Lukáš Beer
 |
| Jutta Rüdigerová (1910-2001). Na snímku z roku 1937. |
Jutta Rüdigerová, bývalá říšská referentka Svazu německých dívek (Bund deutscher Mädel, BDM), byla jedou z oněch posluchaček a vylíčila toto poválečné setkání před několika lety ve svých knižně vydaných memoárech. Zcela otevřeně, autenticky a bez přikrášlení ve svých vzpomínkách líčí, jak se dostala k nacionálněsocialistickému hnutí a jak v rámci něho postoupila až do významné funkce „vůdkyně německé dívčí mládeže“. Ačkoliv si tato vystudovaná psycholožka po konci války a po americkém a britském věznění vybudovala úplně novou existenci (její dům byl za války vybombardován), snažila se až do své smrti v roce 2001 poukazovat na překrucování historie Hitlerovy mládeže, a tedy i BDM, který pod ní spadal. Vydala v 80. a 90. letech několik vlastních knih a vystupovala ve filmových dokumentacích o Třetí říši. Její svědectví je zajímavé zejména také z toho důvodu, že během své „služby mládeži“ (Rüdigerová se vždy vyhraňovala proti pojmu „kariéra“, o kterou jí nešlo) měla možnost osobně poznat několik významných osobností nacionálněsocialistického Německa. Ani po válce se netajila svým idealismem, nicméně jak dodávala, setkání s Martinem Bormannem, hlavním vedoucím kanceláře NSDAP, a zejména pozdější potvrzené informace, které vyšly o této osobnosti najevo až po válce, by mohly být důvodem k jejímu dobrovolnému vystoupení ze strany, pokud by o těchto skutečnostech věděla již dříve.
 |
| V saském Lägersdorfu v roce 1939. (Foto: archiv Lukáše Beera) |
Narodila se roku 1910 v Berlíně, studovala ve Würzburgu psychologii a promovala ve 23 letech s vyznamenáním (magnacum laude). V letech 1933 – 1935 působila jako odborná psycholožka a asistentka na „Institutu pro průzkum práce a povolání“ v Düsseldorfu. Jutta Rüdigerová, obdivovatelka díla Goetheho již od mladých let, už v útlém věku prožila se svou rodinou francouzskou okupaci Porúří (1923), což pro ní bylo jedním z největších impulsů, proč se zabývala německou historií už jako mladá dívka. Navštívila proto také i shromáždění, na kterých vystoupil Adolf Hitler, a rostlo v ní přesvědčení, že pouze on je schopen osvobodit vlast z tíživé situace, ve které se Německo nacházelo. Už v roce 1931 se stává členkou nacionálněsocialistického studentského svazu a o dva roky později vstupuje do BDM, kde přebírá první funkce. V roce 1934 vede župní „oddělení pro světonázorové školení a kulturu v BDM“ v Düsseldorfu a od roku 1935 na západě Německa postupovala nahoru od jedné funkce k další, až se v říjnu tohoto roku stává vůdkyní BDM pro vrchní župu Porúří-Dolní Rýn. V říjnu 1936 se stává „inspekční pověřenkyní říšského vedení mládeže“, v roce 1937, kdy – k jejímu zklamání až s velkým zpožděním – vstupuje do NSDAP (dřívější vstup jí nebyl umožněn), je z ní už „zvláštní pověřenkyně říšské referentky“. A nakonec ve stejném roce a ve věku teprve 27 let přebírá definitivně vedení největší masové organizace dívek v Německu. Roku 1938 iniciovala společně s říšským vůdcem mládeže Baldurem von Schirachem v rámci rozšíření výchovy německých dívek „dílo BDM Víra a Krása“ a v září 1942 je zvolena ve Vídni na zakládajícím kongresu Evropského svazu mládeže, který pojímal mládežnické organizace celkem 14 národů, prezidentkou jednoho z pracovních oddělení svazu.
 |
| V roce 1999 vycházejí v Německu paměti Jutty Rüdigerové s názvem "Život pro mládež". O dva roky později Rüdigerová umírá. |
„Druhé desetiletí života, ve kterém jsme my z ročníku 1910 dospívali, bylo poznamenáno důsledky prohrané války“, píše ve svých pamětech Rüdigerová. Společně s jinými dětmi naslouchala diskusím dospělých, kteří ještě měli v paměti šťastné a spokojené období života v německém císařství a kteří byli proto deprimováni následky Versailleského diktátu pro Německo. Dospělí odsuzovali tehdejší německou vládu, která diktát podepsala, Výmarská republika nebyla mezi lidmi oblíbená. Rüdigerová nejprve roku 1921 zažívá vpochodování Francouzů do Düsseldorfu a tím do území, které dle znění Versailleského diktátu nemělo být vůbec okupováno. Obyvatelstvo Porýní bylo pobouřeno. Od svého staršího bratra se Jutta dozvídá, jak viděl na vlastní oči francouzského důstojníka, který na hlavní ulici v Düsseldorfu úmyslně vrazil do kolemjdoucího Němce s amputovanou nohou tak, že mrzák bezvládně upadl na zem. „Všichni Francouzi určitě nebyli takoví, ale takové zážitky se zaryjí do paměti“, vzpomíná Rüdigerová (později bude na svých akcích BDM hostit francouzské skauty). Postup britských okupačních jednotek v jejich zóně v Německu však nebyl tak agresivní a arogantní jako u Francouzů. Napětí samozřejmě vzrostlo o to víc roku 1923, kdy francouzské jednotky obsadily Porúří. Bratr Rüdigerové ilegálně vylepoval plakáty, vyzývající proti okupaci. V létě 1923 byla s dalšími spolužákyněmi pozvána na několikatýdenní pobyt v západním Rakousku, který pořádala rakouská organizace pro německé děti z okupované zóny. I tento pobyt na ní zapůsobil a vzpomínala na něj v březnu 1938, kdy se Rakousko připojuje k Říši. Ještě dávno před nástupem NSDAP k moci visely v kdejakých rakouských světnicích obrázky, které znázorňovaly přání sjednocení v jeden německý kmenový stát, zakázané diktátem z Versailles („Germania objímá Austrii“).
„Vpochodování Francouzů do Porúří v roce 1923, pasivní odboj proti okupaci, smrt Schlagetera (Leo Schlageter byl mladý německý odbojář proti okupaci, který byl za své záškodnické akce, kdy se snažil vyhazovat do povětří koleje, po kterých okupační moc dopravovala z Německa materiál, Francouzi potrestán zastřelením), má cesta do Rakouska, povstání separatistů (Francie společně s místními komunisty podporovala separatistické hnutí v Porúří s cílem, získat toto území politicky a mocensky pro sebe) a mnoho malých šikan Francouzů: tyto zážitky z mladých let živily silné, možná nadměrné národní uvědomění“, popisuje Rüdigerová proces vlastního názorového dospívání. K tomu se přidala ohromná inflace. Její strýc prodal dům, který z jedné třetiny patřil její matce, jednomu Španělovi – když došlo na samotné vyplácení peněz, dal se za tento vyplacený obnos pořídit už jen dětský kabátek pro Juttu. V roce 1930 se celá rodina musela přestěhovat do malého bytu, protože zaměstnavatel otci sdělil, že jestli nechce úplně přijít o práci, musí přistoupit na vyplácení nižší mzdy.
První kontakty s nacionálněsocialistickým hnutím
V té době se Rüdigerová poprvé vydává se svými kolegy ze studia na setkání nacionálněsocialistických studentů. Vyprávěli si navzájem o Adolfu Hitlerovi, jenž sliboval odstranit nezaměstnanost a vrátit národu ztracenou čest, o kterou přišel Versailleským diktátem. „Tento program byl nový a přeci tak jednoduchý: nemělo tedy být už třídních rozdílů. Všichni by museli stát při sobě, pomáhat si navzájem, aby mohla být uskutečněna velké znovuvýstavba Německa. Za „nacionálního“ se může považovat pouze ten, kdo se zaručí i za toho posledního německého soukmenovce, a opravdový socialista přizpůsobí svoji ochotu pomáhat svérázu svého národa, pokud chce něčeho dosáhnout. Nacionální a sociální smýšlení, jednání a cítění by vytvářelo jednotu. Politické strany, jež předtím proti sobě bojovaly tím nejkrajnějším způsobem, měly k sobě nalézt cestu a pak vy Německo znovu vstalo z mrtvých. Nám všem toto úsilí Adolfa Hitlera velmi imponovalo, protože jsme sami v dětství a mládí zažili mnoho bídy. Nyní jsem byla přesvědčena o tom, že nacionální socialismus je jedinou silou, která může Německo vyvést z nouze a bídy“, vzpomíná Rüdigerová. V roce 1931 se stává členkou Nacionálněsocialistického německého studentského svazu (NSDStB) a připnula si na blůzu odznáček NSDAP v domnění, že vstoupením do svazu se automaticky stala členkou strany. V tomto omylu žila ještě nějakou dobu. V zimním semestru 1931/32 poprvé navštívila v Düsseldorfu shromáždění, před kterým vystoupil Hitler: „Tady stál před námi muž, u něhož jsme si díky jeho bojovnému elánu dokázali představit, že prosadí to, co sliboval. Při opouštění této manifestace jsem získala dojem, že tento muž Adolf Hitler nemyslí na sebe a na vlastní výhody, ale pouze na dobro pro Německo.“
Jednoho jiného dne jí navrhnuli kolegové z psychologického institutu navštívit společně přednášku dr. Goebbelse. Jako mladá studentka se vypravila s doktory na shromáždění a svůj první dojem popsala takto: „Dr. Goebbels dokázal oslovit pocity lidí.“
 |
| Ilustrace z ročenky Hitlerovy mládeže (Foto: archiv L. Beera) |
Když v této době diskutovala se svými kolegy z institutu o nacionálním socialismu, zapojil se do rozhovoru jistý Imre Molnar, když zvolal: „Jednoho dne budeme po sobě střílet!“ Rüdigerová tehdy tuto poznámku nepochopila, teprve později se dozvěděla, že Molnar, pocházející z Maďarska, je původem Žid. O vztahu k Židům Rüdigerová po válce ve svých pamětech napsala: „Stranický program sice obsahoval jednu antisemitskou pasáž, tu jsem ale nepovažovala za dostatečně závažnou, protože Židé v našem národě nebyli zrovna oblíbení, ale také nebyli nenávidění. Považovala jsem je za cizorodé, nejen co se týče jejich náboženství, ale i co se týče charakteru. Po První světové válce bylo přistěhovalými Židy z východu v Německu vyvoláno několik skandálů, hospodářských podvodů, jako např. případy Barmat, Kutisker a Sklarek, o kterých bylo v tisku obšírně informováno. Proto jsem nepovažovala požadavky stanovené ve stranickém programu NSDAP za špatné. Později, v Hitlerově mládeži, nebyli Židé tématem, protože říšský vedoucí mládeže von Schirach v tomto ohledu doporučoval spíše zdrženlivost a dokonce zakázal četbu protižidovských novin Der Stürmer. Pouze jednou jsem v mé pozdější činnosti vůdkyně ve Svazu německých dívek zažila, že se mne jedna dívka z mladšího ročníku tázala, zda jsou Židé špatní lidé. Odpověděla jsem jí: Ne, nejsou to žádní špatní lidé, pouze jsou jiní ve svém způsobu života a víry a neměli by proto být těmi, kdo v našem národě určují politiku a kulturu.“
Vstup do BDM a výklad rasové myšlenky
Starší bratr Rüdigerové, který byl aktivní v řadách SA, své sestře nabídl, zda nechce vstoupit do BDM: „V období nálady všeobecného probuzení národa jsem sama zvažovala, jak bych se mohla aktivně zapojit.“ S dojmem, že svým věděním a svými znalostmi z oboru psychologie může k činnosti organizace plodně přispět, vstoupila v říjnu 1933 do svazu. Brzy byla do její péče předána skupina děvčat. „Já sama jsem, vycházeje z psychologie, jednoduchými slovy dívkám vyprávěla o různorodosti lidí, kteří se díky tomu navzájem mohou velmi dobře doplňovat. Vůbec poprvé jsem také nadhodila rasovou problematiku a vylíčila různorodost ras, aniž bych snad hovořila o méněcennosti jiných ras nebo dokonce vyvolávala vůči nim nenávist, jak se má dnes všeobecně za to. Smyslem mých vývodů bylo probudit vědomí vlastní rasy, rozpoznat charakter německé rasové směsi a hlásit se k ní, tedy k pospolitosti německého národa.“ Samozřejmě, že v popředí činnosti v BDM stály však úplně jiné činnosti, bylo to ovšem třeba zmínit vzhledem k rozšířeným představám.
Pro Rüdigerovou nastalo brzy období, kdy musela absolvovat školení říšských vedoucích ženské mládeže v Bad Godesbergu. Hned první den vedoucí školy dívkám rozdělila vedoucí na škole jednotlivé práce a Rüdigerová – mimochodem v té době již vystudovaná doktorka – dostala za úkol čistit pravidelně toalety: „Protože jsem od přírody nadaná smyslem pro humor, čistila jsem za zpěvu a s radostí toto příjemné místo a zřejmě jsem tím obstála i zkoušku socialistky ve službě národa“. Krom školení o nacionálním socialismu a kulturních aktivitách byla na škole důležitou látkou „pořádková cvičení“, „abychom nevandrovali okolím jako divoká kupa“.
Adolf Hitler o komunismu
„V roce 1934 vyvolala všude šok myšlenka, že by Adolf Hitler mohl být svržen štábním velitelem SA, Röhmem. Vyřazení Röhma hbitým zásahem Adolfa Hitlera, dodatečně schválené říšským prezidentem, bylo proto uvítáno. Zavedení všeobecné vojenské povinnosti zákonem z 16. března 1935 bylo pociťováno jako obnovení suverenity Německa a s úlevou bylo všude přijímáno pokračující odbourávání nezaměstnanosti", popisuje Rüdigerová všeobecné veřejné mínění k těmto událostem.
Nacionálněsocialistický svaz studentů svolal v Mnichově do cirkusu „Krone“ velkou manifestaci, na které chtěl vystoupit i Hitler a kam byli pozváni i zástupci Hitlerovy mládeže. Zúčastnila se jí i ve své funkci Jutta Rüdigerová. Hitler byl studenty bouřlivě uvítán. Hovořil o tom, v čem se nacionální socialismus liší od komunismu, a vysvětlil to pro každého srozumitelnými slovy takto: Pouze lidé úplně primitivního a nerozvinutého společenství mohou prý spolu žít v komunismu, protože v takovém společenství podává každý prakticky stejný výkon a proto každému náleží právo na stejné obydlí a na stejný podíl půdy, který je k dispozici. Ale čím vyšší a diferencovanější je nějaký národ ohledně jednotlivých nadání, tím rozdílnější je tedy výdělek a vlastnictví jednotlivce. Komunistické formy života tedy již nejsou možné. V nacionálním socialismu je ale podle Hitlera každý ohodnocen podle svého výkonu a své práce pro národní celek. Hitler se v tomto projevu výslovně hlásil k soukromému vlastnictví, ale požadoval, aby nikdo nežil nečinně pouze ze svého vlastnictví, nýbrž aby každý vykonával práci v zájmu a k dobru národní pospolitosti. O dr. Goebbelsovi, se kterým se před válkou náhodně setkala a jeden večer s ním prodebatovala, Rüdigerová v pamětech píše: „Působil nejen velmi inteligentně a uměl zábavně a názorně vylíčit detaily různých procesů, nýbrž měl i něco podmanivého ve svém charakteru, spojeného s šarmem a humorem. Uměl velmi dobře pro sebe získávat lidi.“
Pokračování ZDE
