Andreas Clauss: „Byl jsem neoliberálním systémovým idiotem“

Související text: Andreas Popp: Brot und Spiele
Lukáš Beer

Určitou odezvu zaznamenala prezentace knihy Andrease Poppa „Brot und Spiele“, kterou si ovšem nelze obstarat na českém knižním trhu. Další, v českém prostředí přeci jen o něco známější osobností, kterou lze označit za kritika stávajících finančních systémů a která operuje s velmi podobnými argumenty ve svých hospodářských a finančních rozborech, Poppovi velmi blízkými, je německý autor a podnikatel Andreas Clauss (narozen 5. ledna 1959) z Berlína. Své názory publikuje nejen v knižní formě, ale i na přednáškách, které si lze opatřit na DVD. Z Clausse jako bývalého poskytovatele finančních služeb (sám tuto svojí životní etapu zpětně sebekriticky zhodnocuje jako období, kdy byl ještě naivním „neoliberálním systémovým idiotem“) se během let vyklubal tvrdý kritik finančního systému, varující drobné investory před nerentabilním akciovými vklady a určitými investičními modely. Trh akcií má Clauss za globální hru „Monopoly“, ve které drobný investor nemá šanci získat. Andreas Clauss se staví kriticky ke každé investici, u které z jeho pohledu není k dispozici žádná reálná protihodnota.

Diskuse: Co píše německá Wikipedia o Lévyho autorství vlajky EU

Související text: Vlajka EU a dvanáct kmenů Izraele
Lukáš Beer

Paul M. G. Lévy se v interview pro oficiální web Rady Evropy
hlásí k autorství vlajky EU.

Myslím, že na domněnkách to stavit moc nelze. Je lhostejné, kde článek vyšel, ale vývod není podložený ničím jiným, než jen tvrzením a to je podle mého soudu málo. Navíc ten hlavní herold Irska Gerard Slevin je všude uváděný jako původce návrhu...“, píše čtenář A.V. (jméno redakci známo) v reakci na můj příspěvek o významu symboliky znázorněné na vlajce Evropské unie a o původci návrhu, a v zápětí doplňuje odkaz na poučný text na české Wikipedii. Ale je autorství Paula M.G. Lévyho pouhou domněnkou? Nikoliv. Operuje s ním i německá Wikipedia.

Diskuse: Proč neplatí stejný metr?

Reakce čtenáře na článek o historii maďarsko-slovenských vztahů
Redakce obdržela reakci čtenáře A. K. (celé jméno redakci známo) na starší článek Franze Chocholatého Grögera. Čtenář cituje z původního textu a pod ním uvádí své výhrady.

Vlajka EU a dvanáct kmenů Izraele

Co víme o symbolice znázorněné na „vlajce Evropy“? A kdo je jejím autorem? Německý „Die Welt“ na to odpověděl v roce 1998 ve svém článku.
Lukáš Beer

Paul M. G. Lévy (1910-2002) se označuje za skutečného otce
"vlajky Evropy". Po válce byl prezidentem tiskové a infor-
mační služby Rady Evropy.

Co vlastně symbolizuje oněch dvanáct hvězd na vlajce Evropské unie, respektive jejich počet? Na oficiálních stránkách EU se dozvíme, že dvanáctka byla přijata bez politických souvislostí jako symbol dokonalosti a úplnosti, který se poměrně často vyskytuje v tradovaných evropských tradicích a kultuře našeho kontinentu. Má vlastně symbolizovat dokonalost a znázorňovat všechny národy Evropy jakoby v jednom kruhu ve své jednotě. Jako názorný příklad používání tohoto počtu v dlouhé historii se běžně uvádí 12 znamení zvěrokruhu, 12 hodin na hodinách, 12 měsíců v roce, 12 kmenů Izraele, 12 apoštolů, 12 olympských bohů či 12 desek římského práva. Při cestě za poznáním nám pátrání po významu symbolů poněkud zkomplikuje spor o autorství návrhu vlajky, na který si činí nárok více osobností. Za autora vlajky je běžně označován katolík Arsene Heitz, který tvrdí, že se při jejím návrhu inspiroval také textem 12. kapitoly biblické knihy Zjevení, která zobrazuje ženu s dvanácti hvězdami kolem hlavy. Tento symbol je v evropském umění často spojen také se zobrazením Panny Marie právě s dvanácti hvězdami kolem hlavy, modrá je přitom též v umění chápána jako jeden z Mariiných atributů. Již před několika lety se však za skutečného autora „evropské vlajky“ označil Paul M. G. Lévy (1910-2002), bývalý ředitel informační a tiskové služby Rady Evropy. Lévy prý navrhl počet dvanácti hvězd ještě předtím, než jej Rada Evropy vlastně oficiálně uznala, a také prý zhotovil originální náčrt vlajky.

Ta dlouhá vlna za kýlem – hoďme minulost přes palubu?

Těžko posoudit, co je větší propadák: zda románová předloha Pavla Kohouta nebo aktuální zfilmování v koprodukci německé a rakouské televize
Lukáš Beer

Militantní, pomstichtivá sudetoněmecká revanšistka
Kämmererová (v podání rakouské herečky Christiane
Hörbigerové) se ve zfilmovaném románu Pavla Kohouta
po mnoha letech náhodně setká s nenáviděným českým
sousedem Burianem, který ospravedlňuje své zločiny tím,
že se dějiny začaly psát rokem 1938.

Věhlas Pavla Kohouta se redakčním týmům německé a rakouské televize (ARD, ORF) musel sám o sobě zřejmě jevit jako dostačující záruka atraktivity, a proto se rozhodly vyhrabat a zfilmovat jeho spíše nepovšimnutý román z roku 2000 (vyšel současně v české i německé verzi), kde autor poněkud po svém zúčtoval s problematikou sudetoněmecko - českého vyrovnání. Nedávno se tento výtvor objevil na televizních obrazovkách. Hlavní protagonisty – zahořklou militantní sudetoněmeckou revanšistku a českého lékaře s minulostí drancujícího revolučního gardisty – nechal Kohout nakonec odejít ze scény radikální biologickou cestou, tím že je nechal utonout pod hladinou moře a tím zároveň ukončil i jejich celoživotní nevyřešený svár, který jakoby zastupoval sudetoněmecko-české drama. Milostná aféra mezi mladou Češkou a mladým Němcem, kteří tyto dva hlavní protagonisty doprovázejí na několikadenní plavbě po moři, pak symbolicky naznačuje, že mladá generace dokáže bývalé spory svých předků s klidem hodit přes palubu. Nepřipomíná nám to až nápadně něco?

Alain de Benoist o přímé vztažnosti liberálního kapitalismu a přistěhovalectví

Související text: Alain de Benoist: Jak prolomit kulturní hegemonii USA
De Benoist: „Ten kdo kritizuje přistěhovalectví, aniž by mluvil o kapitalismu, by měl raději mlčet!“
Lukáš Beer

Doby, ve kterých se Evropa mohla těšit vedoucímu mocenskému postavení ve světě, jsou nejen již nevyhnutelně pryč, ale zároveň se vnucuje čím dál víc neodkladněji a aktuálněji než kdykoliv předtím otázka, jak lze zajistit identitu a další existenci evropských národů ve 21. století vzhledem k masivnímu přistěhovalectví a hrozící majorizaci Evropanů ze strany islámských i neislámských (!) přistěhovalců. Francouzský filosof a autor Alain de Benoist, „spiritus rector“ evropské „Nové pravice“, se v minulosti v četných poskytnutých rozhovorech vyjádřil k otázce rozpadu unipolárního světového řádu ovládaného USA, o západním liberalismu a komunismu jako projevech zhoubných politických universalismů a k problematice současného stavu evropské pravice a jejím perspektivám do budoucna.

De Benoist ve svých úsudcích vychází z rámcových podmínek náš život obklopující globalizace, jejímž cílem je „transformovat celou planetu v jeden ohromný homogenní trh, zcela řízený zákonem zisku, logikou výkonu a axiomatikou racionálního zájmu. Jejím antropologickým modelem je člověk redukovaný na výrobu a konzumaci, bytost současně egoistická, která vždy hledá, jak získat co nejvíce sama pro sebe.“

Jak pochopit krach stávajícího peněžního a finančního systému

Texty a přednášky Andrease Poppa v češtině: Demokracie jako náboženství - Vzdělání - Propaganda
Andreas Popp objasňuje ve své knize „Brot und Spiele“ napínavým a pro laiky srozumitelným způsobem příčiny blížící se hluboké hospodářské krize
Lukáš Beer

Ruku na srdce – zprávy jsou dennodenně plné pojmů jako hospodářská krize, krize eura, krize bankovního systému – ale kdo z nás, průměrných laiků, tedy ne zrovna fundovaných „finančních expertů“ a studovaných makroekonomů, si troufá o sobě říci, že se si v celkové záplavě informací z finančního světa a mezinárodního hospodářství dokáže sám vytvořit poněkud jasnější přehledný obrázek o základních souvislostech problematiky a že ji dokáže alespoň částečně prohlédnout. (Nehledě na to, že si na tyto otázky nedokáže seriózně odpovědět i leckterý samozvaný „expert“.) Zvláště v těchto dnech si mnohý z nás klade otázku, co je příčinou současné krize a potajmu touží alespoň částečně hlouběji pochopit pozadí a dramatiku stávajících a hrozících problémů: „Vyhlídky světové ekonomiky teď rozhodně nejsou růžové. Právě naopak, jsou dost chmurné. Není ve světě žádná země, která bude imunní vůči krizi, která nejenže se nezmírňuje, ale naopak eskaluje", prohlásila v půli prosince loňského roku Christine Lagardeová, prezidentka Mezinárodního měnového fondu, která ve Washingtonu navštívila ministerstvo zahraničních věcí USA. A co je zarážející, poznamenala také, že hrozící krize může nabýt rozměrů velké hospodářské krize 30. let minulého století.

Váleční štváči či prorokové?

Autor Alfred Bäcker se ve své knize domnívá, že USA již v listopadu 1938 měly otevřený zájem na rozpoutání války v Evropě s Německem prostřednictvím Polska, Velké Británie a Francie. Zapomíná se ale bohužel uvádět prameny, na kterých staví svá tvrzení.
Lukáš Beer

William C. Bullitt (1891-1967) působil od
roku 1936 jako americký velvyslanec v Paříži.

Americký velvyslanec v Paříži, William C. Bullitt, sdělil přibližně dva měsíce po podepsání Mnichovské dohody, konkrétně dne 19. listopadu 1938, polskému velvyslanci ve Washingtonu, hraběti Jerzymu Potockimu toto: „Pouze násilí a nakonec válka může v budoucnu učinit konec šílené expanzi Německa.“ Jednalo se v této krátké větě čistě o velvyslancovo konstatování, proroctví, anebo o přiznání se k úmyslu rozpoutání druhé světové války? Na zpětný dotaz polského velvyslance ve Spojených státech, Potockiho, zda by se USA zúčastnily takovéto války proti Německu, americký velvyslanec Bullitt tehdy odpověděl: „Bezpochyby ano! Ale až poté, co nejprve zaútočí Francie a Anglie.“ V konkrétní zprávě adresované polskému ministerstvu zahraničí ve Varšavě k tomu Potocki dále doplnil informaci, že americký prezident Roosevelt je dle vyjádření velvyslance Bullitta rozhodnutý vtáhnout USA do příští evropské války, která má brzy vypuknout. Ve jmenované zprávě se dále uvádí, že americký velvyslanec „mluvil o Německu a jeho kancléři Adolfu Hitlerovi… s mimořádnou vznětlivostí a hořkou nenávistí“.

Ve vlastní věci: Novoroční pozdrav

Redakce Našeho směru děkuje všem čtenářům stránek za zachování dosavadní přízně i v pro ni obtížnějším minulém roce, který z hlediska objemu a aktualizace zveřejňovaného textu, zvláště ke sklonku roku, přechodně znamenal citelný pokles ve srovnání s obdobím předcházejícím. Z jakého důvodu můžeme uplynulý rok označit jako „obtížný“?

Cíl útoku: Írán

Související texty: Novinář Ken Jebsen dostal padáka - důvod: obvinění z antisemitismu - Židé v současném Íránu
Ken Jebsen o nebezpečí vzplanutí jaderné katastrofy na Blízkém východě

Válka s Íránem je rozhodnuta. Basta. Plány na provedení pracují na vysokých obrátkách a k těmto plánům patří poslední měsíce a týdny konsekventní démonizace jednoho celého národa. Írán musí být zničen dříve, než zničí on nás. Se svou doktrínou – s doktrínou osy zla – je úspěšně po celém světě rozdmýcháván strach. Ale co my na Západě víme o této zemi, o Íránu? -  Málo.

Další nepohodlný německý novinář dostal vyhazov – tentokrát pouhým nařčením z antisemitismu

Otevřený dopis Evy Hermanové o blížícím se kolapsu současného společenského systému: „Čas pravdy se blíží“
Lukáš Beer

Dva populární němečtí novináři odstranění s veřejnoprávních vysílacích
stanic: Eva Hermanová (v roce 2007 se měla pozitivně vyjádřit o některých
aspektech rodinné politiky státu za nacionálního socialismu) a Ken Jebsen,
který dostal vyhazov po nařčení s antisemitismu polsko-židovským novi-
nářem Henrykem M. Broderem.

Některým českým čtenářům se zřejmě ještě dnes vybaví jméno populární moderátorky německé veřejnoprávní televize NDR, Evy Hermanové, které její „kontroverzní“ výrok o rodinné politice za dob národního socialismu přinesl před několika málo lety nejen vyhazov z práce, ale také mediální výprask od německých mainstreamových sdělovacích prostředků a v neposlední řadě také morální odsouzení ze strany židovských organizací působících na půdě SRN. Hermanová se dodnes zasazuje o konzervativní rodinnou politiku, čímž si vysloužila nenávist, pohrdání a obviňování ze sympatií k pravicovému extremismu a z „bagatelizace národního socialismu“. Čím se ale Hermanová konkrétně učinila tak „kontroverzní“ a z hlediska politicky korektního žurnalismu nepřijatelnou? Seznam jejích přečinů je poněkud delší.

Exponáty z výstav národně socialistického umění z let 1937-1944 přístupné na internetu

Lukáš Beer

Obraz "Die schwarze Taille" od Wilhelma Hempfinga,
který byl v Mnichově vystaven v roce 1942.

Jedenáct tisíc děl bylo prezentováno na „Velké výstavě německého umění“, která v letech 1937-1944 proběhla v celkem osmkrát ve zvláště k tomuto účelu vybudovaném Domě německého umění v Mnichově. Muzeum zahájilo svou činnost dne 18. července 1937 právě uspořádáním prvního ročníku Velké výstavy, která prezentovala národně socialistické umění. Po roce 1945 už naprostou většinu svého času vystavených objektů veřejnost shlédnout nesměla a taktéž velká část nebyla zveřejňována ani na fotografiích. To se změnilo letos 20. října - od té doby se totiž může úplně každý seznámit s vystavovanými objekty, nyní zpřístupněnými na internetu . (Informovaly o tom okrajově i některé české sdělovací prostředky.)

Na vytvoření databanky se podílely tři významné německé kulturní a historické instituce - Mnichovský ústřední ústav pro dějiny umění, berlínské Německé historické muzeum a Dům umění dávali sbírku dohromady po dobu dvou let.

FPÖ je pro uzákonění povinné „chemické kastrace“ pedosexuálních delikventů

Heinz-Christian Strache: „Nám jde o ochranu obětí a ne o ochranu pachatelů"
V Rakousku smí být prováděna tzv. chemická kastrace na základě dobrovolného rozhodnutí člověka, který se k takovému zákroku rozhodne. Když byl minulý týden v rakouském parlamentu odsouhlasen balíček zákonných opatření na ochranu dětí, vyslovovalo se několik poslanců strany Svobodných (FPÖ) pro uzákonění „chemické kastrace“ u sexuálních delikventů. Tento zákrok by podle nich měl být pevně stanoven v trestním zákoníku jako „závazné opatření“ v případě jedinců, kteří se dopustili těžkého sexuálního zneužití na nezletilých osobách. Když v roce 2009 přišel v Polsku na svět obdobný zákon, přiřítila se EU s vehementní kritikou. Ale i přes „morálně-etický“ nátlak ze strany Evropské unie vznikají v zemích jako Německo, Itálie nebo Francie veřejné diskuse o možnostech zavedení kastrace ze zákona, a to zejména při příležitostech, kdy média přinášejí zprávy o obzvláště závažných případech sexuálního zneužívání dětí.

Skuteční velikáni umění byli vždy přijímáni bez vysvětlivek, jak je chápat a jak je určitě nechápat

Diskuse k článku o ocenění Marka Thera

Obraz Thomase Baumgartnera ("Austragler") byl
vystaven v roce 1942 na "Velké německé výstavě
umění" v mnichovském Domě německého umění.

Redakce webu Zvídavý Vincenc před nedávnem převzala článek Lukáše Beera, reagující na udělení Ceny Jiřího Chalupeckého „queer umělci“ Marku Therovi za jeho „průkopnické“ dílo, detailně líčící znásilnění dítěte pedofilem. Krátký videosnímek má dle tvůrce údajně napomoci k odtabuizování problematiky (homosexuální) pedofilie ve společnosti (aniž by tvůrce alespoň náznakem nastínil, jaký konkrétní efekt si od toho slibuje a jak by tento snímek měl blahodárně působit na vnímání společností - upozornit na nebezpečí pedofilie má být údajně bohulibým smyslem díla).

Vzhledem ke skutečnosti, že NÁŠ SMĚR neposkytuje možnost zveřejňování aktuálních diskusních příspěvků čtenářů, rozhodla se redakce převzít několik diskusních komentářů zveřejněných na jmenovaných stránkách. V závěru naleznete i krátkou odpověď autora původního článku na vyjádřenou kritiku. (Upozornění: nadpis nad článkem, který byl na ZV přetištěn, zvolila sama redakce tohoto internetového periodika a autor Lukáš Beer se od něj výslovně distancuje.)

Pedofilní sudetský Němec je zlá postava, stejně jako je zlá postava pedofilního kněze

Související článek Lukáše Beera
Zpráva na Tyden.cz
Jaroslav Klement

Marek Ther se snaží v duchu sexualismu prezentovaného formou umění – (umění to je, protože Ther vystudoval školu. Kdyby školu nevystudoval, asi by ho zavřeli za výrobu a šíření dětské pornografie) - ovlivňovat názorové proudy v úrovni stavovské kulturní obce navštěvující zařízení, jako je například DOX, která se ráda prezentuje jako abnormálně tolerantní a ochotná dát prostor každému, kdo jej náležitě využije k šíření až extrémního liberalismu, nebo řekl bych spíše morální anarchii, připomínající období českých pikartů a adamitů. Což je míněno jako jistá forma nadsázky, protože Ther tak dalece nehledí asi i ke svému problematickému postoji k víře a věrouce, která i ve své tolerantní podobě na homosexualitu a jiné sexuální úchylky, mezi něž je pedofilie řazena v poloze deviantní, tuto oblast spíše vnímá jako minimálně problematickou - což může být dané poměrně pochopitelné díky bohaté teoretické i praktické zkušenosti řady církevních představitelů.

Sudetoněmecká tématika jako zástěrka pro propagaci homosexuální pedofilie?

"Queer umělec" Marek Ther si přeje „odtabuizovat“ pedofilii podobně jako se tomu v uplynulých letech dělo v případě homosexuality
Lukáš Beer

Českými médii proběhla před nedávnem zpráva o udělení ocenění videoartovému umělci, autorovi krátkých videí a filmů Marku Therovi mezinárodní porotou - jmenovitě Ceny Jindřicha Chalupeckého, každoročně propůjčované mladým českým výtvarným umělcům již od roku 1990. Porota na práci mladého „kontroverzního umělce“ jednomyslně ocenila (dle vlastních údajů) především skutečnost, že letošní laureát disponuje něčím, co se zdá být v dnešní době vysoce v kurzu bez ohledu na svůj vlastní obsah, na svou estetickou hodnotu a své skutečné poselství, a to i navzdory faktu, že se nejedná v žádném případě o kvalitu nikterak vzácnou či v něčem mimořádnou a revoluční. Jmenovaný umělec prý totiž disponuje – citujme -„odvahou překonávat společenská tabu a předsudky“.

Informace: Evropská akce - Hnutí za svobodnou Evropu

Evropa se musí opět uzdravit a zesílit. Dnes je nemocná a slabá, neboť během 20. století prožila opravdový soumrak bohů: poté co se bílé národy navzájem rozsápaly ve dvou světových válkách, triumfoval na Západě bezuzdný rothschildovský kapitalismus a na Východě marxistický teror. Mezi USA a SSSR, oběma mlýnskými kameny té stejné firmy, byla rozdrcena samostatná Evropa. Sovětská říše byla mezitím vyřazena. Ale také tehdejší západoevropské vítězné mocnosti se kupodivu nacházejí na straně poražených: impéria Anglie a Francie jsou pryč a jejich kmenové národy trpí stejně tak cizím určováním a cizineckým zatížením jako poražení Němci. Rusko bylo po zbourání bolševického experimentu zmenšeno a adaptováno západním vlivům. Na ruský východ a jih se stěhují Číňané a vytvářejí tam hotové skutečnosti podobně jako Turci v Německu, severští a černí Afričané ve Francii nebo Asiaté v Anglii a Holandsku. Všichni tito civilní okupanti tu nejsou náhodně: promíchání ras a národů patří k programu Nového světového řádu a jejich ochráncem jsou Spojené státy se svou vojenskou mašinérií. Americké vojenské jednotky jsou za tímto účelem rozmístěny v mnoha zemích po celé zeměkouli.

Proizraelští lobbyisté se chlubili tím, jak ovlivňují zpravodajství BBC a Sky News

Lobbyistka Lorna Fitzsimonsová zaslala kompromitující mail omylem zástupcům britského tisku

Jak informoval německý zpravodajský server Kopp-Online, byla odhalena proizraelská lobbyistická skupina, která má mít blízko politickému establishmentu, při pokusu ovlivňovat zpravodajství etablovaných britských médií o záležitostech, které se týkají Izraele a jeho útočných plánů na Írán. V jednom emailu, který byl přes internet zpřístupněn veřejnosti, se organizace, která si říká Britain Communications & Research Centre (BICOM), chlubila tím, že novináři společností BBC a Sky News po jednom proběhnutém setkání se zástupci BICOM odpovídajícím způsobem změnili své zpravodajství.

Žádná hrozba „vymazání Izraele z mapy světa“ ve skutečnosti nikdy nepadla

Dvojice německých občanů před 3 roky odhalila závažnou „nepřesnost“ médií s citací výroku íránského prezidenta Ahmadínežáda – za zfalšovaný citát se nakonec musela omluvit i německá televize ZDF
Lukáš Beer

Antiíranská propaganda v newyorském metru (2010).

V předvečer očekávaného zveřejnění zprávy Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) ohledně údajných snah Teheránu o vývoj jaderných zbraní a pod palbou stupňované válečné propagandy ze strany izraelského státu, jehož vedení v posledních dnech zesílilo tlak na USA a Evropu, aby agresi vůči Íránu podpořily (Francie, Německo a Rusko však před rozpoutáním válečného konfliktu varují), si neuškodí připomenout jednu ze závazných skutečností, která něco vypovídá o běžné argumentací, se kterou se běžně operuje, dojde-li řeč na ospravedlnění plánovaného „preventivního izraelského útoku“ na Írán.

Izraelský, ruský či židovský „neonacista“?

Lukáš Beer

Dimitrij Bogič - "ruský" přistěhovalec do Izraele a odsouzený
"neonacista".

Jak včera informoval tisk, byl v Izraeli odsouzen „izraelský neonacista“ Dimitrij Bogič ke 69 měsícům odnětí svobody proto, že jako vůdce osmičlenné „neonacistické“ bandy v letech 2005 až 2007 řádil v okolí Tel Avivu – jeho násilnická banda brutálně napadala oběti údajně kvůli jejich barvě kůže, rasovému původu a sexuální orientaci. Izraelský soudce ve svém rozsudku uvádí, že členové této agresivní „neonacistické“ skupiny byli posedlí rasovými teoriemi nacionálního socialismu. Bogič byl v lednu obžalován mj. kvůli šíření rasové nenávisti a autorství veřejně publikovaných příspěvků obsahujících projevy rasové nesnášenlivosti. Někteří ze členů bandy si nechali v minulosti na tělo dokonce vytetovat hákové kříže, což je považováno za jeden z důkazních prvků skutečnosti, že obžalovaní násilníci jsou ideologicky spjati s myšlenkami nacionálního socialismu.

Spojené království se připravuje na útok na Írán

Ministerstvo obrany očekává, že USA rychle předloží plány útoku
Jason Ditz
Zatímco úředníci ministerstva obrany říkají, že věří, že USA zakrátko předloží plány k útoku na Írán, provádí vojsko Spojeného království své vlastní přípravy na takový útok v domněnce, že se také účastní války. Plánování se zakládá na očekávání, že na nadcházející týden připadající zpráva Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) „změní plán hry“ a přivede prezidenta Obamu k tomu, aby rozpoutal další masivní válku.

„300 tisíc Čechů a skoro všichni Židé“

Manipulace se zkreslováním počtu českých obětí druhé světové války píší svou tradici už od dob třetí československé republiky a směle s nimi pokračovala i oficiální komunistická propaganda. Nicméně i dnes se řada českých historiků a publicistů viditelně zdráhá nazývat věci správným jménem a snaží se mlžit a jen po špičkách obcházet určitá nepříjemná fakta, která by mohla nabourávat „příznivé“ a nesmyslné zažité mýty o statisících českých obětí německého „nacistického teroru“. Zvlášť tvrdohlavě přežívá v hlavách spousty Čechů dlouholetými lžemi přiživovaná představa o „300 tisících zavražděných Češích“, které má mít na svědomí německá okupace z let 1939-1945. Udávané číslo však ve skutečnosti zodpovídá zhruba desetinásobku skutečného počtu etnických Čechů, kteří přišli o život v důsledku druhé světové války. Dokonce ani připočteme-li ke skutečnému počtu českých obětí také oběti židovské a cikánské, zdaleka se nedopracujeme k výše jmenované sumě. Jakým způsobem autoři šířící podobné desinformace ke konkrétně jmenovanému číslu dospěli, těžko říct. Docela možná jen pouhopouhým opisováním ze „seriózní“ literatury, za jakou lze považovat i soudobé komunistické vysokoškolské učebnice.

Genialita liberalismu

Liberalismus je geniální v tom, že s pomocí trhu dokáže normalizovat a legitimovat každé zlo, přesněji řečeno dokáže škrtnout jakoukoliv morálku a transformovat ji na tržní transakci s tím, že případné zbytkové morální náklady vždy přenese na stranu toho slabšího, tj. strany se slabší vyjednávací pozicí.

Tip Našeho směru: Slovenský štát v obrazech

Lukáš Beer

Právě v těchto dnech, kdy si politické vedení současného českého státu opětovně pečlivě připomíná 93. výročí založení státního útvaru iniciované z milosti a z důvodu mocensko-strategických potřeb tehdejších západoevropských mocností - tj. Československa - je namístě si upřímně uvědomit, že paradoxně právě jeho zánik (ať už máme na mysli první či druhou republiku) v letech 1938/39 vyvolal u většiny „bývalých Čechoslováků“ (tedy zpravidla bývalých československých státních příslušníků jiné než české národnosti) pozitivní emoce a naplnění vlastních vytoužených národních tužeb a ambicí. Konkrétně pro převážnou většinu slovenského národa pak bezesporu platí, že období následující bezprostředně po březnových událostech roku 1939 přinášelo nejen subjektivně a objektivně pociťovaný pocit větší národní svobody a uplatňované seberealizace, než tomu bylo za první československé republiky, ne-li přímo pocit osvobození od „československého“ útlaku. A v neposlední řadě pak období existence Slovenského státu fakticky přineslo svým občanům nepopíratelný vzestup životní úrovně a sociálních poměrů, nebývalých za první československé republiky.

Zamyšlení s Karlem Lažnovským

Karel Veliký

Karel Lažnovský (8.3.1906 - 10.10.1941)

Demokracie umožňovala nezřízené kořistnictví, závratné kariéry bez vědomostí a schopností a obohacování bez přičinění, jen dík politické moci a korupci.“
„Demokracie se nakonec scvrkla na několik vedoucích průmyslových koncernů a bank, které diktovaly, zatím co politické strany obstarávaly jen potřebnou demokratickou stafáž a jejich předáci za tuto komedii sehrávanou s lidem dostávali tučné prebendy ve formě členství ve správních radách. Ve správních radách bank a pojišťoven seděli i „socialističtí“ předáci a pobírali statisícové tantiémy.“
„Předáci stran využívali moci, kterou jsme jim dávali, jen ke svému obohacování a k zabezpečení své užší i širší rodiny, nestarajíce se vůbec o to, že uvádějí národ na pokraj záhuby.“

Nesmrtelnost

Michael Winkler

Když je řeč o reinkarnaci, tak se skoro vždy jedná o různá náboženství Dálného východu. Budhismus, hinduismus, lámaismus, taoismus, nikoli však komunismus či revmatismus. Zde smíte žít dokud nezemřete a po jisté chvíli to jde zase celé odznova. Obzvláštní pech máte jako dalajláma, to se totiž nezastavíte. Jen co zemřete, začnou hordy mnichů pátrat po Vaší další inkarnaci a Vy smíte opět dělat dalšího Dalajlámu.

Příklad Josefa Klimenta (II.)

V cyklu článků o J. Klimentovi již vyšlo: Josef Kliment - Háchův politický sekretář - Obnovuje se svatá říše římská - Osobnost a svoboda jednotlivce v souladu se zákonitostmi přírody - Publicistická činnost Josefa Klimenta - Hácha a hlas lidu - Malé vzpomínky z velkých dnů - Mezi Západem a Východem - Projev Josefa Pfitznera při udělení ceny Josefu Klimentovi - Cesta k jednotnému vedení kulturně vyvinuté Evropy - Příklad Josefa Klimenta (I.)
Emanuel Vajtauer
Středověká Evropa pociťovala živé osudové společenství a výrazem tohoto smýšlení byla svatá říše římská národa německého. Nikoliv tedy pláštík německého výboje, jak tomu chtěli naši historikové, nýbrž heroické odhodlání německého národa nést břímě evropské pospolitosti v dobách, kdy římská říše byla v troskách, kdy papežové byli tak slabí, že byli hříčkou lombardských vojenských náčelníků a kdy se na Evropu řítilo nebezpečí z arabského zámoří, jež si v Pyrenejích vytvořilo válečné předmostí a současně z mongolského východu nebezpečí ze stepí a z arabské otrokářské civilizace a nebezpečí feudální anarchie, hrozící Evropě zánikem.“

Příklad Josefa Klimenta (1.)

V cyklu článků o J. Klimentovi již vyšlo: Josef Kliment - Háchův politický sekretář - Obnovuje se svatá říše římská - Osobnost a svoboda jednotlivce v souladu se zákonitostmi přírody - Publicistická činnost Josefa Klimenta - Hácha a hlas lidu - Malé vzpomínky z velkých dnů - Mezi Západem a Východem - Projev Josefa Pfitznera při udělení ceny Josefu Klimentovi - Cesta k jednotnému vedení kulturně vyvinuté Evropy
Emanuel Vajtauer

Dne 8. dubna 1944 byl Josef Kliment instalován do funkce prvního preziden-
ta Nejvyššího správního soudu (vlevo v taláru).

Když v osudový březnový den svěřoval státní prezident naší zemi ve Vůdcovu ochranu, každý se s úzkostí ptal, zda kroky starce, v jehož rukou v tu dobu byl osud naší země, provázel dobrý nebo zlý génius našich dějin. Vedl jej v tom okamžiku onen pud národní sebezáchovy, který kdysi přiměl Boleslava I. k tomu, aby po dlouholetých bojích s císařem Ottou Velikým „pod prapory stoje, králi naslouchaje a odpovědi dávaje, konečně přece milosti došel“? Byl to tentýž sebezáchovný rozum, který po přechodných vítězstvích nad císařem donutil „českého Achilla“, knížete Břetislava, aby „v potupném rouše kajícníka a bos padl před trůnem císaře a prosil o milost“? Anebo vedl státního prezidenta ke stupním kancléřství světlý génius svatého Václava, který v blesku události viděl na tisíc let dopředu a ze svého dřevěného pražského hradu obzíral hranice celého tehdejšího evropského světa, správně odhadnuv netušené možnosti pro svůj lid, když se dobrovolně zařadí do znovuvzkříšené jednoty evropského ducha a vedení?

Sarrazinova premiéra v Rakousku na pozvání lidovců plně ve Stracheho režii

H. C. Strache bránil německého autora: „Také židovští a američtí vědci vytvářejí studie o genech určitých národů“

Poprvé v Rakousku vystoupil dřívější sociálnědemokratický berlínský finanční senátor Thilo Sarrazin na své přednášce, která se ve čtvrtek na pozvání rolnického svazu lidové strany (ÖVP) konala ve štýrské metropoli Grazu pod názvem „Demografie a evropská budoucnost“. Sarrazina uvítala v Grazu skupinka si 40 demonstrantů, které přibližně stejný počet policistů odděloval od automobilů přijíždějících pozvaných 700 hostů. Ačkoliv Sarrazina do Rakouska pozval prezident lidoveckého rolnického svazu Fritz Grillitsch, nacházelo se mezi hosty nápadně málo lidoveckých funkcionářů. Naproti tomu zavítalo na přednášku několik významných osob z vedení FPÖ v čele s předsedou strany Heinzem-Christianem Strachem, kterým zaslalo pozvánky několik občanů Grazu, jež taktéž obdrželi lidovecké pozvánky na přednášku.

Přehnaný patos, obvyklá klišé, tendenčnost a nezajímavost – první díl seriálu ČT o tzv. heydrichiádě nevěstí nic dobrého

Lukáš Beer

Potravinové lístky, které se vydávaly pro německé občany v Berlíně koncem
roku 1939.

V neděli odvysílala Česká televize první díl dokumentárního cyklu, vztahujícího se k událostem před 70. lety (Heydrich - Konečné řešení), jež naprosto splnil skeptická očekávání, plynoucí z uvítacího textu, který byl k pořadu zveřejněn na internetových stránkách české veřejnoprávní televize ještě před premiérou vysílání. Pořad se vskutku nese v duchu přehnaného patosu, umocněného částečně přiškrceným přednesem v podání česko-židovského herce Tomáše Töpfera, a nevynechal prakticky žádné obrazové klišé, pomocí nějž se už i komunistická propaganda obvykle snažila vykreslovat každodenní život v Protektorátu (všudypřítomné temno, šero, opuštěné ulice, zatmění, ponurá atmosféra a tristesa) – a především – místo zajímavých informací a dokumentů, které by mohly divákovi nějakým způsobem objektivně vykreslit život v Protektorátu, zvolili autoři cestu nudného a nezajímavého povrchního opakování „starých známých skutečností“, které navíc silně zapáchalo neobjektivností a tendenčností.