Prospěch celku jde před prospěchem jednotlivce

Jeden ze základních principů nacionálního socialismu v dobovém vysvětlení určeném dorůstající "morální elitě české mládeže"

Generální referent Kuratoria pro výchovu mládeže František Teuner
(uprostřed)  při hrách v táboře Kuratoria. I tato cvičení posilovala ducha
pospolitosti mezi českou mládeží. (Foto: Archiv Lukáš Beer)

Důvody, proč se na tomto místě častěji zabýváme základními principy ideologie nacionálního socialismu, popř. jeho nepokřivené podobě výkladu, zde byly již v minulosti uvedeny a jsou v podstatě dvojího charakteru. Historie německo-českých vztahů je skutečně nejvíce právě poznamenána touto relativně nedávnou etapou moderních dějin, o tom zřejmě nebude pochyb. Je třeba se ale vyvarovat povrchním pokřiveným interpretacím této ideologie, které české historiografii od roku 1945 až dodnes v nemalé míře umožňují udržovat při životě nejeden národní mýt či ahistorismus. V neposlední řadě si pokřiveným obrazem o „nacistické ideologii“ poslouží dnes i nejeden politik či publicista, přičemž zdaleka nemusí jít pouze o otázky česko-německých vztahů či našich nedávných dějin, ale třeba se může jednat o nějaký aktuální společenský, kulturní nebo politický jev.

Dnes si na příkladu konkrétních interních směrnic, určených pro mladé Čechy, vedoucí tzv. oddílů „Zvláštního zasazení“ (Oddíly ZZ), ukážeme, jak byl mladým angažovaným příslušníkům českého národa vysvětlován jeden ze základních principů nacionálněsocialistické ideologie, a sice myšlenka „Prospěch celku jde před prospěchem jednotlivce“.

Eduard Chalupa (*1897) s jedním ze svých synů.
Snímek pořízen v roce 1942 v Brně.
(Foto: soukr. archiv P. Chalupy) 

Oddíly ZZ začal v rámci české mládežnické organizace „Kuratorium pro výchovu mládeže“ od poloviny roku 1944 vytvářet ing. Eduard Chalupa (hlavní pověřenec Kuratoria pro Velkou Prahu). Příslušníci těchto jakýchsi elitních oddílů Kuratoria se zavazovali plnit tzv. „Desatero ZZ-mužů“, které obsahovalo hlavní zásady nacionálního socialismu. Do těchto oddílů vstoupilo asi 2000 českých chlapců, kteří se pak především podíleli na záchranných pracích po náletech Spojenců na naše území. Členové těchto oddílů se ovšem hlavně měli stát morální a světonázorovou elitou Kuratoria. Ještě na počátku roku 1945 se v instruktážním textu pro oddíly uvádělo: „My, ZZ-muži, představujeme výběr, mezi námi jsou nejlepší jedinci ze Služby, nejlepší instruktoři.“ A koncem roku 1944 Chalupa o svých mužích napsal: „Jestliže při výchově mládeže ve službě sleduje Kuratorium cíl organizovat a myšlenkově sjednotit široké masy české mládeže, pak vlastním úkolem ZZ-oddílů je soustředit takových jednotlivců, kteří jsou odhodláni za náš světový názor postavit se celou svojí bytostí, prokopávat ostatní mládeži cestu horami předsudků, které kolem naší práce vytvořili nebo vytvářejí bohužel někteří naši vlastní soukmenovci. Ve fanatické víře a odhodlání ZZ-příslušníků je ukryta největší zbraň proti oněm lidem, kteří nám prokazují tu čest, že nás nenávidí.“ Druhý bod zmíněného „desatera“ hlásal tuto zásadu: „Čest ZZ-muže spočívá v bezpodmínečném zasazení vlastní osoby pro Říši, svoji domovinu, národ, až k oběti vlastního života.“

Kdo je autorem následujícího instruktážního textu z konce roku 1944, není zcela jisté, na jeho znění se zřejmě musel také podílet Eduard Chalupa. Vysvětluje jednoduchou řečí mladým Čechům jeden ze základních principů nacionálního socialismu:

Jak často v našich vzájemných rozmluvách slyšíme, že říká kamarád kamarádovi: „Nemysli si, že se kolem tebe točí celý svět.“ Tuto větu jsme slyšeli opravdu již nesčetněkrát, ale nikdy jsme nepřemýšleli o jejím hlubším významu. Obyčejně vyjadřujeme touto větou naši vůli ukázat kamarádovi, že na světě není on sám se svými starostmi a zájmy, a že obtíže a nepříjemnosti v životě nemá jen on, ale miliony lidí. Řekneme-li někomu: „Nemysli si, že se kolem tebe točí celý svět“, pak to je napomenutí dané jednotlivci, napomenutí, jež mu připomene, že svět se neskládá jen ze samých jednotlivců, vzájemně na sobě nezávislých, nýbrž že vedle jednotlivce existuje ještě něco jiného, a to pospolitost.

Máme před sebou dva pojmy, jednotlivec a pospolitost. Patří tyto dva pojmy vůbec k sobě a jaký je vlastně poměr jednotlivce k pospolitosti? A co je vlastně pospolitost, jejíž význam stále zdůrazňujeme a o níž prohlašujeme, že je základem našeho nazírání na život? A proč je dnes základnou našeho myšlení pospolitost a ne jednotlivec, jako tomu bylo dříve?

To jsou otázky, které nás všechny zajímají, podívejme se tedy, kdo má pravdu, zda lidé před námi, naši předchůdci, kteří zdůrazňovali práva jednotlivcova, nebo zda máme pravdu my, kteří tvrdíme, že jednotlivec bez celku, pospolitosti, nic neznamená.

Světový názor, který zdůrazňuje práva jednotlivcova, se nazývá liberalismus nebo také individualismus. Obě tato latinská slova vyjadřují základní myšlenku tohoto světového názoru. Liberalismus je odvozen od latinského slova libertas – svoboda, nezávislost, nevázanost, zatímco druhý výraz je odvozen od slova individuum, tj. něco, co už nelze dál rozdělit (in – ne, dividere – dělit), tedy znamená jednotlivec.

Jmenovaný světový názor, liberalismus, tvrdí, že jednotlivec je to nejdůležitější na světě, žádá pro něho úplnou svobodu. Jednotlivec nemá být ve svém jednání nikým a ničím omezován, má právo volně se vyžít jak na poli kulturním, tak politickém a hospodářském. Zákonodárství liberalismu chránilo jednotlivcova práva vůči celku daleko více, než právo celku vůči jednotlivcovi. Jednotlivec stál v popředí, celek, pospolitost, národ bylo něco vedlejšího. Národ podle liberalistického učení nemá jiný význam, než součet jednotlivců. Prospěch jednotlivce má přednost před prospěchem celku. Nejváženější a nejúspěšnější člověk je podle liberalismu ten, kdo nejvíce vydělává. Jakým způsobem však ony peníze vydělal, po tom se liberalismus neptá. Hlavní věcí je, že onen jednotlivec ony peníze vydělat dovede, - že třeba na úkor tisíců lidí, to je jedno. Platí tedy neomezené heslo, že ten, kdo něco umí, ten že se prosadí. Ano prosadí se, ale právě ti charakterově nejhorší, nejnesvědomitější, bezohlední lidé, o nichž se říká, že jdou přes mrtvoly. Takovým postupem nejvíce prosluli Židé, jejichž sobecké, zločinecké povaze takový názor na život vyhovoval, a proto byli také jeho nejhorlivějšími šiřiteli. Ano, učení o svobodě jednotlivce vede k tomu, že desetitisíce dělníků hladovějí, jen aby mohl nějaký továrník vydělat hromadu peněz a tak ukázat, že on je tím úspěšným člověkem.

Státní formou liberalismu je demokracie. (Řecké slovo, znamená vládu lidu.) Liberalismus nemá nic proti tomu, když se v demokratickém státě objeví 20 politických stran, z nichž každá káže, že jenom ona má pravdu. Tyto politické strany pak v parlamentě (od parlare – mluvit) nezastávají zájmy celku, tj. lidu, nýbrž pouze své dílčí zájmy. Politické strany jsou zájmové skupiny na ochranu dílčích zájmů. Tak jsme znali strany agrární, na ochranu sedláků, strany dělnické, strany katolické, živnostenské, průmyslnické. Je samozřejmé, že prospěch strany živnostenské se často neshodoval s prospěchem strany agrární, a že průmyslníci chtěli něco jiného než dělníci. Každá strana se snažila prosadit svoje požadavky. Nebylo nikoho, kdo by tyto požadavky přizpůsobil požadavkům celku. Na potřeby celku, národa, nebral nikdo ohled. Národu se dařilo špatně, a poněvadž se dařilo špatně celku, dařilo se špatně i jeho příslušníkům, jednotlivcům.

Vidíte tedy, kamarádi, že liberalismus přináší pracujícím lidem více nevýhod než výhod. Proto jsme my stoupenci myšlenky pospolitosti a snažíme se ji uplatňovat v životě. Myšlenka pospolitosti, - vyjádřeno latinsky, - socialismu. (Socialismus od latinského socius – druh, kamarád.) Ten neklade důraz na jednotlivce a jeho svobodu, nýbrž na celek, na národ, pospolitost. V socialismu je jednotlivec součástí národního celku a jeho povinností je pracovat především pro národ a pak teprve pro sebe. Tím se dostáváme k nejdůležitější socialistické zásadě: Prospěch celku jde před prospěchem jednotlivce.

Socialismus v praktickém životě

Vezměme si příklad ze současné válečné doby. Sedlák drží 20 krav. Tu přijde na myšlenku, že louky, která je určená pro vydržování krav, by mohl použít k výsevu jiné plodiny, řekněme cukrovky, a že výnos tohoto pozemku by byl větší, než je výnos oněch 20 krav. Kdyby tedy krávy odporazil a louku obdělal, měl by on z toho osobní prospěch, neboť plodina by se dala dráže zpeněžit než mléčné výrobky. Je však válka a naše národní hospodářství potřebuje nutně mléko, máslo a všechny vedlejší mléčné výrobky. Když by krávy opravdu odporazil, pak by celku odhlásil značný počet litrů mléka a kilogramů másla. Sobě by nepatrně prospěl, ale celek citelně poškodil. Když se však rozhodne, že bude držet krávy dále, pak celek, národ, naše národní hospodářství bude mít z toho daleko větší prospěch, než by byl jeho prospěch osobní. Dělnictvo dostane dostačující příděl tuků, jeho pracovní výkony nebudou klesat, nýbrž se udrží nebo ještě stoupnou. Dělníci vyrobí spotřební zboží a sedlák se i ve válce bez valných potíží dostane. Prospěl celku, a tím také sobě. Když by však odporazil svých 20 krav a kdyby jako on se zachovali i jiní sedláci, musel by být snížen příděl tuků, výkonnost dělnictva by klesala, zboží by bylo méně a sedlák by je velmi těžce sháněl a za lichvářské ceny, které by mu jeho vyšší výdělek brzy vytahaly z kapsy. Neprospěl by celku a neprospěl by sobě.

Sotva bychom však našli sedláka a nejen sedláka, ale i příslušníka jiných povolání, který by měl natolik porozumění pro prospěch celku, aby se dovedl vzdát určitého výtěžku. K socialistickému myšlení musí být lidé teprve vychováváni. Aby však celek nebyl poškozen, zasáhne silný socialistický stát a nařízením provede všechna opatření, jichž je pro blaho celku zapotřebí. Občané, kteří často, když nařízení přišlo, nemohli pochopit jeho účel, teprve po jeho provedení poznávají, že ono prospívá nejen celku, tj. státu, ale především jim.

Proč myslíte, kamarádi, proč nám nezáleží na rekordních výkonech jednotlivců a proč klademe takový důraz na to, aby co největší počet ZZ-mužů dosahoval ne výkonů rekordních, ale velmi dobrých? Pomyslete – jste zasazeni. Vedoucí má k dispozici dva roje. V prvním je závodník atlet a ostatní jsou hoši tělesně nevýkonní. V druhém roji sice nejsou závodníci, ale hoši, pro něž jsou tělesné výkony hračkou, jejichž výkonnost sice není rekordní, ale velmi dobrá. Po kterém roji sáhne vedoucí? Po druhém, neboť tam má záruku, že všichni příslušníci roje podají přibližně stejně dobrý výkon, kdežto kdyby vedoucí sáhl po prvém roji, podal by sice závodník výkon vrcholný, ale ostatní podprůměrný. Výkon prvého roje jako celku by se zdaleka nerovnal výkonu roje druhého.

Z příkladu je zřejmé, že pravdu máme my, když říkáme, že prospěch celku jde před prospěchem jednotlivce. Starají-li se lidé pouze o svůj vlastní prospěch a prospěch celku zanedbávají, pak celek upadá, až zajde a sním zajdou samozřejmě i všichni jeho členové. Pracují-li však všichni lidé ve prospěch celku a pak ve prospěch svůj vlastní, pak se celku daří dobře, a daří-li se dobře celku, musí se dařit dobře i jeho částem – jednotlivcům. Krátce řečeno – zatímco v době liberalismu se všechno točilo kolem slovíčka „já“, je dnes středem událostí slovo „my“.

Úvodní text: Lukáš Beer