Jak v rozhovoru pro slovenský deník SME uvedla nedávno marketingová manažerka knihkupectví Panta Rhei, Eva Rezníková, úlohou firmy prý je knihy prodávat, nikoliv cenzurovat: „Ke stáhnutí knih z prodeje přistupujeme jen v opravdu výjimečných případech. Důvodem je propagace extremismu, což je pro nás nepřípustné.“ Zatímco ale knihkupectví stáhlo z prodeje zcela nepochopitelně vesměs všechny tituly nakladatelství guidemedia etc, již po dlouhou dobu prodává knihu „Němci“ se štvavým obsahem. Již v anotaci této knihy se praví historický nesmysl: „Kniha byla napsána proto, že před českou veřejností je trvale zamlčována pravda o německé okupaci a genocidě českého národa, se kterou Němci začali zcela plánovitě již ve válce. V případě jejich vítězství měl být český národ vyvražděn.“ Historikové však potvrzují, že český národ v žádném případě neměl být v případě vítězství nacionálněsocialistického Německa fyzicky zlikvidován, ale bylo zvažováno jeho dlouhodobě koncipované „přenárodnění“.
Historické výmysly a lži „na účet nacismu“ či „Němců“ lze očividně beztrestně šířit, komentuje tuto skutečnost Lukáš Beer, který je českou policií podezírán z bagatelizace a ospravedlňování nacistického genocidia. Uvádí k tomu: „Zmíněná kniha nejenže neobstojí před soudem seriózních historiků, ona navíc prokazatelně podněcuje nenávist vůči etnické skupině a ospravedlňuje a bagatelizuje genocidium.“
Hned na několika místech se v knize například vyskytuje lživé tvrzení, že „Němci vyvraždili přes 300.000 Čechů“ (na jiném místě uvádí autor dokonce „360.000 Čechů“, což jo o to víc tragické, že mimo to autor dává „německému národu“ za vinu vyvraždění 70.000 českých Židů, aniž by zohlednil oficiální údaj českých historiků, kteří dnes udávají počet 122.000 všech obětí z českých zemí, přičemž už v tomto počtu jsou zahrnuty oběti z řad německy a česky hovořících Židů (73.000) a českých a moravských Cikánů (6000). Jiří Vacek ve své totální neznalosti těchto faktů zachází dokonce tak daleko, že srovnává počet českých obětí (údajných 300.000) s těmi židovskými (70.000) a podivuje se nad tím, proč se česká média („v německých rukách“) věnují přednostně jen uctívání židovských obětí, ačkoliv dle jeho slov Němci Čechů vyvraždili ´"podstatně více než Židů" a Češi podléhali genocidě stejně tak jako Židé (!).
Jako méně agresivní se pak už jeví Vackovo přesvědčení, že Němci v "českém státě" (takto označuje mnohonárodnostní stát Československo) neměli žádné právo na sebeurčení, neboť byli zde pouze hosty. Autor však neupírá právo na sebeurčení pouze Němcům, které v knize srovnává s Romy: „Sudeťáci se neustále ohánějí právem na sebeurčení. Právo národů na sebeurčení nepochybně existuje, ale za jednoho základního předpokladu – pokud národ žije ve své zemi. V tomto smyslu právo na sebeurčení nemají například Romové, protože žijí v zemích jiných národů a to ze své vlastní vůle.“
Další pasáž paušálně činí z „německých žen“ nelidské bytosti: „I německé ženy věrně sloužily Hitlerovi do posledních chvil války. Nebyly jako dozorkyně v koncentrácích o nic méně zvířecké než jejich kolegové. Neodrazovaly své syny a muže od loupení a vraždění po celém světě, ale plně je podporovaly. V řadě případů lynčovaly sestřelené spojenecké letce. Nevinné německé děti ještě za pražského povstání na Pražačce vylupovaly oči zajatým povstalcům na konci války. V uniformách Wehrmachtu zabíjely spojenecké vojáky stejně horlivě jako jejich otcové. Jejich oběti si zaslouží soucitu a nikoliv ony. Německý národ jako celek vedl zločinnou válku a celý německý národ – muži, ženy i děti jsou za ni zodpovědní a mají tuto zodpovědnost nést.“ Ale ani děti nejsou ušetřeny jeho kritice: „Dívat se na německé děti jako se na děti běžně díváme, je velmi zavádějící. Byly od samého počátku vychovávány jako příslušníci čisté nordické rasy, která je předurčena k vládě nad těmi méněcennými a v tomto duchu se tak i chovaly.“
Na jiném místě zásadně nerozlišuje mezi „dobrými“ a špatnými“ Němci: „To je základní pravda o Němcích: Oni obě války začali s cílem ovládnutí Evropy a oni za jejich hrůzné výsledky nesou všichni odpovědnost. Zdůrazněme: všichni. Ve válce existují pouze přátelé a nepřátelé. Jakékoliv řeči o slušných a nevinných občanech nepřátelského státu, který rozpoutá útočnou, nevyprovokovanou válku, jsou jen demagogií, která z nich má sejmout vinu. V případě Němců, kteří měli naše státní občanství, jde nejen o nepřátele, ale dokonce o zločince, kteří se dopustili velezrady.“
Autor se také netají svým názorem, podle nějž byl poválečný „odsun sudeťáků“ v podstatě mírným náležitým trestem, protože „z právního hlediska“ jim prý náležel trest smrti za vlastizradu, kterou se provinili naprosto všichni, včetně dětí, jak na několika místech důsledně zdůrazňuje. Co by tedy mělo čekat německé ženy a děti, o kterých na jiném místě píše: „Neustále se nám předhazuje osud nebohých německých žen a dětí. Byly stejnými nepřáteli jako muži a v případě sudeťaček přímo vlastizrádkyně. Ty hodné a nevinné ženy zcela klidně živily své děti na úkor podvyživených českých dětí a braly tento zločin jako samozřejmost. Nad dětmi z Lidic a dalšími neprojevily nejmenší soucit, natož aby se jich zastaly a pomohly jim…. Jak německé ženy opravdu smýšlejí se ukázalo po válce. Německé jeptišky ve svých klášterech schovávaly před spravedlností esesácké hrdlořezy. Byly přece vlastenky a plny křesťanského soucitu.“
Ani tuto pasáž není třeba zvlášť komentovat: "Válka je prohraná, ale Němci vraždí dál jen pro své uspokojení. To není nesmyslné vraždění, ale naplňování jejich choutek. Jak se může někdo takových ne-lidí, ale zrůd zastávat a vydávat to za spravedlnost a humanismus, by měli dobře psychologové prozkoumat. Osobně to považuji za úchylku. Něco podobného citu, který někdy chovají rukojmí ke svým únoscům. Osobně si myslím, že ta péče pseudohumanistů o ně a odsuzování jejich obětí pramení z nějaké vnitřní, podvědomé příbuznosti s těmito zvrhlými vrahy. Pro taková zvířata není lynčování zdaleka dostatečným trestem. Mnozí z těchto pseudohumanistů se ptají, odkud se nenávist Čechů k Němcům bere: přesně z toho, co popisuji a nejen z toho.“
V kapitole „Česká odveta“ se doslovně píše, že všichni sudetští Němci měli být odsouzeni k smrti: „Cílem odvety nebyli hodní a slušní Němci, ale příslušníci nepřátelského národa, který prováděl genocidu českého národa a plánoval jednou pro vždy zničit český stát, národ a českého území se trvale zmocnit. Téměř všichni odvetou postižení Němci se dopustili velezrady na Československé republice, jejímiž občany byli. Nejen ji v ohrožení nebránili, ale svou činností podstatně a z přesvědčení přispěli k rozbití našeho státu a následně k jeho okupaci Říší. Z právního hlediska měli být potrestáni odsouzením k smrti.“ Jinde se zas otevřeně přiklání k názoru, podle kterého všichni Němci „do jednoho měli být postříleni kulometem“.
Redakce Našeho směru se v nejbližší době obrátí na manažerku Evu Rezníkovou se žádostí o vyjádření k této skutečnosti. (-lb-)
