Gernot Facius
Rutinovaní politikové, jedno jaké stranické příslušnosti, se stále pokoušejí o stejnou hru – totiž líčit šedou realitu v o něco pozitivnějších barvách. Svůj úvodník v tiskovém orgánu svazu „Deutscher Ostdienst“ nadepsala Erika Steinbachová, prezidentka Svazu vyhnanců (BdV), titulkem „Dobré dny“. Proč jí také nedopřát, aby její titulek hlásal pravdu. Steinbachová referovala o slavnostním aktu odstartování výstavby dokumentačního centra nadace „Útěk, vyhnaní, smíření“ v Berlíně, kterého se zúčastnila také spolková kancléřka. Dobře je, že projekt se konečně po nekonečných debatách dostává do pohybu. Prezidentka BdV o to usilovala od roku 1998, ovšem bylo jí bráněno v tom, aby získala místo v nadační radě. Z důvodů stranické doktríny neobsadila volné místo. „Protivítr byl silný“, prohlásila Angela Merkelová ve svém proslovu, nyní se prý ale našla „široká společná shoda“. Ten, kdo tuto politickou mluvu dokáže dešifrovat, ví, co se tím myslí. Našla se shoda v nejmenším společném jmenovateli, aby se nedráždily tehdejší vyhnanecké země. K tomu patří teze, rozšiřovaná nekonečným politickým omíláním, že kdyby nebylo nacionálního socialismu a Hitlerem zosnované Druhé světové války, nebylo by ani vyhnání. Poselství jednoho krátkého předváděného filmu vyznívalo v tom smyslu, že 14 milionů Němců bylo prý nuceno „opustit svou vlast ve východní Evropě“. To vyznívá jako „vynucené putování“, o tom hovořil Richard von Weizsäcker ve svém kontroverzním projevu ve Spolkovém sněmu dne 8. května 1985. To se tenkrát kdekomu zastavil dech. Miliony byly vyhnané z území Německé říše, ne z „východní Evropy“. Můžeme se s napětím těšit na to, co dokumentační centrum ještě nabídne ve smyslu politicky korektního výkladu dějin v „evropském duchu“. Řeč o „dobrém dnu“ nabývá rychle relativního obsahu.
Červen 2013 byl vůbec měsícem zklamaných nadějí. Po dlouhá léta se v Německu debatovalo o zavedení celostátního pamětního dne obětí vyhnání. Uvažovalo se o 5. srpnu – jako připomínání si Charty vyhnanců z roku 1950. Zabýval se tím Spolkový sněm a Spolková rada. Na akcích krajanských sdružení nafukovali zástupci CDU a CSU líce, vychvalovali Chartu jako dokument usmíření a slibovali podporu. Černo-žlutá koalice (CDU/FDP) v Berlíně zůstávala zticha. Na Sudetoněmeckém dni o Svatodušních svátcích v Augsburgu vyšel pak spolkový ministr vnitra Hans-Peter Friedrich (CSU) nakonec s pravdou ven. Prý momentálně neexistuje většina, která by se zasadila o takovýto pamětní den. Ministerský předseda Horst Seehofer (CSU), nový nositel Karlovy ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení, nato oznámil, že Bavorsko akci uskuteční samo. Dne 13. června Německý spolkový sněm rozhodl na žádost koaličních frakcí CDU / CSU a FDP, že toto téma, které už většinu poslanců obtěžuje, zinternacionalizuje. Vycházeje z toho se má spolková vláda u OSN zasazovat o to, aby již existující „Světový den uprchlíků“ každého 20. července „byl rozšířen o připomínání si obětí vyhnání“. Zůstává otevřené, jak by pak tento pamětní den probíhal na národní úrovni. Datum 5. srpna jednoduše padlo, bylo smeteno ze stolu. Lze také konstatovat, že koalice opět jednou kapitulovala před hlasy z vlastního tábora, které ve vyhnanecké chartě najednou spatřují chorobný výplod revanšistického smýšlení a tím přistupují na námitky ze zeleného a levicového spektra. Příznačné je doznání spolkového ministra zahraničí Westerwelleho na frakčním zasedání FDP. Nenechá si prý zničit mezinárodní pověst (!). „Hlavně, že tento pamětní den přijde“, mínila Erika Steinbachová. Poněkud bezmocná, defenzivní argumentace. Protože se vší pravděpodobností mluví všechno pro to, že se s tímto pokusem internacionalizace pamětního dne bude spojovat relativizace vyhnání. Doposud právě organizace jako BdV a krajanská sdružení trvaly na tom, aby se přesně rozlišovalo mezi utíkáním a vyháněním. To už snad najednou nemá platit? To není dobrý den pro německé vyhnance z vlasti.
Jak německá politika funguje v záležitostech vyhnání, se dá dobře vystudovat na letošním setkání Slezanů v Hannoveru. Vrcholní politici z SPD a CDU demonstrativně odřekli svou účast, poté co předem proklouzl ven obsah projevu předsedy krajanského sdružení Rudiho Pawelky. Byly mu vytýkány „protipolské tóny“ a „revanšistické smýšlení“. Pawelkovo provinění má spočívat v tom, že připomněl, že skutečné usmíření si vyžaduje stále ještě pravdu, přiznání bezpráví, uznání práva, stejně jako odčinění a odpuštění, a že uznání práva se zpravidla spojuje s omluvou a odškodněním: „Vynecháme-li zvláštní izraelsko-arabský problém, tak existují už jen čtyři státy, které rozhodně odmítají uznat uskutečněná vyhnání za bezpráví. Je to Rusko vůči Karelům, Němcům a Japoncům, je to Turecko vůči Arménům, Řekům a Kurdům, jsou to Polsko a Česko vůči Němcům.“ A mluvčí Slezanů také neopomněl zmínit, že Angela Merkelová v roce 2002, tehdy v opozici, byla jednou ze signatářek žádosti o odškodnění nuceně nasazených lidí německé národnosti, ale dnes tyto požadavky blokuje.
Pro sjednocenou „myšlenkovou policii“ německých velkých politických stran je to všechno eklatantním prohřeškem proti politické korektnosti, které se dnes podřizuje téměř vše. Přitom ale existují státy, které by v politice samy chtěly vyrovnat deficity vůči svým bývalým německým spoluobčanům. Rumunsko rozhodlo, že odškodní Sasy ze Sedmihradska, kteří byli odvlečeni do tehdejšího Sovětského svazu na nucené práce. Maďarsko, kterému tak hubuje Evropská unie, se rozhodlo odškodnit symbolicky – 19. leden je nyní pamětním dnem vyhnaných Němců. Jeden srbský zákon určuje, že Podunajští Švábové mohou požadovat navrácení jim odebraného majetku nebo odškodnění. Polsko a Česká republika pokulhávají, co se týká restituce nebo symbolického odškodnění. Petr Nečas alespoň slovy Německo-české deklarace z roku 1997 projevil určité politování nad vyhnáním. V něj vkládalo vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení velké naděje, už byla řeč o bodu zvratu v sudetoněmecko-českých vztazích. Nečas uprostřed června odstoupil, stal se smutným hrdinou českého dramatu, stávajícího ze zneužití moci a korupce. Potopil se v tomto bahně. Pro vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení trpké zklamání. Jak se bude situace vyvíjet dál, o tom rozhodne prezident Miloš Zeman. Příjmení „Nečas“ znamená německy něco jako „špatné počasí, nepohoda“. Předpověď špatného počasí, domnívá se Jaroslav Rudiš, jeden z nejznámějších českých autorů, slibuje České republice další turbulentní dny. Zůstane budoucí vláda u Nečasova kursu? Mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt v to doufá, ale nikdo to neví. To nejsou dobré časy pro vyhnance.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 7. července 2013.