Důvody vyhnání
Vyhánělo se pouze na východě německé říše popř. německého sídelního území. Vedle spontánní nenávisti polského, českého a slovenského obyvatelstva, která ovšem nepostačovala pro plánované a organizované vyhánění, existovaly další důvody, jako například:
1. Snaha o přesunutí hranic německého sídelního území na západ (s odvoláním se na linii Štetín-Terst, jak tato byla navržena na panslavistickém kongresu v Praze roku 1848).
2. Přiblížení se etnicky homogenním nacionálním státům ve střední a východní Evropě (v Československu uskutečněno spolkovým státem z České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky s pokaždé přibližně etnicky homogenním obyvatelstvem). Příslib Moskvy, že bude podpůrně spolupůsobit při uskutečňování těchto cílů v Polsku a v Československu (Beneš), nejspíš usnadnila převzetí moci komunisty ve střední a východní Evropě.
3. Zajištění „etnicky vyčištěného“ státního území přirozenými hranicemi (Odra, okrajové oblasti české kotliny).
4. Hospodářské zajištění surovinami (rudy ve Slezsku, hnědé uhlí na severu české pánve).
5. Navození situace, která zvýhodňovala socialistickou revoluci ve zbytkovém Německu. Toho se mělo dosáhnout vpumpováním asi 14 miliónů nemajetných, nezaměstnaných vyhnanců nevlastnících obydlí do zůstávajícího státního území.
6. Expanzivní snahy sféry komunistického vlivu. Druhá světová válka nabízela příležitost k vyhánění. Němci spáchané zločiny poskytovaly příležitost k tomu, aby se opravdové důvody k vyhnání zahalily závojem. Nahoře uvedené důvody k vyhánění z velké míry vysvětlují, proč se o zpětném přesídlení vyhnanců po konci války mezinárodně nevyjednávalo.
Propagandistický slogan „revanšismus“
Vyhnanci mohli ve třech západních zónách rychle zakládat vlastní organizace a získávat politický vliv. SOZ (sovětská okupační zóna) měla kvůli relativně vyššímu počtu vyhnanců a podstatně méně flexibilnímu hospodářství nesrovnatelně větší problémy při zvládání přílivu utečenců. Nebyly povoleny žádné vyhnanecké organizace, začleňování vyhnanců (v SOZ se jim říkalo novoobčané, Neubürger) se realizovalo podstatně pomalejším způsobem než v západních zónách. Zatímco v NDR se tamější problémy týkající se vyhnanců zamlčovaly, byly tam difamovány výroky západoněmeckých organizací vyhnanců a po dlouhou dobu dokonce i celá politika spolkové vlády jako „revanšistická“. Tomu odpovídaje definuje Hermann Paul „revanšismus“ jako „politiku s cílem vojenské revanše, jako obzvlášť proti SRN zaměřený politický slogan NDR resp. komunistických uskupení“.
Ideologizovaný pojem revanšismu v NDR
Nevyhneme se nahlédnutí do literatury NDR. Meyerův Nový lexikon (Lipsko 1963) definuje revanšismus ve smyslu oficiální linie NDR jako „úsilí, která slouží pomstě a odplatě za porážku vykořisťovatelské třídy v dřívější dobyvačné válce, většinou spojená s cílem znovu získat ztracené území pomocí vojenské síly“. Spolková republika Německo, vycházeje z tohoto článku v lexikonu, prováděla „obzvláště revanšistickou politiku“, jež „se stalo oficiální politikou západoněmecké spolkové republiky“. Vykořisťovatelskou třídu v tomto smyslu tvořili němečtí průmyslníci a východolabští velkoagrárníci, kteří měli být pro znovudosažení této pozice – z marxistického pohledu – agresivní a měli být ochotni podstoupit riziko, navíc ve spojenectví s imperialismem USA.
Jakou úlohu přitom měla hrát krajanská sdružení, si nechme vysvětlit následujícím citátem z knihy „Křižáci v krojích – Organizovaný revanšismus a jeho tvůrci“ (Kreuzritter in Trachten – Organisierter Revanchismus und seine Macher), která vyšla roku 1984 ve východním Berlíně: „Revanšismus, organizovaný prostřednictvím landmanšaftů v NSR, má mnoho tichých a hlasitých přisluhovačů. Revanšismus, vzniklý na půdě společenského zřízení, které usiluje o maximální zisk a expanzi, na této půdě vzkvétá. Kurs konfrontace a zbrojařská politika administrace USA a generality NATO vytvářejí skleníkové klima pro ony křižáky v NSR, kteří se pokoušejí maskovat kroji. Útoky rozhodujících politiků USA na ustanovení protihitlerovské koalice a poválečném uspořádání v Evropě […] chápou jako pobídku pro ještě ostřejší tón proti politickému a sociálnímu stavu na kontinentu.“
Dokonce i ustanovení ministerské rady NDR z 12. srpna 1961 o vybudování zdi je zdůvodněno „řáděním západoněmeckých revanšistů a militaristů“.
Přetrvávající účinky propagandy o revanšismu
Bylo by omylem domnívat se, že celá desetiletí trvající propaganda NDR dnes nevykazuje žádný účinek v bývalých zemích východního bloku. Je tu vyprávění jednoho sudetoněmeckého manželského páru, který opustil Česko až v osmdesátých letech a – po četných navštívených odpoledních setkáních u kávy v rámci místních skupin Sudetoněmeckého krajanského sdružení – stále ještě nenarazil na onen „revanšismus“, který jim byl celá léta líčen. A krátce před proběhnutými parlamentními volbami v Česku diagnostikuje Alexandra Mostýn (šéfredaktorka listu Němců v ČR Landeszeitung – pozn. překladatele) u Čechů určitý „defekt“, nazývá ho „německý defekt“. Ptá se: „Proč mnoho Čechů věří na sudetoněmecké revanšisty?“ – jako děti na Mikulášova čerta? Vyhraje Zeman volby s pomocí imaginárního (sudetoněmeckého – pozn. autora) nepřítele? Ohledně překvapivě vysoké náchylnosti Čechů k propagandě o „revanšismu“ má Alexandra Mostýn také teorii. Ptá se: „Vysvětlením je možná nedobré svědomí“ a naráží přitom na divoké vyhánění Němců, které Schwarzenberg – ve smyslu pravdy – označuje za „zločin proti lidskosti“.
Mnoho otázek je ještě otevřených
Mnoho otázek, které měly být tematizovány německou spolkovou vládou, ale tematizovány nebyly, jako například otázka restitucí a odškodnění, jako například otázka rehabilitace sudetských Němců vypovězených jako „zrádci“ ze země, je nyní z hlediska právní řešitelnosti značně zkomplikováno. Můžeme se obávat toho, že snahy o vyřešení těchto otázek budou nanovo nesprávně označovány za „revanšistické úsilí“ a osoby, které budou v tomto směru aktivní, budou jako tehdy morálně diskreditovány jako „revanšisté“. Je třeba si také povšimnout skutečnosti, že pan Pany, spolkový předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení pohlíží na formulaci „znovuzískání vlasti“, jež Krass (viz nahoře) uvádí jako doklad sudetoněmeckého revanšismu, zřejmě také jako na revanšistickou. Proč by se jinak v kontextu článku distancoval od „revanšistických myšlenek“? Jeho úlohou, stejně jako úlohou Bernda Posselta, nemělo být vyhýbat se narážkám na § 3 písm. b stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení, nýbrž jasně formulovat, že jmenované ustanovení ve stanovách není revanšistické a že v Sudetoněmeckém krajanském sdružení a v jeho okolí neexistují žádní revanšisté, a proto není nutné se od něčeho distancovat.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 8. srpna 2013.
