V jižní Africe, v Keni a Nigérii ale i v dalších afrických zemích je rozšířen intelektuální časopis Chimurenga Chronic. Pojem „Chimurenga“ pochází z jazyka, který je dnes úřední řečí v Zimbabwe, a v překladu znamená něco jako „revoluční boj“, vysvětluje autor článku v Die Welt. Zároveň toto slovo funguje jako synonymum pro lidská práva, politickou čest a sociální spravedlnost. Jako „První a druhá Chimurenga“ jsou označována dokonce i místní povstání proti britské koloniální moci v Rhodesii koncem 19. století a v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Dalo by se tedy předpokládat, že „se jedná o publikaci, ve které afričtí autoři žalují bývalé koloniální velmoci“, píše autor článku Wolf Lepenies.
O to více je pak čtenář překvapen, když je konfrontován se sebekritickými články, zabývajícími se chybným vývojem na africkém kontinentu. Nalezneme zde například úvahy nostitele Nobelovy ceny za literaturu Wole Soyinky nebo nositelky Nobelovy ceny za mír, Wangari Mathai, pocházející z Keni.
Nejvíce však zaujme interview s jedním z nejznámějších afrických režisérů, s univerzitním profesorem Jeanem-Pierre Bekolo, které vyšlo v aktuálním čísle magazínu pod nadpisem „Buďme upřímní: Nezvládneme to. Jsme odkázáni na to, aby se vrátili bílí.“
Na otázku redaktora afrického magazínu, zda se vyslovuje pro rekolonizaci Kamerunu, odpověděl filmový producent Bekolo: „Po 52 letech nezávislosti si musíme přiznat, že ideologie zastávající sebeurčení a nezávislost, které vzešly z národního osvobozovacího hnutí a které jsme dříve všichni podporovali, se nedají sloučit s realitami globalizace. Nacházíme se ve slepé uličce. Více než dost vyšlo najevo, že našeho cíle nedosáhneme, když budeme trvat na tom, že všechno zvládneme sami. Přerostlo nám to přes hlavu.“
Na dotaz „Vy tedy chcete, aby se Bílý muž vrátil?“, odpovídá režisér: „Koloniální projekt byl mnohem úspěšnější, než se kdy jeho iniciátoři domnívali. Když se přestalo chápat za akceptovatelné být kolonistou, seskočil pilot s padákem. Jiný pilot zasedl za řízení – on má teď všechno pod kontrolou -, ale on je nekompetentní a nemá dokonce ani letecký plán.“ Podle afrického režiséra tento „pilot“ myslí pouze na to, jak si zajistit vlastní blahobyt a jak využít všech zdrojů ve svůj osobní prospěch. „Musíme rafičky hodin vrátit až k bodu, kde se věci vymkly z rukou, k bodu, kde začaly lži a kde začalo pokrytectví“, tvrdí. Pohrdavě se vyjadřuje o domácích kleptokratech, kteří počínaje nezávislostí zahájili další vykořisťování. Na druhou stranu Bekolo naprosto chválí „bílé“: „Pokud by se podařilo odstranit negativní jevy jako je vykořisťování a útlak, tak myšlenku rekolonizace Afričané přivítají. Už si prostě neví dál rady. Dokonce když jde o to uchovat naši kulturu. Jako kdyby se od dob otrokářství nic nezměnilo! Měli bychom být vděčni Jacquesu Chiracovi za Musée Branly – tam se alespoň zachovává naše dědictví.“ Dokonce i kritizovaná dnešní „africká elita“ vděčí podle režiséra za vše „Bílému muži“ – dostává od něho diplomy, jezdí v jeho automobilech, odívá se do jeho obleků a posílá vlastní děti na jeho školy.
Rozhovor s režisérem však pokračuje ještě dál: „Jste toho názoru, že Afričané nejsou kompetentní?“, ptá se ho redaktor. Odpověď: „Mluvme otevřeně: Co u nás ještě funguje? Nechceme tím chránit naše ego, když tvrdíme, že vládneme naší zemi? Pokusili jsme se vybudovat moderní demokratický stát. Selhali jsme. Je na čase přestat s pokrytectvím a dívat se dopředu. Neměli bychom zapomínat, že jsme to nebyli my, kdo vytvořil naši zem. Kamerun je vynálezem Západu. Je to jeho země, naše zákony jsou jeho zákony. Dokonce náš název je západním vynálezem.“
Autor článku uveřejněného v Die Welt uzavírá: „Je neschopností, když po pěti nebo šesti desetiletích nezávislosti nebyla vytvořena situace, ze které vy vzešly vedoucí vrstvy, které by působily ve smyslu blaha všech a které by akceptovaly legitimitu demokratické změny mocenských poměrů.“ (-lb-)
