal rok 1947 a tato skončila v r. 1949, ale ještě v r. 1950 se vracely některé menší skupiny. Nejpočetnější skupinu reemigrantů tvořili volyňští Češi, kterých přišlo na základě mezistátní dohody se SSSR v průběhu roku 1947 kolem 34.000, z nichž se cca 20.000 usadilo v zemědělství.
K reemigraci z Volyně se připojili optanti z bývalé Podkarpatské Rusi v počtu cca 5.000 osob. V červenci 1946 byla uzavřena dohoda o reemigraci s Rumunskem, odkud se v letech 1947 – 1949 vrátilo kolem 20.000 reemigrantů, většinou Slováků. Rumunská vláda povolovala vystěhování pouze těm nejchudším z nejchudších, nebýt tohoto rumunského zákroku, přivolala by tehdejší československá vláda do země podstatně větší počet slovenských a českých Rumunů. Další početnou skupinou byli osídlenci z Polska (20.000).
Jako první přicházeli Češi z Volyně, pro které byly připraveny bývalé německé zemědělské usedlosti a po nich většinou již do průmyslu přicházeli Češi a Slováci z dalších východoevropských oblastí - Polska, Jugoslávie, Bulharska a Rumunska. Usídlenci z jihovýchodní Evropy si oblíbili zejména jižní Moravu, která jim připomínala balkánské klima. Většina reemigrantů přicházela – řečeno diplomaticky - z odlišných sociálních a společenských poměrů a v reemigraci viděli řešení své tíživé ekonomické situace. Často se rodiny usadily a posléze přicházeli za nimi staří rodiče a další příbuzní. Reemigranti byli pro svůj vzhled, negramotnost a udržování odlišných tradic často terčem posměchu Čechů pocházejících z vnitrozemí. Zatímco ale Češi z vnitrozemí a Slováci vykazovali zpočátku velkou fluktuaci – zkoušeli v pohraničí štěstí a jakmile se materiálně obohatil, zas odešli, reemigranti v nově nabyté vlasti zůstávali, protože pro ně nebyla cesta zpět a postupem času asimilovali a zakládali si rodiny.
Všeobecně je zažitá představa, že hromadné stěhování Cikánů do našich zemí, převážně do pohraničí, je zásluhou komunistického režimu. Je bezpochyby pravdou, že způsob verbování a ubytovávání Cikánů a provádění asimilačních pokusů (dá-li se to tak vůbec říci) byl zejména v 50.-70. létech ovlivněn komunistickou doktrínou budování nejdříve „lidově-demokratické“ a později „socialistické“ společnosti. Neopomínejme ale, že zásadním a jediným předpokladem k tomu, aby k silné migraci Cikánů do Čech a na Moravu vůbec mohlo v takovém masovém měřítku dojít, bylo vyhnání jedné třetiny původního obyvatelstva našich zemí. A obráceně – nebylo to zrovna vyhnání Němců z vlasti, které se stalo jedním ze zásadních předpokladů pro uchopení moci komunisty? A to jsme zcela vynechali psychologickou stránku – totiž vnitřní vztah nově příchozích obyvatel resp. organizátorů etnických čistek a přesídlovacích akcí v Praze k snadno nabytému majetku po Němcích a jejich neexistující emocionální pouta k cizí nové „vlasti“. Jedině tak se dá vysvětlit tento necitlivý a kulturně barbarský zákrok, jakýmž se umožnění a všemožné podporování migrace Cikánů do našich zemí jeví, aniž bychom tím chtěli nějakým způsobem tu či jinou etnickou skupinu vystavovat nepřípustnému hodnocení. Jde ale pouze o afinitu, o které již byla řeč.
Skutečnost se má tak, že kočovné kmeny začaly do našich zemí proudit již v květnu 1945 a s prvními násilně vyhnanými (nebo fyzicky vylikvidovanými) Němci se kraje zalidňovaly postupně mimo jiné i Cikány. Po roce 1945 začali za prací přicházet Cikáni z osad na Slovensku. Nutno dodat, že přicházeli dobrovolně a nikdo je k tomu nenutil. Podle soupisu Cikánů, provedeného počátkem roku 1947 státními orgány žilo, v českých zemích již 17.000 Cikánů – to je 30krát více než v květnu 1945. Migrace Romů samozřejmě nadále stoupala razantním tempem. Směřovali především do pohraničí a do průmyslových oblastí severních Čech a Moravy, odkud bylo předtím vyhnáno německé obyvatelstvo. Pouze 5 % dnešního cikánského obyvatelstva jsou původní potomci českých a moravských Romů a Sintů. A právě z nejzanedbanějších, nejchudších slovenských osad - „romane gava“ - k nám přišla po válce většina Cikánů z východu. Celé rodiny přicházely dobrovolnou, někdy i tzv. řízenou migrací a byly zvány na práci do průmyslových podniků i v rámci osídlování pohraničí po roce 1946.
To jsou skutečné důvody aktuálních „rasových nepokojů“ v České republice, kterých si mezitím všímá i zahraničí. Politika Prahy hleděla po roce 1945 pouze na to, jak zužitkovat uloupený majetek po sudetských Němcích, ale podcenila skutečnost, že etnicky vyčištěné území musí být zákonitě osídleno novými lidmi – ovšem plánovitě a s maximálním ohledem na kulturně-historické, a tedy i etnické vazby. Etnická osídlovací politika československého státu po Druhé světové válce však selhala na plné čáře. Ovoce této politiky sklízíme dnes. To by si měli připomínat také „radikálové“ hulákající tupě heslo „Čechy Čechům“. Stejným heslem se po roce 1945 v podstatě řídila Praha a stejné heslo je příčinou neutěšených jevů, které známe z pohraničí.
