Cíl útoku: Írán

Související texty: Novinář Ken Jebsen dostal padáka - důvod: obvinění z antisemitismu - Židé v současném Íránu
Ken Jebsen o nebezpečí vzplanutí jaderné katastrofy na Blízkém východě

Válka s Íránem je rozhodnuta. Basta. Plány na provedení pracují na vysokých obrátkách a k těmto plánům patří poslední měsíce a týdny konsekventní démonizace jednoho celého národa. Írán musí být zničen dříve, než zničí on nás. Se svou doktrínou – s doktrínou osy zla – je úspěšně po celém světě rozdmýcháván strach. Ale co my na Západě víme o této zemi, o Íránu? -  Málo.

Další nepohodlný německý novinář dostal vyhazov – tentokrát pouhým nařčením z antisemitismu

Otevřený dopis Evy Hermanové o blížícím se kolapsu současného společenského systému: „Čas pravdy se blíží“
Lukáš Beer

Dva populární němečtí novináři odstranění s veřejnoprávních vysílacích
stanic: Eva Hermanová (v roce 2007 se měla pozitivně vyjádřit o některých
aspektech rodinné politiky státu za nacionálního socialismu) a Ken Jebsen,
který dostal vyhazov po nařčení s antisemitismu polsko-židovským novi-
nářem Henrykem M. Broderem.

Některým českým čtenářům se zřejmě ještě dnes vybaví jméno populární moderátorky německé veřejnoprávní televize NDR, Evy Hermanové, které její „kontroverzní“ výrok o rodinné politice za dob národního socialismu přinesl před několika málo lety nejen vyhazov z práce, ale také mediální výprask od německých mainstreamových sdělovacích prostředků a v neposlední řadě také morální odsouzení ze strany židovských organizací působících na půdě SRN. Hermanová se dodnes zasazuje o konzervativní rodinnou politiku, čímž si vysloužila nenávist, pohrdání a obviňování ze sympatií k pravicovému extremismu a z „bagatelizace národního socialismu“. Čím se ale Hermanová konkrétně učinila tak „kontroverzní“ a z hlediska politicky korektního žurnalismu nepřijatelnou? Seznam jejích přečinů je poněkud delší.

Exponáty z výstav národně socialistického umění z let 1937-1944 přístupné na internetu

Lukáš Beer

Obraz "Die schwarze Taille" od Wilhelma Hempfinga,
který byl v Mnichově vystaven v roce 1942.

Jedenáct tisíc děl bylo prezentováno na „Velké výstavě německého umění“, která v letech 1937-1944 proběhla v celkem osmkrát ve zvláště k tomuto účelu vybudovaném Domě německého umění v Mnichově. Muzeum zahájilo svou činnost dne 18. července 1937 právě uspořádáním prvního ročníku Velké výstavy, která prezentovala národně socialistické umění. Po roce 1945 už naprostou většinu svého času vystavených objektů veřejnost shlédnout nesměla a taktéž velká část nebyla zveřejňována ani na fotografiích. To se změnilo letos 20. října - od té doby se totiž může úplně každý seznámit s vystavovanými objekty, nyní zpřístupněnými na internetu . (Informovaly o tom okrajově i některé české sdělovací prostředky.)

Na vytvoření databanky se podílely tři významné německé kulturní a historické instituce - Mnichovský ústřední ústav pro dějiny umění, berlínské Německé historické muzeum a Dům umění dávali sbírku dohromady po dobu dvou let.

FPÖ je pro uzákonění povinné „chemické kastrace“ pedosexuálních delikventů

Heinz-Christian Strache: „Nám jde o ochranu obětí a ne o ochranu pachatelů"
V Rakousku smí být prováděna tzv. chemická kastrace na základě dobrovolného rozhodnutí člověka, který se k takovému zákroku rozhodne. Když byl minulý týden v rakouském parlamentu odsouhlasen balíček zákonných opatření na ochranu dětí, vyslovovalo se několik poslanců strany Svobodných (FPÖ) pro uzákonění „chemické kastrace“ u sexuálních delikventů. Tento zákrok by podle nich měl být pevně stanoven v trestním zákoníku jako „závazné opatření“ v případě jedinců, kteří se dopustili těžkého sexuálního zneužití na nezletilých osobách. Když v roce 2009 přišel v Polsku na svět obdobný zákon, přiřítila se EU s vehementní kritikou. Ale i přes „morálně-etický“ nátlak ze strany Evropské unie vznikají v zemích jako Německo, Itálie nebo Francie veřejné diskuse o možnostech zavedení kastrace ze zákona, a to zejména při příležitostech, kdy média přinášejí zprávy o obzvláště závažných případech sexuálního zneužívání dětí.

Skuteční velikáni umění byli vždy přijímáni bez vysvětlivek, jak je chápat a jak je určitě nechápat

Diskuse k článku o ocenění Marka Thera

Obraz Thomase Baumgartnera ("Austragler") byl
vystaven v roce 1942 na "Velké německé výstavě
umění" v mnichovském Domě německého umění.

Redakce webu Zvídavý Vincenc před nedávnem převzala článek Lukáše Beera, reagující na udělení Ceny Jiřího Chalupeckého „queer umělci“ Marku Therovi za jeho „průkopnické“ dílo, detailně líčící znásilnění dítěte pedofilem. Krátký videosnímek má dle tvůrce údajně napomoci k odtabuizování problematiky (homosexuální) pedofilie ve společnosti (aniž by tvůrce alespoň náznakem nastínil, jaký konkrétní efekt si od toho slibuje a jak by tento snímek měl blahodárně působit na vnímání společností - upozornit na nebezpečí pedofilie má být údajně bohulibým smyslem díla).

Vzhledem ke skutečnosti, že NÁŠ SMĚR neposkytuje možnost zveřejňování aktuálních diskusních příspěvků čtenářů, rozhodla se redakce převzít několik diskusních komentářů zveřejněných na jmenovaných stránkách. V závěru naleznete i krátkou odpověď autora původního článku na vyjádřenou kritiku. (Upozornění: nadpis nad článkem, který byl na ZV přetištěn, zvolila sama redakce tohoto internetového periodika a autor Lukáš Beer se od něj výslovně distancuje.)

Pedofilní sudetský Němec je zlá postava, stejně jako je zlá postava pedofilního kněze

Související článek Lukáše Beera
Zpráva na Tyden.cz
Jaroslav Klement

Marek Ther se snaží v duchu sexualismu prezentovaného formou umění – (umění to je, protože Ther vystudoval školu. Kdyby školu nevystudoval, asi by ho zavřeli za výrobu a šíření dětské pornografie) - ovlivňovat názorové proudy v úrovni stavovské kulturní obce navštěvující zařízení, jako je například DOX, která se ráda prezentuje jako abnormálně tolerantní a ochotná dát prostor každému, kdo jej náležitě využije k šíření až extrémního liberalismu, nebo řekl bych spíše morální anarchii, připomínající období českých pikartů a adamitů. Což je míněno jako jistá forma nadsázky, protože Ther tak dalece nehledí asi i ke svému problematickému postoji k víře a věrouce, která i ve své tolerantní podobě na homosexualitu a jiné sexuální úchylky, mezi něž je pedofilie řazena v poloze deviantní, tuto oblast spíše vnímá jako minimálně problematickou - což může být dané poměrně pochopitelné díky bohaté teoretické i praktické zkušenosti řady církevních představitelů.

Sudetoněmecká tématika jako zástěrka pro propagaci homosexuální pedofilie?

"Queer umělec" Marek Ther si přeje „odtabuizovat“ pedofilii podobně jako se tomu v uplynulých letech dělo v případě homosexuality
Lukáš Beer

Českými médii proběhla před nedávnem zpráva o udělení ocenění videoartovému umělci, autorovi krátkých videí a filmů Marku Therovi mezinárodní porotou - jmenovitě Ceny Jindřicha Chalupeckého, každoročně propůjčované mladým českým výtvarným umělcům již od roku 1990. Porota na práci mladého „kontroverzního umělce“ jednomyslně ocenila (dle vlastních údajů) především skutečnost, že letošní laureát disponuje něčím, co se zdá být v dnešní době vysoce v kurzu bez ohledu na svůj vlastní obsah, na svou estetickou hodnotu a své skutečné poselství, a to i navzdory faktu, že se nejedná v žádném případě o kvalitu nikterak vzácnou či v něčem mimořádnou a revoluční. Jmenovaný umělec prý totiž disponuje – citujme -„odvahou překonávat společenská tabu a předsudky“.

Informace: Evropská akce - Hnutí za svobodnou Evropu

Evropa se musí opět uzdravit a zesílit. Dnes je nemocná a slabá, neboť během 20. století prožila opravdový soumrak bohů: poté co se bílé národy navzájem rozsápaly ve dvou světových válkách, triumfoval na Západě bezuzdný rothschildovský kapitalismus a na Východě marxistický teror. Mezi USA a SSSR, oběma mlýnskými kameny té stejné firmy, byla rozdrcena samostatná Evropa. Sovětská říše byla mezitím vyřazena. Ale také tehdejší západoevropské vítězné mocnosti se kupodivu nacházejí na straně poražených: impéria Anglie a Francie jsou pryč a jejich kmenové národy trpí stejně tak cizím určováním a cizineckým zatížením jako poražení Němci. Rusko bylo po zbourání bolševického experimentu zmenšeno a adaptováno západním vlivům. Na ruský východ a jih se stěhují Číňané a vytvářejí tam hotové skutečnosti podobně jako Turci v Německu, severští a černí Afričané ve Francii nebo Asiaté v Anglii a Holandsku. Všichni tito civilní okupanti tu nejsou náhodně: promíchání ras a národů patří k programu Nového světového řádu a jejich ochráncem jsou Spojené státy se svou vojenskou mašinérií. Americké vojenské jednotky jsou za tímto účelem rozmístěny v mnoha zemích po celé zeměkouli.

Proizraelští lobbyisté se chlubili tím, jak ovlivňují zpravodajství BBC a Sky News

Lobbyistka Lorna Fitzsimonsová zaslala kompromitující mail omylem zástupcům britského tisku

Jak informoval německý zpravodajský server Kopp-Online, byla odhalena proizraelská lobbyistická skupina, která má mít blízko politickému establishmentu, při pokusu ovlivňovat zpravodajství etablovaných britských médií o záležitostech, které se týkají Izraele a jeho útočných plánů na Írán. V jednom emailu, který byl přes internet zpřístupněn veřejnosti, se organizace, která si říká Britain Communications & Research Centre (BICOM), chlubila tím, že novináři společností BBC a Sky News po jednom proběhnutém setkání se zástupci BICOM odpovídajícím způsobem změnili své zpravodajství.

Žádná hrozba „vymazání Izraele z mapy světa“ ve skutečnosti nikdy nepadla

Dvojice německých občanů před 3 roky odhalila závažnou „nepřesnost“ médií s citací výroku íránského prezidenta Ahmadínežáda – za zfalšovaný citát se nakonec musela omluvit i německá televize ZDF
Lukáš Beer

Antiíranská propaganda v newyorském metru (2010).

V předvečer očekávaného zveřejnění zprávy Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) ohledně údajných snah Teheránu o vývoj jaderných zbraní a pod palbou stupňované válečné propagandy ze strany izraelského státu, jehož vedení v posledních dnech zesílilo tlak na USA a Evropu, aby agresi vůči Íránu podpořily (Francie, Německo a Rusko však před rozpoutáním válečného konfliktu varují), si neuškodí připomenout jednu ze závazných skutečností, která něco vypovídá o běžné argumentací, se kterou se běžně operuje, dojde-li řeč na ospravedlnění plánovaného „preventivního izraelského útoku“ na Írán.

Izraelský, ruský či židovský „neonacista“?

Lukáš Beer

Dimitrij Bogič - "ruský" přistěhovalec do Izraele a odsouzený
"neonacista".

Jak včera informoval tisk, byl v Izraeli odsouzen „izraelský neonacista“ Dimitrij Bogič ke 69 měsícům odnětí svobody proto, že jako vůdce osmičlenné „neonacistické“ bandy v letech 2005 až 2007 řádil v okolí Tel Avivu – jeho násilnická banda brutálně napadala oběti údajně kvůli jejich barvě kůže, rasovému původu a sexuální orientaci. Izraelský soudce ve svém rozsudku uvádí, že členové této agresivní „neonacistické“ skupiny byli posedlí rasovými teoriemi nacionálního socialismu. Bogič byl v lednu obžalován mj. kvůli šíření rasové nenávisti a autorství veřejně publikovaných příspěvků obsahujících projevy rasové nesnášenlivosti. Někteří ze členů bandy si nechali v minulosti na tělo dokonce vytetovat hákové kříže, což je považováno za jeden z důkazních prvků skutečnosti, že obžalovaní násilníci jsou ideologicky spjati s myšlenkami nacionálního socialismu.

Spojené království se připravuje na útok na Írán

Ministerstvo obrany očekává, že USA rychle předloží plány útoku
Jason Ditz
Zatímco úředníci ministerstva obrany říkají, že věří, že USA zakrátko předloží plány k útoku na Írán, provádí vojsko Spojeného království své vlastní přípravy na takový útok v domněnce, že se také účastní války. Plánování se zakládá na očekávání, že na nadcházející týden připadající zpráva Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) „změní plán hry“ a přivede prezidenta Obamu k tomu, aby rozpoutal další masivní válku.

„300 tisíc Čechů a skoro všichni Židé“

Manipulace se zkreslováním počtu českých obětí druhé světové války píší svou tradici už od dob třetí československé republiky a směle s nimi pokračovala i oficiální komunistická propaganda. Nicméně i dnes se řada českých historiků a publicistů viditelně zdráhá nazývat věci správným jménem a snaží se mlžit a jen po špičkách obcházet určitá nepříjemná fakta, která by mohla nabourávat „příznivé“ a nesmyslné zažité mýty o statisících českých obětí německého „nacistického teroru“. Zvlášť tvrdohlavě přežívá v hlavách spousty Čechů dlouholetými lžemi přiživovaná představa o „300 tisících zavražděných Češích“, které má mít na svědomí německá okupace z let 1939-1945. Udávané číslo však ve skutečnosti zodpovídá zhruba desetinásobku skutečného počtu etnických Čechů, kteří přišli o život v důsledku druhé světové války. Dokonce ani připočteme-li ke skutečnému počtu českých obětí také oběti židovské a cikánské, zdaleka se nedopracujeme k výše jmenované sumě. Jakým způsobem autoři šířící podobné desinformace ke konkrétně jmenovanému číslu dospěli, těžko říct. Docela možná jen pouhopouhým opisováním ze „seriózní“ literatury, za jakou lze považovat i soudobé komunistické vysokoškolské učebnice.

Genialita liberalismu

Liberalismus je geniální v tom, že s pomocí trhu dokáže normalizovat a legitimovat každé zlo, přesněji řečeno dokáže škrtnout jakoukoliv morálku a transformovat ji na tržní transakci s tím, že případné zbytkové morální náklady vždy přenese na stranu toho slabšího, tj. strany se slabší vyjednávací pozicí.

Tip Našeho směru: Slovenský štát v obrazech

Lukáš Beer

Právě v těchto dnech, kdy si politické vedení současného českého státu opětovně pečlivě připomíná 93. výročí založení státního útvaru iniciované z milosti a z důvodu mocensko-strategických potřeb tehdejších západoevropských mocností - tj. Československa - je namístě si upřímně uvědomit, že paradoxně právě jeho zánik (ať už máme na mysli první či druhou republiku) v letech 1938/39 vyvolal u většiny „bývalých Čechoslováků“ (tedy zpravidla bývalých československých státních příslušníků jiné než české národnosti) pozitivní emoce a naplnění vlastních vytoužených národních tužeb a ambicí. Konkrétně pro převážnou většinu slovenského národa pak bezesporu platí, že období následující bezprostředně po březnových událostech roku 1939 přinášelo nejen subjektivně a objektivně pociťovaný pocit větší národní svobody a uplatňované seberealizace, než tomu bylo za první československé republiky, ne-li přímo pocit osvobození od „československého“ útlaku. A v neposlední řadě pak období existence Slovenského státu fakticky přineslo svým občanům nepopíratelný vzestup životní úrovně a sociálních poměrů, nebývalých za první československé republiky.

Zamyšlení s Karlem Lažnovským

Karel Veliký

Karel Lažnovský (8.3.1906 - 10.10.1941)

Demokracie umožňovala nezřízené kořistnictví, závratné kariéry bez vědomostí a schopností a obohacování bez přičinění, jen dík politické moci a korupci.“
„Demokracie se nakonec scvrkla na několik vedoucích průmyslových koncernů a bank, které diktovaly, zatím co politické strany obstarávaly jen potřebnou demokratickou stafáž a jejich předáci za tuto komedii sehrávanou s lidem dostávali tučné prebendy ve formě členství ve správních radách. Ve správních radách bank a pojišťoven seděli i „socialističtí“ předáci a pobírali statisícové tantiémy.“
„Předáci stran využívali moci, kterou jsme jim dávali, jen ke svému obohacování a k zabezpečení své užší i širší rodiny, nestarajíce se vůbec o to, že uvádějí národ na pokraj záhuby.“

Nesmrtelnost

Michael Winkler

Když je řeč o reinkarnaci, tak se skoro vždy jedná o různá náboženství Dálného východu. Budhismus, hinduismus, lámaismus, taoismus, nikoli však komunismus či revmatismus. Zde smíte žít dokud nezemřete a po jisté chvíli to jde zase celé odznova. Obzvláštní pech máte jako dalajláma, to se totiž nezastavíte. Jen co zemřete, začnou hordy mnichů pátrat po Vaší další inkarnaci a Vy smíte opět dělat dalšího Dalajlámu.

Příklad Josefa Klimenta (II.)

V cyklu článků o J. Klimentovi již vyšlo: Josef Kliment - Háchův politický sekretář - Obnovuje se svatá říše římská - Osobnost a svoboda jednotlivce v souladu se zákonitostmi přírody - Publicistická činnost Josefa Klimenta - Hácha a hlas lidu - Malé vzpomínky z velkých dnů - Mezi Západem a Východem - Projev Josefa Pfitznera při udělení ceny Josefu Klimentovi - Cesta k jednotnému vedení kulturně vyvinuté Evropy - Příklad Josefa Klimenta (I.)
Emanuel Vajtauer
Středověká Evropa pociťovala živé osudové společenství a výrazem tohoto smýšlení byla svatá říše římská národa německého. Nikoliv tedy pláštík německého výboje, jak tomu chtěli naši historikové, nýbrž heroické odhodlání německého národa nést břímě evropské pospolitosti v dobách, kdy římská říše byla v troskách, kdy papežové byli tak slabí, že byli hříčkou lombardských vojenských náčelníků a kdy se na Evropu řítilo nebezpečí z arabského zámoří, jež si v Pyrenejích vytvořilo válečné předmostí a současně z mongolského východu nebezpečí ze stepí a z arabské otrokářské civilizace a nebezpečí feudální anarchie, hrozící Evropě zánikem.“

Příklad Josefa Klimenta (1.)

V cyklu článků o J. Klimentovi již vyšlo: Josef Kliment - Háchův politický sekretář - Obnovuje se svatá říše římská - Osobnost a svoboda jednotlivce v souladu se zákonitostmi přírody - Publicistická činnost Josefa Klimenta - Hácha a hlas lidu - Malé vzpomínky z velkých dnů - Mezi Západem a Východem - Projev Josefa Pfitznera při udělení ceny Josefu Klimentovi - Cesta k jednotnému vedení kulturně vyvinuté Evropy
Emanuel Vajtauer

Dne 8. dubna 1944 byl Josef Kliment instalován do funkce prvního preziden-
ta Nejvyššího správního soudu (vlevo v taláru).

Když v osudový březnový den svěřoval státní prezident naší zemi ve Vůdcovu ochranu, každý se s úzkostí ptal, zda kroky starce, v jehož rukou v tu dobu byl osud naší země, provázel dobrý nebo zlý génius našich dějin. Vedl jej v tom okamžiku onen pud národní sebezáchovy, který kdysi přiměl Boleslava I. k tomu, aby po dlouholetých bojích s císařem Ottou Velikým „pod prapory stoje, králi naslouchaje a odpovědi dávaje, konečně přece milosti došel“? Byl to tentýž sebezáchovný rozum, který po přechodných vítězstvích nad císařem donutil „českého Achilla“, knížete Břetislava, aby „v potupném rouše kajícníka a bos padl před trůnem císaře a prosil o milost“? Anebo vedl státního prezidenta ke stupním kancléřství světlý génius svatého Václava, který v blesku události viděl na tisíc let dopředu a ze svého dřevěného pražského hradu obzíral hranice celého tehdejšího evropského světa, správně odhadnuv netušené možnosti pro svůj lid, když se dobrovolně zařadí do znovuvzkříšené jednoty evropského ducha a vedení?

Sarrazinova premiéra v Rakousku na pozvání lidovců plně ve Stracheho režii

H. C. Strache bránil německého autora: „Také židovští a američtí vědci vytvářejí studie o genech určitých národů“

Poprvé v Rakousku vystoupil dřívější sociálnědemokratický berlínský finanční senátor Thilo Sarrazin na své přednášce, která se ve čtvrtek na pozvání rolnického svazu lidové strany (ÖVP) konala ve štýrské metropoli Grazu pod názvem „Demografie a evropská budoucnost“. Sarrazina uvítala v Grazu skupinka si 40 demonstrantů, které přibližně stejný počet policistů odděloval od automobilů přijíždějících pozvaných 700 hostů. Ačkoliv Sarrazina do Rakouska pozval prezident lidoveckého rolnického svazu Fritz Grillitsch, nacházelo se mezi hosty nápadně málo lidoveckých funkcionářů. Naproti tomu zavítalo na přednášku několik významných osob z vedení FPÖ v čele s předsedou strany Heinzem-Christianem Strachem, kterým zaslalo pozvánky několik občanů Grazu, jež taktéž obdrželi lidovecké pozvánky na přednášku.

Přehnaný patos, obvyklá klišé, tendenčnost a nezajímavost – první díl seriálu ČT o tzv. heydrichiádě nevěstí nic dobrého

Lukáš Beer

Potravinové lístky, které se vydávaly pro německé občany v Berlíně koncem
roku 1939.

V neděli odvysílala Česká televize první díl dokumentárního cyklu, vztahujícího se k událostem před 70. lety (Heydrich - Konečné řešení), jež naprosto splnil skeptická očekávání, plynoucí z uvítacího textu, který byl k pořadu zveřejněn na internetových stránkách české veřejnoprávní televize ještě před premiérou vysílání. Pořad se vskutku nese v duchu přehnaného patosu, umocněného částečně přiškrceným přednesem v podání česko-židovského herce Tomáše Töpfera, a nevynechal prakticky žádné obrazové klišé, pomocí nějž se už i komunistická propaganda obvykle snažila vykreslovat každodenní život v Protektorátu (všudypřítomné temno, šero, opuštěné ulice, zatmění, ponurá atmosféra a tristesa) – a především – místo zajímavých informací a dokumentů, které by mohly divákovi nějakým způsobem objektivně vykreslit život v Protektorátu, zvolili autoři cestu nudného a nezajímavého povrchního opakování „starých známých skutečností“, které navíc silně zapáchalo neobjektivností a tendenčností.

Německé vedení?!

Andreas Mölzer

"Helmut Kohl byl vždy zástupcem národních
masochistů..."

Takže bývalý spolkový kancléř Helmut Kohl a ve srovnání s ním spíše lehkotonážní současný německý spolkový prezident Christian Wulf našli kritická slova na adresu politiky Angely Merkelová: Ta prý opravdově nedbá na německou vedoucí úlohu pro Evropu a její zahraničněpolitický kurs prý prostě a jednoduše není rozpoznatelný. Jak ohledně krize Euro, ve věci nové orientace v jaderné a energetické politice, tak i v libyjském konfliktu prý Merkelová nerozpoznala dopovídajícím způsobem německou odpovědnost. Jako nejsilnější země v rámci Evropské unie – jak zní všeobecný tenor dárců politických hlášek – má Německo právě nyní plnit svou vedoucí odpovědnost.

Na těchto výpovědích je správné pouze to, že Německo je hospodářsky bezpochyby nejsilnějším faktorem v rámci Evropského společenství. Jediný faktor, jehož síla doposud umožňovala vzepřít všechny ty záchranné akce, všechny ty neuvěřitelné platby Řecku a ostatním zbankrotovaným zemím. Co se ale týká takzvané vedoucí úlohy Německa, hovoří se dvojitým jazykem: Když se citují například vedoucí úlohy Francie nebo Anglie, tak se stále vychází z toho, že obě tyto země jsou v obzvláštní míře schopné prosazovat své zájmy, tedy právě francouzské zájmy, britské zájmy v evropské a světové politice. Francouzské vedení pro Nicolase Sarkozyho bezpochyby znamená, že kupříkladu dominuje evropskou politiku ve smyslu francouzských představ. A to stejné platí přirozeně také pro politiku Londýna.

Cikáni a Slované

Další "rasový nesmysl" na Britských listech

Související text: Rasová pomatenost na Britských listech
Lukáš Beer

Je ironií osudu, že ač Cikány nacionální socialismus perze-
kuoval, nepovažoval je nikdy za nepřátele státu.

Pouze doplňkově k nedávno publikovanému textu ohledně šíření naprostých bludů, týkajících se rasové nauky a z nich plynoucích závěrů: je tomu více než dva roky zpátky, co jmenované periodikum uveřejnilo článek jinak mnou velmi ctěného a se mnou spřáteleného kolegy Přemysla Janýra, ve kterém se autor věnoval údajné nenávistnosti české společnosti vůči Cikánům. Chování české společnosti označuje autor v tomto ohledu za rasistické, ovšem zároveň naznačuje, že opodstatnění jakési nadřazenosti Čechů vůči Cikánům má určité mezery. Doslova tvrdí: „Podle rasové nauky patří Romové k nadřazené árijské rase, zatímco Češi a Slované jsou rasou méněcennou. Dovolávání se rasových kritérií slovanskými árijci je tedy projev ignorantství, které se snadno může obrátit proti autorům.“ 

Írán poskytuje inspektorům MAAE přístup – EU je pohoršena

Vedoucí inspektor si smí prohlédnout všechna zařízení
Jason Ditz
Předmluva k textu (-lb-): Když koncem léta loňského roku požadovala MAAE (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) po Izraeli, aby byli do země vpuštěni zástupce organizace ke kontrole izraelských zařízení, byl tento „nestoudný požadavek“ tzv. jedinou demokracií na Blízkém východě s nevolí odmítnut. Brusel k tomuto postupu Izraele pochopitelně mlčel. A pouze několik málo evropských médií, a když už, tak pouze na příslovečných „zadních stránkách“, informovalo loni počátkem září o zdráhání se Izraele podat informace ohledně svého nukleárního programu. Smlouva o nešíření jaderných zbraní MAAE byla podepsána roku 1968 nejprve Spojenými státy, Sovětským svazem a Velkou Británií a vstoupila oficiálně v platnost v roce 1970. Od té doby k ní přistoupilo 184 států, mezi nimi i Írán. Naproti tomu nepřistoupily ke smlouvě tyto státy – Indie, Severní Korea, Pákistán – a samozřejmě i stát, který se nejvíce pohoršuje nad údajným nukleárním vyzbrojováním Íránu: Izrael.

Rasová pomatenost na Britských listech

Související texty: Rasová nauka po česku - Modrooká Markétka a hnědooká Bětka
Lukáš Beer
Klima, ve kterém zdánlivě prakticky neexistuje vážná potřeba (a ani možnost) pokusit se o objektivní diskusi o národním socialismu (což by prakticky znamenalo nezaujatě se zabývat všemi jeho známými fatálními negativními stránkami a projevy, nýbrž také i jeho případnými přednostmi a pozitivními či přijatelnými prvky)- klima navíc výrazně podporované dlouhá desetiletí šířením z části neuvěřitelných blábolů a překroucenin ohledně teorie této ideologie prostřednictvím masmédií (samozřejmě bez odpovídající oponentury) - takovéto klima vytvářelo vždy mimořádně příznivé podmínky proto, aby široká škála všelijakých pisálků a publicistů bez obav, že jimi publikovaným nepravdivým tvrzením bude někdo vážně oponovat, se mohla patřičně vyřádit plácáním bohapustých nesmyslů.

Alain de Benoist: Jak prolomit kulturní hegemonii USA

"Kompletní kapitalistický systém je v největší míře ohrožen – a USA, srdce tohoto systému, zřejmě v první řadě“

Francouzský publicista a filosof Alain de Benoist (nar. 1943) a myslitel „Nové pravice“ poskytl krátké interview pro aktuální číslo rakouského politického časopisu Zur Zeit, ve kterém několika slovy shrnul své názorové pozice. De Benoist se ve svých úvahách obsáhle věnuje fenoménu globalizace, která dle jeho názoru směřuje ke zničení světových národů a kultur plně ve smyslu „rozpoutání logiky kapitálu“, aby tak mohla být zřízena civilizace, která se bude řídit čistě podle kapitalistických a „konsumistických“ hodnot. Hlavním provozovatelem těchto tendencí jsou v de Benoistových očích v první řadě Spojené státy americké. Známé jsou také de Benoistovy postoje k otázce migrační politiky a asimilace přistěhovalců a jiných kultur. Dle hesla „Ať žije rozdíl“ se vyslovuje proti asimilaci, tj. absorpci přistěhovalců v rámci hostitelské kultury, a stejně se staví odmítavě vůči modelu „tavícího kelímku“ podle severoamerického vzoru. Individua mají dle jeho názoru „povinnost“ k rozdílnosti, přičemž jsou to především kolektivy etnického, náboženského a kulturního ražení, které prý zaručují identitu jednotlivce. Alain de Benoist proto odmítá liberální zdůraznění individualismu jako „antropologickou iluzi“ a vidí v něm ideologii, která ničí společenství.

Hodnocení bádání sociálního antropologa K. V. Müllera

Související články: K.V. Müller, H.J.Beyer a germanizace českomoravského prostoru - "Význam německé krve v češství" - K. V. Müller o asimilaci inteligence a "pročištění německého národního tělesa" - K rasovým a národním dějinám českomoravského prostoru - Německá krev v Čechách a na Moravě
Lukáš Beer

V uplynulém roce byl čtenář seznámen s několika pracemi sociálního antropologa Karla Valentina Müllera (1896-1963), který se intenzivně zabýval problematikou tzv. „Umvolkung“, tj. entnomorfózy tedy - velmi náznakově přeloženo – přenárodňování. Své výzkumy Müller soustředil zvláště na otázku podílu resp. významu „německé krve v Češství“, tedy významu podílu v minulosti asimilovaných, tj. čechizovaných příslušníků „Němectví“ v českém národě. Poměrně známé jsou jeho průzkumy hřbitovů v Čechách a na Moravě, kde hledal procentuální zastoupení německy znějících příjmení mezi pohřbenými Čechy a zajímalo ho především hledisko jednotlivých sociálních stavů pohřbených a vztažnost podílu německých příjmení k jednotlivým těmto sociálním stavům. Ostatně v odkazech uvedených nad tímto textem je možné se k výsledkům jeho bádání a k závěrům, které z nich K. V. Müller činil, zpětně podrobně vrátit.

Válka, která měla mnoho otců (5.)

Předcházející: 1. díl - 2. díl - 3. díl - 4. díl
Související článek: Co zastiňuje tragédie ze září 1939
Gerd Schultze-Rhonhof

Dva dny po vstupu německé armády do Polska při-
šlo během polského pogromu na příslušníky německé
národnostní menšiny ve městě Bromberg (Bydgoszcz),
které se nacházelo v tzv. polském koridoru, a v jeho okolí
o život několik tisíc německých civilistů. Údaje o počtu
obětí se dodnes výrazně liší, historikové hovoří dnes
o přibližně 4000-7000 zavražděných civilistů, dobová
německá propaganda uváděla 58.000 obětí, zatímco
pátrání německých úřadů (které však nebylo dotáhnuto
do konce) jmenovitě vyčíslilo 5437 obětí.

K závěru bych chtěl říci také něco o svých zdrojích, ze kterých jsem čerpal, a také něco k uzavření paktu Stalina s Hitlerem, ze kterého počátek války bezprostředně vychází.

Ty nejčastější mnou použité zdroje byla především akta příslušných ministerstev zahraničí, která dostatečně vypovídají o vzájemných vztazích mezi státy. Víte, že oficiální akta, jako jsou protokoly z jednání a diplomatické nóty jsou vždy po 30ti letech vytištěny a dány veřejnosti, především té vědecké, k dispozici - zpracovávají se, revidují, tisknou se a jsou vydávány jako knihy. Zde mám jeden takový výtisk s sebou - jsou to akta německého ministerstva zahraničí z posledního týdne před začátkem války. Takhle nějak to vypadá (přednášející ukazuje publiku knižní vydání akt ministerstva zahraničí, pozn. překl). Ostatní země to mají v podobné formě, jen to každý pojmenovává jinak, “bílá kniha”, Francouzi tomu říkají “zelená kniha”, každý má pro to svůj název.

Jako laik - kterým jsem - člověk při čtení takovýchto dokumentů naráží na mnoho zvláštností. První, skoro až samozřejmá “zvláštnost” je, že každá vláda, každý národ, zveřejňuje taková akta, která jej zobrazují pokud možno v tom nejlepším světle a akta, která moc nevoní se pokud možno nezveřejňují. Což mně až tak nepřekvapuje. Holt to tak prostě je. Ostatně, člověk, jako takový, to ve svém soukromém životě dělá také tak.

Pražský pochod homosexuálních exhibicionistů potvrdil jen jedno – že tzv. „gay komunita“ se má právem za co stydět

Lukáš Beer

Když se před dvěma měsíci po centru Vídně prohnal tzv. „Duhový původ“, organizovaný několika rakouskými politickými organizacemi homosexuálů, mohli si náhodní přihlížející vedle obligátních transparentů homosexualistických aktivistů („Bojujme proti homofobii!“, „Není normální být pouze heterosexuál!“ apod.) prohlédnout i veřejně na „odiv“ vystavované genitálie lesbických aktivistek, popř. v tom lepším případě pouze jejich nahé poprsí, či se pokochat pohledem na odpuzujícím způsobem vyparáděná individua mužského pohlaví, trpící notnou dávkou exhibicionismu a zároveň minimální dávkou zdravé soudnosti, protože duševně zdravě uvažující a jednající muž by nikdy nebyl schopen se k něčemu tak ubohému a méněcennému na veřejnosti ponížit. Rakouská média posléze vesměs usoudila – nikoliv však v kritickém smyslu, jak bychom se mohli domnívat - že průvody homosexuálů ukazují rok od roku čím dál více „nahé kůže“. Lze vypozorovat, že průvody homo-aktivistů se stávají rok od roku "odvážnějšími" a obscénnějšími. Kdyby se centru Vídně prošla velká skupina heterosexuálních exhibicionistů, vyvolalo by to přinejmenším policejní zákrok a popř. právní stíhání takovýchto deviantů.

Truman zalhal a zemřely statisíce

Uplynulo 66 let od spáchání válečného zločinu v Hirošimě a Nagasaki
David Swanson

Dne 6. srpna 1945 oznámil prezident Harry S. Truman: „Před 16 hodinami svrhlo americké letadlo pumu nad Hirošimou, důležitou vojenskou základnou japonské armády. Tato puma měla trhací sílu větší než 20.000 tun TNT. Měla trhací sílu dvou tisíckrát větší než britská Grand Slam, největší puma, která byla nasazena v dosavadních dějinách války.“

Když Truman obelhával Ameriku, že Hirošima byla vojenskou základnou a nikoliv městem plným civilistů, chtěli mu lidé bezpochyby věřit. Kdo by chtěl žít s tou ostudou příslušet k národu, který na svět přivedl zcela úplně nový druh zvěrstev? (Mělo by snad označení Lower Manhattanu jako „Ground Zero“ tuto vinu vymazat?) A když jsme se pravdu dozvěděli, chtěli jsme a stále ještě chceme zoufale věřit tomu, že válka je mír, že násilí je spásou, že naše vláda svrhla atomovou pumu, aby zachránila životy nebo alespoň aby zachránila životy americké.