Georg K. Schmelzle
Poté co Konrad Henlein 24. dubna 1938 oznámil „Karlovarské body“, které nepožadovaly víc než uznání sudetských Němců jako rovnocenných státních občanů, vznikla vlna odmítání a těžkých útoků z české strany. Tyto požadavky byly přitom vlastně přislíbeny Spojencům vedoucími českých vyjednavatelů na mírové konferenci v St. Germain roku 1919. Nyní si ale mnoho politiků a novinářů v Anglii a Francii vzpomnělo a tlačilo „pražský Hrad“ k vyjednávání s vedoucími činiteli Sudetoněmecké strany (SdP).
Česká vláda se ale pouze pokoušela získat čas, poté co anšlus „Německého Rakouska“ v březnu 1938 živila naděje sudetských Němců, že se konečně vymaní z českých „odgermanizačních opatření“. Sám ministerský předseda Hodža rozpoznal, že se morální závaží v západní Evropě posunulo k nevýhodě pražské vlády a vyhledával rozhovor s vedoucími činiteli SdP i mimo prezidenta Edvarda Beneše, který stále nebyl ochoten učinit žádné ústupky ve smyslu zrovnoprávnění všech národnostních skupin v ČSR.
Stále častěji docházelo k incidentům mezi českou státní mocí a německými občany. Dne 20. května byli bezdůvodně četníky zastřeleni dva němečtí rolníci na svém motocyklu a následoval pohřeb, kterého se zúčastnilo 45.000 lidí, mezi nimi i vedoucí činitelé SdP a také delegace s věnci říšské vlády. Na 22. a 29. květen byly stanoveny komunální volby, které už beztak byly delší dobu odkládány. Činitelé v českých armádních kruzích a prezident Edvard Beneš se domnívali, že prostřednictvím částečné mobilizace v německých okrajových oblastech Čech a Moravy je budou moci ovlivnit. Jako odůvodnění posloužilo tvrzení, že německé oddíly nastoupily kol dokola českomoravského kotle, což ovšem státní sekretář Ernst von Weizsäcker mohl vyvrátit jako volně smyšlené. Zahraniční novináři se o tom v Německu mohli přesvědčit. Beneš doufal, že tím bude moci vyvolat situaci, kdy jako Spojenci budou muset zasáhnout Anglie a Francie či dokonce Sovětský svaz a bude moci ohrozit Říši.
Tyto úvahy se ale proměnily v opak, protože západní velmoci se nechtěly nechat tímto způsobem vtáhnout do konfliktu s Německem. Beneš doufal, že tím bude moct vymanévrovat oprávněné požadavky sudetských Němců.
Sudetští Němci se ale nenechali zastrašit a z 92 procent volili Sudetoněmeckou stranu, ke které se mezitím přičlenil Svaz zemědělců (Bund der Landwirte) a křesťanští sociálové. Sociální demokraté pod vedením Wenzela Jaksche mohli dosáhnout už pouze jen osmi procent. Stále ještě doufali v ústupky Čechů, protože znali osudy svých soudruhů v Říši a zůstávali proto ještě stále s pražskou vládou.
Na vojensky obsazeném sudetoněmeckém území se po uchvacujícím volebním výsledku objevilo celé moře vlajek, girland a transparentů, které na druhý den jakoby mávnutím proutkem byly opět vyklizeny. Adolf Hitler se po neoprávněných výtkách osopil a připravoval nyní rozbití Československa.
Do tuhých vyjednávání Sudetoněmecké strany a českých politiků kvůli obsazeným obranným zařízením v chebském údolí (na německé straně neexistovala žádná opevnění!) a v Sudetech a přehmatům mobilizovaných vojáků v pohraničních oblastech s Německem vpadla zpráva o tom, že britská vláda se rozhodla vyslat Lorda Runcimana jako pozorovatele do Prahy, kde by měl stát oběma stranám k dispozici jako zprostředkovatel.
Tím nastala rovnost v postavení Čechů a Němců, která byla „pražskému Hradu“ velmi nepříjemná. Ale pouze hlupáci mohli pochybovat o tom, že Lord Runciman byl poslán pouze jako rozhodčí a ne jako pozorovatel ke studijním účelům.
Velká Británie měla velký zájem na vyrovnání mezi Němci a Čechy v ČSR, aby nevypukl ozbrojený konflikt nebo občanská válka a říšská vláda by dostala spojenecký stát se svými zásaobami zbraní pod svou kontrolu. Nejpozději v této chvíli musel prezident Edvard Beneš, který předtím vykonával sedmnáct let funkci ministra zahraničí, přiznat sudetským Němcům úplnou autonomii, aby svůj stát ještě zachránil, protože takto nemohl být jeho západními spojenci už chráněn.
Beneš neměl pomyšlení na stát národnostních skupin podle švýcarského vzoru a směřoval nadále k vojenské konfrontaci. V poslední chvíli chtěl ještě postoupit část severních Čech a tím zároveň umožnit vyhoštění jednoho milionu sudetských Němců.
Dvacet let upírání práva na sebeurčení sudetské Němce odcizilo státu, který je v roce 1918 přivtělil, ale pak s nimi nezacházel jako se stejně oprávněnými státními občany.
Již čtyřiapadesát mrtvých ze 4. března roku 1919 bylo výstražným znamením této zdánlivé demokracie.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 8. srpna 2013.
