Lukáš Beer
Příkladem toho může být i následující krátký text, který v „Obzorech“ vyšel v prosinci (!) 1945:
Je to v pravdě veliký, historický úspěch, který předseda vlády Fierlinger ohlásil koncem minulého týdne. Odsun půl třetího milionu Němců z českých zemí je s velkými našimi spojenci nyní definitivně dojednán. Nejenom po stránce zásadní, nýbrž i technické. Jsou určena procenta, která budou poslána do jednotlivých okupačních pásem v Německu. Bylo pro nás jistým překvapením, že daleko nejvyšší procento našich Němců bude posláno do amerického pásma. Žili jsme dosud v přesvědčení, že námitky proti odsunu a odběru našich Němců byly právě nejsilnější na straně americké. Několik příčin způsobilo, že poměrně rychle došlo k tomuto mezispojeneckému kladnému rozhodnutí v otázce odsunu a odběru našich Němců.
První příčinou byly důkladné přípravné a studijní práce, které se dály v Londýně na základě rozhodnutí Šrámkovy vlády. Ještě dlouho před tím, než se vůbec spojenci přiblížili k našim hranicím, Šrámkova vláda v obsáhlých pamětních spisech informovala velké naše spojence nejenom o jednomyslném přání československého lidu zbavit se zrádné menšiny, nýbrž také o technickém způsobu, jak toto očištění od vnitřní zrady provést.
Druhou příčinou našeho úspěchu je radikální změna, kterou Fierlingerova vláda vyhlásila, pokud jde o způsob odsunu. Po nelidských výstřelcích a týrání při odsunu nastoupilo rozhodnutí provádět odsun organisovaně a lidsky, tj. také nejrychleji. Zbytečné týrání Němců prodlužovalo jejich pobyt u nás a bylo hanbou našeho jména v cizině. Organisace a zlidštění odsunu urychlilo tak spojenecké rozhodnutí o datu, kdy začnou spojenci naše Němce přebírat.
Ne neposlední příčinou úspěšného splnění našeho požadavku bylo vyšetřování nacistických viníků, předcházející dnešní norimberské procesy. Při nichž se totiž nad slunce jasněji ukázalo, že německá menšina byla u nás ochotným nástrojem pangermánského plánu na vyhubení českého národa.
Předseda vlády Fierlinger nemohl to výstižněji vyjádřit, než když řekl: „Jestliže tedy žádáme odsun této menšiny, nesledujeme tím pomstychtivou odplatu, nýbrž odstranění nebezpečí, jež je jinak neodstranitelné a může být stálou hrozbou světového míru. Odsun tohoto kazimírského živlu chceme však provésti lidsky a s plným respektem k ustanovením spojenecké konference.“ Nelze v této souvislosti nekonstatovat, že „Obzory“ kritisovaly m e t h o d u odsunu od samého začátku. Bylo nám za to spíláno. Ukázalo se, že rozčilení a zpěněná mysl není nejlepším poradcem při řešení těžkých problémů. Jak se dalo očekávat, muselo přijít a přišlo vystřízlivění a chladná úvaha. Někdejší polemiky proti „Obzorům“ by se dnes podivně vyjímaly vedle věcného prohlášení ministerského předsedy, v němž ohlašuje začátek organisovaného odsunu.
Tolik tedy z redakční zprávy časopisu, který si hned ve svém prvním čísle stanovil jako své programové zásady „pravdivost, demokracii, svobodu a víru“. Kolik lidí během „divokého odsunu“ bylo vyhnáno za hranice, není zcela jasné, uvádí se kolem 660 tisíc. Československou vládu ani nenapadlo zastavit „divoký odsun“ navzdory tomu, že deklarovala v komuniké z 18. června 1945 a v nótě z 3. července stejného roku svou snahu „odsouvat“ obyvatelstvo organizovaně a plánovitě. Neučinila tak ani na výzvu západních velmocí. Exiloví politici z Londýna, včetně Beneše, s takovou situací počítali, schvalovali ji a vítali ji. Mnohé nasvědčuje tomu, že mnichovským komplexem postižený „exilový prezident“ Beneš podléhal zejména tlaku tzv. domácího odboje, který mu dal najevo, že by se po svém návratu do Prahy nemusel dostat do křesla na Hradě, pokud se v otázce zbavení se německé menšiny jasně neprojeví. A zpráva Benešova politického tajemníka dr. Prokopa Drtiny k domácím odbojovým skupinám, datovaná v Londýně dnem 16. 7. 1944, hovoří také za vše:
„V otázce našich Němců dává Vám president k tomu, co řekl ve Státní radě, ještě toto vysvětlení: Pokud jde o mezinárodní řešení této otázky, závisí a bude mnoho záviset ještě na vývoji konečné fáze války. Poměr k Němcům i k Německu, ke způsobu, jak s Německem naložit po válce a tudíž také k tomu, co udělat s našimi Němci, se vyvíjí v celém světovém veřejném mínění stále k lepšímu tak, jak to náš národ potřebuje. Počítáme dnes tedy s možností provedení transferu našeho německého obyvatelstva. Nelze však dnes definitivně říci, že by celých více než tři miliónů Němců mohlo být transferováno na základě nějaké mezinárodní úpravy. Touto cestou bude možno snad se jich zbavit jen zčásti, snad maximálně asi dvou miliónů a nemůžeme tedy spoléhat a vyčkávat mezinárodního řešení. Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech po osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce, a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisti bránit a klást odpor, bylo v revoluci pobito. Na to stále myslete a na to musí být připraven celý národ."
V tomto smyslu stanovisko redakce časopisu Obzory z prosince 1945, podle nějž byl „divoký odsun“ z hlediska efektivity rychlosti zbavení se německé menšiny spíše kontraproduktivní, odporovalo tomuto ještě v létě 1944 (!) napsanému doporučení Benešova politického tajemníka, určenému „domácímu odboji“. Poválečné násilné vyhánění mělo zcela jasný praktický smysl a účel.
Časopis „Obzory“ však ve stejném čísle, v němž vyšel ocitovaný článek schvalující „odsun“ a „zbavení se kazimírského živlu“, přináší zajímavou a výmluvnou polemiku na téma sporu, který vznikl mezi představiteli českého „zahraničního odboje“ a představiteli „domácího odboje“. Mezi lidmi docházelo k dohadům, někdy i ke vzájemnému osočování, kdo těchto Čechů se vlastně zachoval více hrdinně: „Ti zahraniční tvrdí: My hrdinové jsme odešli do ciziny, abychom vybojovali republice svobodu. Domácí praví: My domácí jsme zbaběle neutekli před gestapem, protože jsme nepovažovali za správné opustit většinu národa a svou zem… Pravda, my nemáme takřka domácích hrdinů, vždyť být týrán a utýrán gestapem není hrdinství, nýbrž velmi ponižující utrpení. Jistě však máme více padlých generálů doma než za hranicemi…“
