Lukáš Beer
Následující text je pokračováním předchozích částí: -1. část- -2.část-
d) Židé
Historikové diskutují – takřka dle motta „intencionalismus nebo funkcionalismus“ – ohledně masového zabíjení příslušníků židovského etnika, popř. dalších zločinů genocidního charakteru a zločinů proti lidskosti páchaných na tomto etniku, o tom, jak mělo rozhodnutí jakéhosi „celkového řešení židovské otázky“ vzniknout, kdy plánování nabylo konkrétních forem, jaký je vztah mezi úmyslem eliminace, zničením určité etnické skupiny, a jeho provedením a do jaké míry byly tyto skutečnosti vnímány německým civilním obyvatelstvem. Jistá okrajová skupina historiků veřejně zastává názor, resp. dospěla k závěru, že neexistoval vážný úmysl nacionálněsocialistického vedení Německa fyzicky zničit celou jednu etnickou skupinu, obývající určitý prostor, a poukazují na podloženou skutečnost, že neexistuje žádný přímý písemný doklad o tom, že by Adolf Hitler fyzickou eliminaci evropských Židů nařídil a že také neexistují žádné úřední dokumenty z období Třetí říše, které by takovýto Hitlerův rozkaz (nařízení) zmiňovaly. Mnoho historiků se domnívá, že masové genocidní usmrcování příslušníků židovského etnika, pro které se v posledních desetiletích vžilo módní označení „holocaust“, bylo zahájeno až vypuknutím války se Sovětským svazem dne 22. června 1941, protože pak následovalo systematické, ústředně připravené a nařízené masové vraždění Židů v rámci celých oblastí. Jiná skupina historiků ovšem zmiňuje už usmrcování Židů na polském území, protože po porážce Německa se octlo na dva miliony polských Židů pod německou správou. Uvádějí, že dva dny po vypuknutí války, tj. 3. září 1939, spáchali Němci první masakr na Židech, který vysvětlovali jako pomstu za vraždění německých civilistů („krvavá neděle v Brombergu“). Do prosince 1939 tímto způsobem mělo přijít o život na 7000 polských Židů.
Historikové se shodují v tom, že v květnu 1940, když se zdálo být blízké vítězství německého tažení na západě, zvažovalo německé ministerstvo zahraničí a Hlavní říšský bezpečnostní úřad plán, podle nějž mělo Německo převzít po poražené Francii ostrov Madagaskar a přesídlit tam 5,8 miliónů evropských Židů. Himmler se v květnu 1940 doslovně ve svém memorandu vyjádřil v tom smyslu, že tímto „vystěhováním“ na Madagaskar nebo do jiné kolonie se „úplně vymaže pojem Židů“. Nehovořil zde o fyzické likvidaci. Vyjádřil se také, že „ač jednotlivé případy mohou být opravdu strašlivé a tragické“, tak asimilování „rasově hodnotných elementů“ z nežidovských menšin prostřednictvím odnímání dětí a omezování školního vzdělání pro určité menšiny na určité minimum považuje za „mírnější a tu nejlepší“ metodu, poněvadž zamítá „bolševickou metodu fyzického vyhubení nějakého národa z vnitřního přesvědčení jako negermánské a nemožné“. (Citováno z: Katharina Meng: Russlanddeutsche Sprachbiografien. Narr, 2001, ISBN 3-8233-5151-6) Tento plán vystěhování na Madagaskar lze v historických dokumentech vysledovat až do období počátku roku 1942. Dokumenty od roku 1941 hovoří také o „teritoriálním konečném řešení“ „v teritoriu, které se bude muset ještě určit“. Himmler a Heydrich zvažovali odsunout Židy po ukončení války se Sovětským svazem do oblastí Uralu nebo k Ledovému moři. Stále neexistoval celkový koncept, vyskytovaly se časté rozpory ohledně kompetence, projevovala se dokonce vzájemná konkurence mezi zúčastněnými nacionálněsocialistickými institucemi apod. Situaci komplikovala navíc skutečnost, že deportační plány nemohly probíhat, pokud cílové území nebylo okupováno. Někteří historikové jsou toho názoru, že i tyto deportační plány pozvolna nabývaly genocidního charakteru, jelikož znamenaly často automaticky výrazně zhoršené životní podmínky, nucené práce, nucenou sterilizaci apod.
Existuje konsens historiků v tom bodě, že s největší pravděpodobností vůbec neexistuje žádný písemně podložený rozkaz Adolfa Hitlera ve smyslu nařízení realizace holocaustu. Jinými slovy – takovýto doklad nebyl nikdy nalezen.
Předkládány jsou některé písemné a ústní „eliminační“ rozkazy Hitlera, jako například „Akce T4“ z října 1939 (eliminační opatření, tj. usmrcení fyzicky, tělesně postižených osob). Dále je dokumentováno, že 3. března 1941 předal Hitler Vrchnímu velitelství branné moci směrnice, podle kterých měla armáda spolupracovat s jednotkami SS a policie, aby mohla být odstraněna „židovsko-bolševická“ inteligence v případě války se Sovětským svazem. Hitlerův výnos z 13. května 1941 umožňoval vojákům branné moci ihned zastřelit civilisty podezírané z odboje, aniž by se vojáci museli obávat důsledků vojenského soudního práva. Hitlerův rozkaz z 6. června 1941 zněl ihned vyčlenit zajaté politické důstojníky Rudé armády a zastřelit je. Tyto rozkazy a plány se týkaly samozřejmě i Židů, ale v sekundárním smyslu, protože byli často asociováni s „bolševickými“ politickými vůdci apod. Nejedná se však o rozkazy, které by explicitně byly zaměřeny na příslušníky židovského etnika.
Řada historiků razí tezi, že nacionálněsocialistické vedení a Adolf Hitler „nerozhodli o holocaustu“ v určitý konkrétní den, nýbrž že jde o dlouhodobý proces zrání. Jistá skupina se domnívá, že úmysl „zničit sovětské Židy“ byl vyjádřen již na jaře 1941 a tzv. „Einsatzgruppen“ pak byly postupně přivedeny k tomuto „úkolu“. Velký počet historiků se domnívá, že o deportaci a plánovitém usmrcování evropských Židů bylo rozhodnuto až později, po zahájení zmíněných systematických vražd. Ani zde však neexistuje názorová shoda historiků o tom, kdy by mohlo být vyjádřeno takovéto rozhodnutí – někteří spekulují o červenci 1941, jiní o konci srpna 1941, v době částečných německých neúspěchů. Jiní zase považují měsíce září a říjen 1941 za pravděpodobné období, kdy mělo padnout rozhodnutí. Ale ani tím není seznam teorií vyčerpán – někteří historikové spatřují jako zásadní rozhodující moment – tedy zásadní rozhodnutí k provedení „holocaustu“ – Hitlerův projev z 11. prosince 1941 (tento projev je i obsahem knihy Adolf Hitler: Projevy, je zařazen jako 16. v pořadí z celkového počtu 18 projevů). V neposlední řadě je tu pak další skupina historiků, kteří tvrdí, že Hitler žádný výslovný rozkaz ohledně „konečného řešení židovské otázky“ vůbec nevydal a že masové zabíjení a zločiny páchaly místní skupiny v těsné spolupráci s centrálními úřady, které umožňovaly rozšiřovat skupiny obětí.
Z předchozího tedy vyplývá, že role Adolfa Hitlera ohledně vydání příkazů či jednoznačných prováděcích směrnic potažmo na genocidium židovského etnika během 2. světové války je dodnes neustále předmětem diskursu historiků a předmětem neustálého bádání, přičemž výsledek není zdaleka jednoznačný a dostatečně uspokojující. (Upozornění: předmětem tohoto krátkého pojednání není snaha celistvě pojmout rozsah a postupný vývoj genocidia páchaného na židovském etniku, resp. holocaustu, nýbrž nastínit stav a komplikovanost historického bádání ohledně možné provázanosti veřejných projevů Adolfa Hitlera s páchanými zločiny proti lidskosti a s tím související interpretací těchto projevů ve vztahu k páchání genocidia. Rozhodující je také časový horizont přednášení jednotlivých projevů zveřejněných v knize, které se datují počínaje 28. dubnem 1939 a konče 8. listopadem 1942. Pouze poslední skupina zveřejněných projevů v určitých pasážích vykazuje prvky přímého podněcování a schvalování genocidia, i když i zde se interpretace historiků různí. Předmětem diskursu se v tomto směru mohou stát některé projevy přednesené počínaje rokem 1941. Přechozí zkrácený výklad měl pouze vymezit časové období, od kterého historikové hovoří o cílenosti provádění genocidia na židovském etniku. Proto se už dalším vývojem nezabývá.)
O to více složitější je přirozeně interpretace veřejných Hitlerových projevů ve vztažnosti ke genocidiu páchaném na židovském etniku během 2. světové války.
Úvodem zde citujme pasáže, zveřejněné v projevech vybraných pro knihu Adolf Hitler: Projevy, které mají přímou („latentní“) vazbu na genocidium židovského etnika, popř. které by mohly být takto interpretovány (pro lepší orientaci v následujícím rozboru jsou jednotlivé citáty očíslovány):
- „Židovští paraziti na jedné straně nemilosrdně plenili národ a na druhé straně rozeštvávali zubožené masy. Neštěstí našeho národa bylo cílem této rasy, a tak se podařilo vypěstovat v armádě nezaměstnaných nejvhodnější živly pro bolševickou revoluci. Rozpad politického řádu a zmatení veřejného mínění neodpovědným židovským tiskem vedlo ke stále silnějším otřesům hospodářského života a tím i k vzrůstající nouzi a zvýšené ochotě přijímat bolševické rozvratné myšlenky.“ (projev z 28. 4. 1939, str. 39-40)
- „Také zřejmě panu prezidentovi očividně unikla skutečnost, že v současné době není Palestina obsazena německými vojáky, nýbrž anglickými, a je omezována brutálními násilnými prostředky na své svobodě a takto zbavována své nezávislosti; a ku prospěchu židovských vetřelců je tolerováno nejotřesnější týrání. V této zemi žijící Arabové si jistě nemohli u Roosevelta stěžovat na německou agresi. Soustavně si však ve svých neustálých apelech na světovou veřejnost stěžují na barbarské metody, kterými se Anglie pokouší srazit na kolena tamní, svobodu milující a svobodu bránící národ.“ (projev z 28. 4. 1939, str. 89-90)
- „Svět, který jinak proléval slzy, když Německá říše vyhostila teprve před několika málo desetiletími přistěhovalého polského Žida, zůstal němý a hluchý k utrpení těch, kteří při provádění versailleského míru museli v milionech opustit svoji dřívější domovinu. Vždyť zde šlo přece „jen” o Němce.“ (projev z 19. 9. 1939, str. 121)
- „Ne, ta válka nespraví vůbec žádný problém. Jedině, že by šlo o zruinované finance několika zbrojařů a vydavatelů novin nebo jiných mezinárodních válečných kořistníků. Dnes je třeba diskutovat o dvou problémech: 1. Úprava otázek, které vyvstaly z rozpadnutí Polska. 2. Problém odstranění oněch mezinárodních starostí, které politicky a hospodářsky ztěžují život národů. Jaké jsou tedy cíle říšské vlády vzhledem k uspořádání poměrů v prostoru, který je západně od německo-sovětoruské demarkační linie uznán za německou sféru zájmů? 1. Vytvoření říšské hranice, která – jak již bylo zdůrazněno – odpovídá historickým, etnografickým a hospodářským podmínkám. 2. Uspořádání celého životního prostoru dle národností, tj. řešení oněch menšinových otázek, které se dotýkají nejen tohoto prostoru, nýbrž které se týkají i nadto skoro všech jižních a jihovýchodních evropských států. 3. V této souvislosti: Pokus o úpravu a uspořádání židovského problému. 4. Nové vybudování dopravního a hospodářského života k prospěchu všech lidí žijících v tomto prostoru. 5. Zaručení bezpečnosti celého tohoto území. 6. Zřízení polského státu, který ve své výstavbě a ve svém vedení poskytuje záruku, že ani nepovstane nové semeniště požáru proti Německé říši, ani nebude utvořeno ústředí intrik proti Německu a Rusku. Mimo to musí být okamžitě učiněn pokus odstranit důsledky války nebo alespoň je zmírnit, to znamená praktickou pomocnou činností zmírnit nynější nesmírné utrpení. O těchto úkolech může být – jak již bylo zdůrazněno – zajisté jednáno u konferenčního stolu, nemohou tam však nikdy být vyřešeny.“ (projev z 6. 10. 1939, str. 179-180)
- „Nenávidí Německo sociálního zákonodárství, Německo, které oslavuje 1. máj jakožto den počestné práce! Nenávidí Německo, které zahájilo boj za zlepšení životních poměrů. Toto Německo nenávidí! Německo zdravého lidu, Německo, které myje děti a nedopustí, aby byly zavšiveny, které nedopustí, aby vznikly poměry, jaké nyní doznává jejich vlastní anglický tisk – toto Německo nenávidí. Jsou to jejich peněžní magnáti, jejich´židovští i nežidovští mezinárodní bankovní baroni, kteří nás nenávidí, poněvadž spatřují v tomto Německu špatný vzor, který by mohl podráždit jiné národy a snad i národ jejich. Nenávidí Německo naší mladé, zdravé, kvetoucí generace a Německo, které o tuto generaci pečuje.“ (projev z 8. 11. 1939, str. 205)
- „Na náš národ se tehdy sneslo zhroucení, které bylo historicky bezpříkladné už jen proto, že ti takzvaní poražení neměli nad sebou žádného vítěze. Stali jsme se obětí nehorázného světového podvodu. Avšak nebyli jsme podvedeni sami, neboť ostatní byli podvedeni také. Podvedeni byli Italové, podvedeni byli Indové. Slíbilo se jim, že když se postaví za Anglii, tak se jim poté dostane svobody. Podvedeni byli tehdy i Arabové. Byli ujištěni, že potom obdrží svoji velkou arabskou říši. Kromě toho byli podvedeni také Židé, kterým přiřkli totéž území, které předtím přiřkli Arabům. Podvedli také vlastní národy. Ve všech těch takzvaných vítězných státech nedostali lidé to, co tehdy očekávali. Neboť nyní mělo přijít století spravedlnosti. Přinejmenším uvnitř těchto národů se spravedlnost, tedy také sociální spravedlnost, nedostavila.“ (o uspořádání po 1. světové válce v projevu z 24. 2. 1940, str. 242-243)
- „Toto tehdejší parlamentářsko-demokratické Německo bylo rájem, to se musí uznat – avšak ne pro německý lid. Byl to ráj pro Židy, pro všechny šejdíře, spekulanty, podvodníky a všechny zástupce různých zájmových skupin; zkrátka, pro všechny myslitelné elementy v našem národě, jenom ne ráj pro samotný německý lid.“ (projev z 24. 2. 1940, str. 244)
- „Přesto se objevili naši staří známí ze světové války. Přišli pan Churchill, pan Duff Cooper, Mr. Eden, samotný pan Chamberlain a konečně nad těmi všemi bdící duch Žida Hore-Belishy. Já se samozřejmě od těchto lidí velice odlišuji. Pan Churchill byl již od velké války známým štváčem. Tehdy byl válečným štváčem vůbec největším. Patřil k lidem, kteří se nikdy netajili tím, že již tehdy uvrhli svět do války. A já jsem byl tehdy jen velmi malým neznámým vojákem bez jediného politického vlivu. Učinil jsem jen moji malou povinnost, tak jako ji učinil každý jiný Němec. Pocházíme tedy každý ze zcela jiných světů. Tam: Kapitalističtí váleční štváči již před válkou. A zde: Malý německý voják, který prostě jen konal svoji povinnost. Po válce tito lidé dělali své obchody, a sice zbrojařské obchody nehorázného druhu, a shrábli také válečné zisky. Já jsem tehdy bojoval za svůj německý národ. Jak jsem bojoval, to víte sami, jako moji svědci, nejlépe. A tito lidé nyní opět již roky začínají se svým válečným štvaním. A také si neberou žádné servítky, že je opět jejich cílem vést velkou válku. Mají přitom naději, že opět najdou další národy, které za ně budou bojovat. A tato naděje je zčásti odůvodněná, protože mají všude své židovské spojence.“ (projev z 24. 2. 1940, str. 252-253)
- „Varoval jsem před těmito lidmi, když to bylo nutné. O jednom jsem však nikdy nepochyboval: Že je mojí neotřesitelnou vůlí a rozhodnutím opět Německo osvobodit. Že mě teď za to nenávidí, na to jsem nesmírně hrdý. Vy víte, jak často jsem vám to tu říkal, moji staří příslušníci a příslušnice strany. Když všichni ti demokraté v Německu, všichni ti Židé, když se tu všechna tahle sebranka potloukala, když mi tehdy tato sběř nadávala, jak často jsem vám říkal: To je mou největší ctí. Kdyby mě chválili, byl bych tím největším lumpem, jaký může být.“ (projev z 24. 2. 1940, str. 254-255)
- „Pak nás začali vytlačovat z této naší užší domoviny. Byl to tvrdý boj, obzvláště však také proti národu, který se zdál v naší zemi téměř všemocný, boj proti Židovstvu, a co to znamená, to ten, kdo se dnes narodí, v budoucnosti již vůbec vědět nebude. Byl to boj proti satanské moci, která si přivlastnila celý náš národ. Do svých rukou dostala všechna nejdůležitější postavení duševního a intelektuálního, avšak také politického a hospodářského života, a z těchto nejdůležitějších postavení střežila celý národ. Byl to boj proti moci, která však současně také měla vliv, aby pronásledovala zákonem ty, kdož se odvážili připojit se k boji proti ní a byli ochotni klást odpor proti jejímu pronikání.“ (o NSDAP za Výmarské republiky v projevu z 8. 11. 1940, str. 296)
- „Všemocné Židovstvo nám tehdy vypovědělo válku. Víte, moji kamarádi, že jsem vždy hájil názor, že není národa hloupějšího nad národ židovský. Avšak také národa nejsvědomitějšího a nejbezohlednějšího. Proto jsem vždy hájil názor, že přijde chvíle, kdy tento národ odstraníme z řad národa našeho. Tak jsme vypověděli válku všemu, co tehdy ovládalo tento stát a řídilo jej, a byli jsme oddáni pouze jedinému, tj. německému národu. Znali jsme jen jeden cíl: Být ku prospěchu německému národu a sloužit mu. A byli jsme připraveni za to také všechno vzít na sebe. A pak přišel rok 1923. Podnikli jsme první pokus dostat moc do svých rukou. Pokus ztroskotal. Tehdy padly první krvavé oběti.“ (o cílech NSDAP před pokusem o převrat v roce 1923 v projevu z 8. 11. 1940, str. 296)
- „K tomu ještě přistupuje, že „vyvolený národ” světa skutečně tvoří pospolitost, která hýbe všemi těmito organizacemi a je diriguje. Proto je také jejich opozice vlastně vždy tatáž, neboť ve všech základních věcech, v nichž by se opozice přece musela projevovat, jsou strany vždy zajedno. Mají jedno a totéž přesvědčení a podle toho tvoří se svým tiskem veřejné mínění.“ (projev z 10. 12. 1940, str. 329)
- „Každý pokus o dorozumění nebo dokonce o omezení zbrojení byl zločineckými živly kapitalistických demokracií s hněvem a posměchem odmítán. Každý požadavek rovnoprávnosti německého národa byl odmršťován s neskrývaným cynismem. Po patnáct roků udržovali předtím demokratické Německo, které ostatně dovedlo jenom kňučet o milost, namísto aby žádalo svoje právo, v područí a s veškerou bezohledností plutokratických, politických a hospodářských čachrářů je plenili a vysávali. Nové Německo, které bylo rozhodnuto, že již nebude déle snášet toto vydírání, jež národ a zemi vedlo k naprosté zkáze, vyvolalo proto jejich obzvláštní zlobu a nenávist. Bezcharakterní emigranti se spojili s židovskými příživníky, kteří Říši opoušteli, podezírali německý národ a jeho vedení a pomáhali tak vyrábět psychózu, která dříve či později musela vést k válce.“ (o vzniku války v projevu z 1. 1. 1941, str. 359)
- „Já, nacionální socialista, jsem za několik měsíců uviděl, že na tomto fóru nelze nic získat. Vyvodil jsem z toho potom důsledky. Naši nepřátelé nás ovšem pravděpodobně stále zaměňovali s lidmi, s nimiž měli co do činění od listopadu roku 1918. S těmito lidmi však nemá nic společného ani německý národ, ani my. To nebylo Německo! To bylo pár mizerných subjektů, placených Angličany a Francouzi a vydržovaných Židy! To nebyl německý národ! Německý národ neměl s nimi nic společného. Uvádět nás s něčím takovým ve spojení je pro nás urážkou!“ (o Společnosti národů v projevu z 30. 1. 1941, str. 392)
- „Bylo nám tedy jasné, a mě právě tak, že pokud se v Ženevě nedalo a nedá cestou dobrovolného jednání a vyjednávání ničeho dosáhnout, že se tedy z Ženevy odebéřeme. (…) A nyní jsme kráčeli cestou, kterou jsme nezbytně museli jít, přitom však, pokud to bylo jen trochu možné, jsme se snažili přece jenom dospět k porozumění. A mohu připomenout, že v jednom případě se zdálo, že se to téměř podaří, totiž s Francií. Když se konalo sárské hlasování a sárské území se k nám vrátilo, vyvodili jsme důsledky, důsledky velmi těžké. Tehdy jsem se zřekl další revize německých hranic na západě. Francouzi to přijali jako něco samozřejmého. Řekl jsem tehdy francouzskému velvyslanci, že to není tak samozřejmé, jak se domnívají. Řekl jsem mu: Pro mír přinášíme tuto oběť. Přinášíme ji, chceme však za to obdržet alespoň mír. Avšak bezohlednost těchto kapitalistických plutokratů v těchto zemích zanedlouho opět zvítězila, podporována emigranty, kteří poskytovali obraz německé situace, jenž byl přirozeně jenom bláznivý, kterému se však věřilo, protože se to zdálo příjemné a potom byla samozřejmě oplodňována židovskou nenávistí. Tato koalice plutokratických zájmů na straně jedné, židovských nenávistných pudů a mstivých choutek emigrantů na straně druhé, dokázala čím dál více omámit svět, opříst jej frázemi a poštvat proti Německé říši právě tak, jako kdysi proti té Říši před námi. Tehdy měli něco proti císařskému Německu, nyní proti Německu nacionálněsocialistickému. Ve skutečnosti tedy vždy proti Německu jako takovému.“ (o vztazích s Francií v projevu z 30. 1. 1941, str. 393)
- „A potrvá-li válka ještě déle, bude to velké neštěstí pro Anglii. Ještě všelicos tam zažijí a jednoho dne snad Angličané vyšlou komisi, aby převzala náš program. Je to právě toto sociální Německo, které je nejvíce nenáviděno touto klikou, smíšenou ze Židů, jejich finančníků a jejich kořistníků tam na druhé straně.“ (Hitler prezentuje Německo jako sociální vzor pro Anglii v projevu z 30. 1. 1941, str. 397)
- „A ještě o jedné věci musí být přesvědčeni: Duce a já, my dva, nejsme ani Židé, ani handlíři. Jestliže si my dva podáváme ruce, pak je to stisk mužů, kteří mají čest v těle! A to si, jak doufám, páni uvědomí a ujasní během tohoto roku.“ (projev z 30. 1. 1941, str. 400) „Podněcovatelem tohoto plánu, stejně fanatického, jako ďábelského, dospět k válce ať to stojí, co to stojí, byl již tenkrát Mr. Churchill. Jeho pomocníky byli mužové, kteří toho času tvoří britskou vládu. Těmto snahám se dostávalo nejmocnější otevřené i skryté podpory z takzvaných „velkých demokracií” na této, jakož i na druhé straně oceánu. V době, kdy rostla nespokojenost národů se selhávajícími pokusy jejich vlád, věřili tamní odpovědní mužové, že nejsnáze zdolají jinak neřešitelné problémy úspěšnou válkou. Za nimi stál velký mezinárodní židovský bankovní, burzovní a zbrojařský kapitál, který pro jednou – jako již kdysi – větřil možnosti obchodu sice špinavého, ale přec velkého. A tak jako dříve, byla tu bez výčitek svědomí ochota ve prospěch jejich zlata prolévat krev národů. Tak začala tato válka.“ (projev ze 4. 5. 1941, str. 410)
- „Tito židovsko-demokratičtí váleční interesenti nemají od začátku nic jiného ve větší nenávisti než myšlenku, že by se snad přece ještě v poslední minutě podařilo apelem na rozum národů zakončit válku bez dalšího prolévání krve a tím omezit zisky jejich investovaných miliard.“ (projev ze 4. 5. 1941, str. 413)
- „Obzvláště Anglie tím nebyla dotčena nebo dokonce ohrožována. Ale přesto začala ihned zase nenávistná obkličovací politika proti Německu. Uvnitř a zvenčí došlo k onomu komplotu, nám známému, mezi Židy a demokraty, bolševiky a zpátečníky s jediným cílem, aby bylo zabráněno zřízení nového německého národního státu, a aby Říše znovu byla vržena do bezmocnosti bídy.“ (projev z 22. 6. 1941, str. 444)
- „Nikdy neměl německý národ nepřátelských pocitů proti národům Ruska. Více jak dvě desetiletí se židovsko-bolševičtí držitelé moci z Moskvy pokoušeli roznítit požár nejenom v Německu, nýbrž v celé Evropě. Německo se nikdy nepokoušelo svůj světový nacionálněsocialistický názor přenést do Ruska. Ale židovsko-bolševičtí držitelé moci v Moskvě se houževnatě pokoušeli, aby našemu a ostatním evropským národům vnutili svoje panství, a to nejenom duševně, nýbrž hlavně také vojensko-mocensky. Následky činnosti tohoto režimu byly však ve všech zemích jenom chaos, bída a hladomor.“ (projev z 22. 6. 1941, str. 445)
- „Toto spiknutí demokratů, Židů a svobodných zednářů dokázalo tehdy před dvěma lety uvrhnout do války nejdříve Evropu. Musely rozhodnout zbraně. Od té doby se tedy svádí boj mezi pravdou a lží. A jako vždy, i tento boj dopadne nakonec vítězně pro pravdu, tedy jinými slovy, nechť cokoliv nalže britská propaganda, nechť cokoli nalže mezinárodní světové Židovstvo a jeho demokratičtí pomahači, pranic to nezmění na historické skutečnosti. A historickou skutečností je, že Angličané nestojí v Německu, že jiné státy nedobyly Berlín, že nepronikly na západ nebo na východ, nýbrž historickou pravdou je, že nyní již po dvě léta Německo poráží jednoho odpůrce po druhém.“ (o vzniku války v projevu z 3. 10. 1941, str. 463)
- „Když jsem zde k vám, moji staří členové strany, mluvil naposledy, mohl jsem mluvit s plným pocitem vítězství jako sotva kdy nějaký smrtelník přede mnou. A přesto na mne tehdy doléhala velká starost, neboť mi bylo jasné, že za touto válkou dlužno hledat jako posledního onoho paliče, který vždy žil ze sváru mezi národy – mezinárodního Žida! Nebyl bych už nacionálním socialistou, kdybych se kdykoli vzdálil od tohoto poznání. Sledovali jsme jeho stopy po tolik let, vědecky a plánovitě jsme poprvé v této Říši zajisté vyjasnili tento problém na všechny časy a pochopili jsme v celé obsažnosti slova jednoho velkého Žida, který řekl, že rasová otázka je klíčem světových dějin. Věděli jsme tudíž, že v pozadí tohoto dění byl hnací silou Žid a že to jsou – jako vždy v dějinách – hlupáci, kteří byli ochotni se ho zastávat; zčásti bezcharakterní placená individua, zčásti lidé, kteří chtěli dělat obchody a nezdráhali se dát kdykoliv prolévat za takové obchody krev. Poznal jsem tyto Židy jako světové paliče. Viděli jsme přece, jak v letech předtím otravovali pomalu národy oklikou přes tisk, rozhlas, film, divadlo atd., viděli jsme, jak tato otrava probíhala dále, viděli jsme, jak jejich finance, jejich peněžní obchody musely pracovat v tomto smyslu. A v prvních dnech války to přece řekli i jistí Angličané – byli to přeci jen majitelé zbrojařských akcií – také zcela otevřeně: »Válka musí trvat nejméně tři roky! Neskončí a nesmí skončit dříve, než za tři roky!« To bylo samozřejmé, rotože přeci investovali své kapitály a nemohli doufat, že by dosáhli amortizace před třemi roky. Pro nás, nacionální socialisty, moji členové a členky strany, je to téměř nepochopitelné. Ale v tomto demokratickém světě je tomu právě tak. Člověk je ministerským předsedou nebo ministrem války a zároveň majitelem nesčetných balíků akcií zbrojařských továren. Zájem je tím vysvětlen. Poznali jsme kdysi toto nebezpečí jako hybnou sílu v našem vnitřním boji. Měli jsme co dělat s černo-červeně-zlatou koalicí, touto směsí licoměrnosti a zneužívání náboženství na jedné a kapitálových zájmů na druhé straně, a konečně s opravdu židovsko- marxistickými cíli. Vypořádali jsme se s touto koalicí uvnitř v tvrdém boji nadobro. Nyní stojí tento nepřítel právě tak venku před námi. On je přece inspirátorem světové koalice proti německému národu a Německé říši. Nastrčil kdysi Polsko, později zapřáhl do svých služeb Francii, Belgii, Holandsko a Norsko. Anglie byla přitom už předem hybnou silou. Co však bylo srozumitelnějšího, než že jednoho dne nastoupí proti nám také mocnost, které vládne tento židovský duch nejzřetelněji: Sovětský svaz, který je právě největším služebníkem Židovstva. Čas zatím potvrdil to, co jsme my, nacionální socialisté, tvrdili po mnoho let; je to opravdu stát, ve kterém byla povražděna všechna nacionální inteligence a zůstalo bezduché, násilím proletarizované podlidství, nad kterým se tyčí obrovská organizace židovských komisařů – což znamená ve skutečnosti otrokářů. Často byly pochybnosti, zda snad v tomto státě přeci jen nezvítězí nacionální tendence. Zapomnělo se přitom pouze, že už vůbec není nositelů uvědomělého nacionálního názoru, že nakonec muž, který se stal přechodně pánem tohoto státu, není ničím jiným než nástrojem v rukou tohoto všemocného Židovstva a že, je-li vidět na jevišti před oponou Stalina, stojí za ním v každém případě Kaganovič a všichni ti Židé, kteří vedou v desetitisícovém rozvětvení tuto obrovskou Říši.“ (projev z 8. 11. 1941, str. 485-487)
- „Jestliže Stalin náhle říká, že jsme ztratili 4 a půl milionu lidí, naproti tomu má Rusko jen 378 000 pohřešovaných – a to by pak mohli býti jen zajatí – 350.000 mrtvých a milion raněných, pak se můžeme jen tázat: Pročpak Rusové utíkali nazpět půldruhého tisíce kilometrů, jestliže při svých obrovských vojenských masách měli jen polovinu obětí nežli my? To, co tento potentát v Kremlu ze sebe vydává, je skutečně již silně židovské. Ostatně, zajatci se budou již zvolna blížit k evropským nivám. Zde je užitečně zařadíme do výroby a uvidí se, že jich není 378 000, nýbrž skutečně 3,6 milionů.“ (projev z 8. 11. 1941, str. 493-494)
- „Dívám se na všechny tyto věci – snad to smím říci – z vyšší perspektivy. Činím rozdíl mezi Francouzi a jejich Židy, mezi Belgičany a jejich Židy, mezi Holanďany a jejich Židy. Vím, že tam žijí nesčetní lidé, kteří jsou také obětí této pošetilé evropské konstrukce, podle které je skutečně nejbohatší část Evropy proti Evropě stále mobilizována, aniž by při tom vlastní lidé tam měli byť jen nejprimitivnější životní úroveň. To přece viděli také naši vojáci: V zemi, ve které úrodnost prýští jen tak z půdy, v zemi, ve které by se se zlomkem práce dosáhlo mnohem většího zisku nežli u nás, mají lidé sotva tolik, že mohou nazvat byť jen hrnec na vaření svým majetkem. Pobývají v bídných chatrčích, zpustlí, zavšivení a ve špíně.“ (projev z 8. 11. 1941, str. 500-501)
- „A z této Evropy nevycházelo jen osídlení ostatních částí Země, nýbrž také duševní a kulturní oplodnění, kterého si je vědom jen ten, kdo je ochoten hledat pravdu, místo jejího popírání. Tento kontinent tedy nekultivovala Anglie, nýbrž střípky germánských kmenů našeho kontinentu pronikly na tento ostrov jako Anglosasové a Normani, a ti zde umožnili vývoj, který je zcela jistě jedinečný. Stejně tak neobjevila Amerika Evropu, nýbrž naopak. A všechno to, co si Amerika z Evropy nevzala, se sice může jedné zažidované bídné rase zdát jako hodné obdivu, Evropa v tom však vidí jen příznak úpadku kultury a kulturního způsobu života – dědictví židovské nebo znegrovatělé krevní příměsi.“ (o kulturním rozvoji USA v projevu z 11. 12. 1941, str. 518)
- „Síly, které nesly pana Roosevelta, byly síly, proti kterým jsem na základě osudu mého národa a mého nejsvatějšího vnitřního přesvědčení bojoval. „Poradenský sbor”, který musel nový americký prezident využívat, sestával z příslušníků toho stejného národa, proti kterým jsme v Německu bojovali jako proti parazitním zjevům lidstva a začali jsme je odstraňovat z veřejného života.“ (projev z 11. 12. 1941, str. 535)
- „Hrozící opozice se začala utvářet nad hlavou tohoto muže. Dala mu tušit, že jen odvrácení pozornosti veřejného mínění od jeho vnitřní politiky směrem ven může být pro něj záchranou. Je zajímavé studovat v této souvislosti zprávy polského vyslance Potockiho z Washingtonu, který opakovaně poukazuje na to, že si byl Roosevelt nebezpečí zhroucení celého svého hospodářského domečku z karet vědom, a proto potřeboval za všech okolností zahraničně-politické rozptýlení. (…) Posílen v těchto úvahách byl kruhem Židů, kteří jej obklopovali a kteří ve své starozákonní touze po pomstě viděli ve Spojených státech svůj instrument, aby pomocí něj mohli evropským, stále více antisemičtějším, národům připravit druhý Purim. Byl to Žid v celé své satanistické podlosti, který se kolem tohoto muže shromáždil, po kterém však tento muž také sáhl. Tak se tedy začíná projevovat sílící vliv amerického prezidenta ve smyslu vytváření konfliktů či prohlubování konfliktů stávajících, v každém v případě tak, aby se zabránilo řešení konfliktů smírem. Po celá léta měl tento muž jen jedno jediné přání, že někde na světě vypukne svár, nejlépe v Evropě, který mu dá možnost vytvořit politické spojení zájmů s jedním ze zúčastněných sváru, kterému je americké hospodářství zavázáno, tedy takové spojení, které by bylo vhodné k tomu, aby se Amerika tomuto konfliktu přiblížila a bylo tak možné odvrátit pozornost od jím zpackané hospodářské politiky směrem ven. (…) Víme, jaká síla stojí za Rooseveltem. Je to onen věčný Žid, který myslí, že nadešel jeho čas, aby také nad námi vykonal to, co jsme všichni museli s hrůzou sledovat a zažít v sovětském Rusku. Nyní jsme poznali židovský ráj na zemi. Miliony německých vojáků si mohly udělat osobní obrázek o zemi, ve které tento mezinárodní Žid zničil lidi i majetek. (…) Prezident Spojených států to zřejmě sám nechápe. To však potom svědčí o jeho duševní omezenosti. My však víme, že je to cíl celého jeho boje: I kdybychom nebyli ve spojenectví s Japonskem, bylo by nám jasné, že úmyslem Židů a jejich Franklina Roosevelta je zničit postupně jeden tát za druhým. (…) Je nám všem přeci již od odmítnutí mého posledního mírového návrhu z července 1940 jasné, že tento boj musí být doveden až do posledních důsledků. Že se při tom všem nachází anglosasko-židovsko-kapitalistický svět v jedné frontě s bolševismem, není pro nás nacionální socialisty žádným překvapením. Vždy jsme je považovali za vnitřně stejný spolek. My sami jsme v tomto vnitřním boji úspěšně obstáli a naše nepřátele jsme po šestnáctiletém zápolení o moc zničili.“ (projev z 11. 12. 1941, str. 537-548, kráceno)
- „Léta 1914 až 1918 dokazují, že nezvítězil snad nepřítel, byla to sprostá revolta, zosnovaná marxisticko-rozkladnými, liberalisticko-kapitalistickými individui, a nad tím vším jako hybná síla věčný Žid, což přivedlo Německo tehdy k pádu.“ (projev z 30. 1. 1942, str. 562-563)
- „A o Židech přitom vůbec nechci mluvit – ti jsou tak jako tak naši staří nepřátelé. Strachovali se, že jim zkřížíme jejich plány, nebo jejich život. Nenávidí nás právě tak, jako my je musíme právem nenávidět. Přitom je nám jasné, že válka může skončit jenom tím, že buď budou vyhubeny árijské národy, nebo Židovstvo zmizí z Evropy. Řekl jsem již 1. září v německém Říšském sněmu – a zdráhám se ukvapeného prorokování – že tato válka nedopadne tak, jak si to Židé představují, tedy že budou vyhubeny evropské árijské národy, nýbrž že výsledkem této války bude zničení Židovstva. Poprvé se nezakrvácejí jen ostatní národy, nýbrž poprvé bude užito starého židovského zákona: Oko za oko, zub za zub! A čím dále se tento boj rozšiřuje, tím více se bude – to může být Židovstvo klidné – rozšiřovat antisemitismus, který najde živnou půdu v každém zajateckém táboře, v každé rodině, která bude poučena, proč konec konců musela přinést svou oběť, a přijde hodina, kdy nejhorší světový nepřítel všech dob dohraje svou roli minimálně na příštích tisíc let.“ (projev z 30. 1. 1942, str. 583)
- „Co jsme Anglii vzali? Co jsme mohli Anglii vzít, co Francii, nebo dokonce Americe? Vůbec nic! Jak často jsem jim nabízel mír. A vůbec, co jsem jim tedy ještě měl nabídnout? Byli lidé, kteří jako pan Churchill prostě říkali: »A chci válku« a s nimi jistá klika, a za těmito úplatnými opilými individui síly mezinárodního Židovstva se svými penězi a na druhé straně starý svobodný zednář, který věřil, že jenom pomocí války bude snad ještě moci zachovat své zbankrotované hospodářství nebo získat čas. Tak stojí oba státy proti stejným nepřátelům z důvodů naprosto stejných. A jsou nuceny bojovat bok po boku, vést stejný boj, být spojeni na život a na smrt.“ (projev z 30. 1. 1942, str. 584)
- „Protivníci jsou stále ti stejní a za těmito protivníky stojí ta samá hnací síla: Mezinárodní Žid. Opět to není žádná náhoda, že se tyto síly kdysi nacházely uvnitř a nyní jsou opět venku. Uvnitř proti nám tehdy stála stará známá koalice, která sdružovala všechny nepřátele Říše, počínaje tehdejšími novinami Frankfurter Zeitung, přes burzovní spekulanty až po Rote Fahne včetně všeho, co bylo mezi tím. Dnes máme za nepřítele tu stejnou koalici zvenčí, počínaje šéfem této mezinárodní svobodozednářské lóže, Položidem Rooseveltem a jeho židovskou kohortou, až po typické Židovstvo v marxisticko-bolševickém Rusku.“ (projev z 8. 11. 1942, str. 600)
- „Také ještě jiná moc, která byla v Německu velmi silná, mezitím zažila zkušenost, že nacionálněsocialistická proroctví nejsou žádnými frázemi. Je to ta hlavní moc, které za všechno to neštěstí vděčíme: Mezinárodní Židovstvo. Jistě si ještě vzpomínáte na zasedání Říšského sněmu, ve kterém jsem prohlásil: Jestli si Židovstvo představuje, že snad vyvolá válku k vyhlazení evropských ras, pak nebude výsledkem vyhlazení evropských ras, nýbrž vyhlazení Židovstva v Evropě. Vždy se mi vysmívali jako prorokovi. Z těch, kteří se tehdy smáli, se mnozí již nesmějí. Ti, kteří se smějí stále, se za nějakou dobu také přestanou smát. Tato vlna se rozšíří přes Evropu do celého světa. Mezinárodní Židovstvo bude odhaleno v celé své démonické nebezpečnosti. My, nacionální socialisté, se o to postaráme. V Evropě bylo toto nebezpečí rozpoznáno a stát za státem se připojuje k našemu zákonodárství.“ (projev z 8. 11. 1942, str. 610)
Pokračování bude průběžně doplněno.
