pátek 30. dubna 2010

Slova K. H. Franka k českému národu z 30. dubna 1945

Dne 30. dubna 1945 ve večerních hodinách vysílal protektorátní rozhlas projev státního ministra pro Čechy a Moravu, ve kterém se tento obracel k českým spoluobčanům:

Čeští spoluobčané! V historické osudové hodině, kdy se rozhoduje i o budoucnosti Čech a Moravy, rozhodl jsem se, že sám k Vám promluvím.
Abych mohl zaujmout stanovisko k dnešní situaci, musím stručně připomenout politický vývoj tohoto prostoru v posledních třech desetiletích.

Když se v r. 1918 rozpadla rakousko-uherská monarchie a na konferencích ve Versailles a St. Germain byla vytvořena česko-slovenská republika, tu se ve světě věřilo, že bylo splněno právo sebeurčení národů, proklamované presidentem Wilsonem,a že v srdci Evropy byl vytvořen trvalý státní řád. Ale jako v četných jiných oblastech Evropy i zde se velmi brzy ukázalo, že versailleská konstrukce byla politicky pochybená a že byla příčinou ustavičného neklidu. Slováci byli proti své vůli a přes dřívější ujišťování oloupeni o samostatné politické rozhodování a prohlášeni za součást "československého národa".

středa 28. dubna 2010

Nedokončená pouť Kuratoria (XIII.)

Lukáš Beer
1.díl - 2.díl - 3.díl - 4.díl - 5.díl - 6.díl - 7.díl - 8.díl - 9.díl - 10.díl - 11.díl - 12.díl
Umění mládeži
Vyvrcholení „Dnů mládeže“ na Strahovském stadioně v Praze v září 1943 završilo dosavadní tělovýchovnou práci Kuratoria. Tato v navazujícím období pochopitelně nevázla a do povědomí veřejnosti se vepsala zejména závody v košíkové (uspořádanými v závěru roku 1943) a propagací zimních sportů. Organizační práce ve formě povinné služby mládeže pokračovala v Protektorátu v průběhu podzimních měsíců i v řadě menších obcí. Odstartovala rovněž povinná služba dívek a školení jejich instruktorek. Na regionální úrovni se s povinnou službou dívek začínalo rozdílně. Tak například v okrese Moravské Budějovice se povinná výchova dívčí mládeže rozběhla v plném rozsahu až v listopadu 1943. Nově jmenovaná okresní dívčí referentka svolala na 30. listopad 1943 první pracovní poradu všech instruktorek, na které pak byly probrány přesné směrnice výchovy dívčí mládeže. (Instruktorky v rámci přípravy na poradu sbíraly také hadříčky a zbytky barevných látek, aby z nich pak šily panenky, které pak prezentovaly ostatním děvčatům po návratu z porady.) [224]
Ovšem již v průběhu Dne mládeže v Praze v září 1943 byla ohlášena další významná akce Kuratoria, která si tentokráte kladla zcela nový cíl.

pondělí 26. dubna 2010

Kdo k nám nese válku / Klid politickou silou

Emanuel Moravec (26. - 28. 4. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě - Zrazeni a zaprodáni - Smysl dnešního boje - K velikému týdnu - Projev ministra Moravce v rozhlase - Politický smysl krajního odporu
Pod nadpisem "Kdo k nám nese válku" vyšel 26. dubna 1945 ve Večerním Českém slově Moravcův úvodník, ve kterém se mj. psalo:
Nepřítel z východu nemá v plánu nic jiného než zřízení české sovětské republiky, která nakonec bude mít v rámci Sovětského svazu mnohem méně autonomie, než jakou mají české země v rámci Velkoněmecké říše. V české sovětské republice bude obecná branná povinnost. Benešova dlouhodobá smlouva s Moskvou není jen smlouvou politickou a hospodářskou, jako je smlouva Prahy s Berlínem, nýbrž to je také smlouva vojenská do všech důsledků. Beneš se zavázal, že české země půjdou se Sovětským svazem v dobrém i zlém, a proto v třetí světové válce neměli by se Češi tak dobře, jak je jim v druhé světové válce, ve které nenarukovali. V třetí světové válce české pluky by byly pod vedením sovětských generálů v tažení proti západním kapitalistickým demokraciím. České země by se staly hned od počátku válečným polem, poněvadž by tvořili sovětské západní pomezí.

sobota 24. dubna 2010

140 let od narození Josefa Pekaře

Rudolf Hlaváček
Před několika málo dny uplynulo 140 let od narození významného českého historika Josefa Pekaře.
Když roku 1888 přišel osmnáctiletý Pekař z mladoboleslavského gymnázia na pražskou univerzitu, tehdy již rozdělenou, byl i on stržen vírem vědeckého realismu, jenž v osmdesátých a devadesátých letech 19. století svým kriticismem nelítostně bojoval proti dosavadním národně politickým a kulturním tradicím. Pekařovu kritickému a selsky rozvážnému duchu nejlépe vyhovoval Gollův vědecký kriticismus, který postavil české dějepisectví na úroveň tehdejší evropské historiografie, ale někdy chladnému a samoúčelnému objektivismu svého učitele, s nímž se přátelsky sblížil a jež nadevše ctil, unikal svým zájmem o politické aktuality přítomnosti, setkávaje se zde se svým druhým učitelem Antonínem Rezkem. Svá studia, zabývaje se již horlivě valdštejnskou otázkou, doplnil pobytem v Erlankách a Berlíně, kde se takto důkladně seznámil s německou historiografií. Vracel se metodicky dobře vyzbrojen, se zájmem nejen o politické, nýbrž i o hospodářské a sociální dějiny, kde ovšem Pekařovu vědeckému zájmu – vlivem jeho selského původu – byla nejbližší vrstva selská.

Svou vědu postavil do služeb národa a jeho potřeb a snad odtud se pramení jeho zájem o epochy národních krizí, které vytvářely strukturu české národní duše, ať již to bylo údobí bělohorské, jemuž věnoval několik svých knih, ať již šlo o husitskou revoluci, již se zabývá v rozsáhlé žižkovské monografii.

čtvrtek 22. dubna 2010

Oběti nacionálního socialismu jako instrument v předvolební kampani

Lukáš Beer
Jaká konkrétní souvislost existuje mezi jménem kandidátky na úřad rakouského prezidenta Barbary Rosenkranzové a jmenovitými oběťmi z řad občanů Rakouska, které přišly o život nebo byly zavražděny v období nacionálního socialismu? Na tuto otázku by zřejmě nebyl jasně schopen odpovědět nikdo z organizátorů podivné úterní akce, která se honosila názvem „Hodina dějepisu pro Rosenkranzovou“. Několik mladých lidí pokládalo v úterý odpoledne v blízkosti budovy úřadu spolkového prezidenta na dlažbu tisíce listů papíru se jmény židovských obětí nacionálního socialismu a zatěžovalo je kamínky, které z části pocházely dokonce z kamenolomu koncentračního tábora Mauthausen. Školy a učitelé byli vyzváni, aby se na připomínkovou akci dostavili se svými žáky. K čemu měl tento akt vlastně sloužit? Josef Neumayr z iniciativy „A Letter To The Stars“ říká, že šlo o varování před nepřátelství k cizincům a předsudky a že se tím mělo ukázat, kam to vede, když intolerance a pocit nadřazenosti získává podobu světového názoru.

Politický smysl krajního odporu

Emanuel Moravec (22. 4. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě - Zrazeni a zaprodáni - Smysl dnešního boje - K velikému týdnu - Projev ministra Moravce v rozhlase
Prosím, aby tato úvaha byla pokládána za glosu k mé rozhlasové rozprávce s českým člověkem 20. dubna. Mnohému z našich není dobře jasný smysl německého krajního odporu. Jiná vláda než nacionálně socialistická by už přec dávno kapitulovala. Boj do dvou front, které ofensivně postupují do nitra země a s obou stran stojí na nějakou desítku kilometrů před hlavním městem, vyhlíží beznadějným a může být pokládán za zbytečné plýtvání lidskými životy.

Takové úvahy by byly na místě, kdyby obě fronty byly tvořeny politikou, která má jednu koncepci. Říše čelí koalici tak různorodé, že ji pomalu dějiny v takové formě neznají. Sovětský svaz má v plánu zcela jinou Evropu než Angličané a Američané opět jinou než bolševici a Angličané.

pondělí 19. dubna 2010

Projev ministra Moravce v rozhlase

Emanuel Moravec (20. 4. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě - Zrazeni a zaprodáni - Smysl dnešního boje - K velikému týdnu
Ministr lidové osvěty E. Moravec promluvil v pátek 20. t. m. večer u příležitosti Vůdcových narozenin rozhlasem k českému lidu. V úvodu připomněl, že české země žily až do posledních dnů uprostřed této hrozné války v klidu chráněny Říší a že skutečnost války připomínají pouze škody, napáchané nepřátelskými nelidskými letci. Pražská vláda, jež vždy pracuje ve prospěch svého národa mlčky, přivedla český národ spořádaně až do poslední fáze této války.

Blízkost východní fronty poněkud pozměnila tvářnost českých pohraničních krajů, ale neohrozila plynulost českého života národního a hospodářského. V uplynulých čtyřech týdnech se ovšem událo mnoho. Fronta se k nám přiblížila od severozápadu a také od jihovýchodu, kde bolševický nepřítel překročil hranici Protektorátu a vnikl na jižní Moravu, kde se chová tak, jak jsme předpokládali. Pražská vláda je si vědoma následků a počítá s hromadným útěkem českého obyvatelstva na západ, kdyby se říšským divisím nepodařilo zastavit sovětský nápor. Od východu se blíží něco nevyzpytatelně tvrdého - bolševická sfinga. V Košicích sedí vláda, která si říká demokratická a která se snaží vemluvit dobrého českého Vaška do bolševického chomoutu. Ti páni utvořili vládu, která je plně pod bolševickou kontrolou.

Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945 (III.)

Jaroslav Šíma
1.díl - 2.díl
6. Národnost
Vývoj počtu přestěhovalců československé státní příslušnosti podle národností podává dokument čís. 12 (počtu přestěhovalců skutečně přítomných). Grafické znázornění nám jasně ukazuje vysokou převahu osob národnosti české, slovenské a ukrajinské mezi přestěhovalci z odňatých území. Sestupná tendence v únoru se vysvětluj jednak vystěhovalectvím, jednak návratem některých Čechů do pohraničního území a některých Slováků na Slovensko. Dosti silné vystěhovalectví přestěhovalců hlásicích se k české národnosti jest nutno do určité míry přičíst k tomu, že bylo mnoho Židů, kteří se hlásili k české národnosti. Jinak je u osob české, slovenské nebo ukrajinské národnosti celkem vzestupná tendence, a to v celku i v jednotlivých národnostních skupinách.

neděle 18. dubna 2010

Duben 1945 - hlavní město Východní marky se dočkává konce války

(Dokončení úvodního článku.)
Lukáš Beer
Po úspěšném zdolání Wiener Neustadtu vkročila Rudá armáda do Badenu a Mödlingu a postupně začala s obchvatem Vídně od západu. Baldur von Schirach je společně se svým štábem nucen se narychlo stáhnout z župního velícího střediska na vyvýšenině Gallitzinberg na západním okraji města přímo do sklepů Hofburgu v samotném centru Vídně. Panuje „Alarmstufe 1“, přestávají vycházet noviny, všechny služebny dostávají hlášení, že nastala hodina začátku boje o město, a jednotlivá místa dostávají příslušné rozkazy.

pátek 16. dubna 2010

České a turecké menšinové školy - dva páry rozdílných bot

Lukáš Beer
Příští týden si vídeňští Češi připomenou jedno malé výročí: dne 21. dubna 1872 vzešel z původního „Česko-slovanského spolku dělnického“ školní spolek „Komenský“, a to za účelem vybudování české lidové školy z vlastních prostředků. A skutečně, po celých deset let probíhající sbírky přinesly kýžené ovoce: v září 1883 mohly tak být ve vídeňském městském okrese Favoriten otevřeny první tři české vyučovací třídy s mateřskou školkou. Rozmach českého školství ve Vídni se datuje pak především na léta sociálně demokratické správy města v letech 1919-1934, jejíž komunální školní politika byla české menšině nakloněna. Zmíněný spolek existuje dodnes a výuka v češtině přečkala i období nacionálního socialismu, i když s určitými omezeními počínajícími zejména rokem 1942. (Oficiální stránky Komenský-Schule.)

čtvrtek 15. dubna 2010

K velikému týdnu

Emanuel Moravec (15. 4. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě - Zrazeni a zaprodáni - Smysl dnešního boje
Smrtí Rooseveltovou se podstatně mění situace mezi spojenci. Přišla náhle, nikdo nebyl na něco podobného v nepřátelském táboře připraven. Ze silné trojky nepřátelské zbyli jen dva, Churchill a Stalin. Roosevelt odešel ve chvíli, kdy si Stalin usmyslil politicky Churchilla zlikvidovat. Strategicky vzato, představuje smrt Rooseveltova pro Spojené státy ztrátu jedné velké armády. Osud zasáhl tuto dobrodružnou zemi ve chvíli kritické. Válka v Evropě není skončena, válka ve východní Asii právě začíná. Nechceme se těšit pověrčivosti, neupadáme v mystiku, ale zajisté není samo sebou, že osud Vůdce 20. července zachránil přímo zázračně a že Roosevelta odvolal na onen svět 12. dubna tak naráz. Můžeme zde hovořit o atentátu z oblaků, atentátu sil mezi nebem a zemí. Vyčkávejme proto věcí příštích.

Nyní se podívejme do našeho bolševického sousedství, kde prý se pod vedením Benešovým od východu k západu postupně obnovuje prvá republika. Beneš nebyl dobře spraven před Mnichovem o poměrech u západních spojenců. Proto odešel z Mnichova na hlavu poražen. Ale nebyl spraven dobře ani o poměrech v Sovětském svazu. Jako mnoho jiných Evropanů věřil, že v Sovětském svazu je v chodu „vývoj doprava“, ovšem ve smyslu evropském. On tam vývoj doprava opravdu je, ale ve smyslu asijském.

úterý 13. dubna 2010

Idea Mitteleuropy

Franz Chocholatý Gröger
Než se začneme zabývat otázkou Střední Evropy, pokusme se definovat prostor střední Evropy. K prvnímu dělení Evropy došlo po roce 1054 (velké schizma). Proběhlo při tom oddělení Říma od Byzance. Vznikl celek západní Evropy a celek východní Evropy. Toto dělení bylo dáno hranicemi katolické církve a vznikající západní kultury a ortodoxní církve a východní byzantské kultury. Mezi Labem a Pobaltím však vzniká celek střední Evropy kulturně a civilizačně patřící k Západu, který počátkem 16. století začíná ztrácet kontakty se Západem a tento proces končí koncem 18. století, kdy se tento celek vrací zpět k Západu. František Dvorník v knize „Zrod střední a východní Evropy“ přesvědčivě dokládá, že střední Evropa představuje svébytný celek, který však nedokázal vytvořit mocensky odolnou Říši. Náběhy k tomu byly, a to za vlády Václava II, kdy byla „poslední šance Čechů a Poláků splynout v jediný národ“. Nasledovalo úsilí Jiřího z Poděbrad založit jakousi bezpečnostní zónu, vláda Jagellonců a naposledy panování Habsburků, jejichž pokus o vytvoření nadnárodní Říše skončil ve víru Velké války. (1).
Obdobně hodnotí tento vývoj maďarský historik Jenö Szücs ve své knize „Tri historické regióny Európy“, který vidí ztroskotání v tom, že modernizační proces od 18. stol. probíhal „shora“ a střední Evropa vytvořila sice region, avšak ne svébytný model historického vývoje. (2) Třetím pohledem je pohled Oscara Haleckého, který v knize „Hranice západní civilizace: historie středovýchodní Evropy“ dělí Evropu do čtyř celků: Západ a Východ, v podstatě dělení uvedené v úvodu, a dva meziregiony. (3) První region tvoří území Svaté říše římské národa německého (Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation - Německo, sever Itálie, rakouské alpské země - österreichische Alpenländer, druhý region tvoří Polsko, země Koruny české, Uhry.

neděle 11. dubna 2010

Duben 1945 - hlavní město Východní marky se dočkává konce války

Lukáš Beer
V březnu 1945 byla sovětská zimní ofenzíva v plném chodu a jasně se rýsovaly její hlavní strategické cíle: na severu dobýt Berlín a na jihu Vídeň. Německé jednotky už dávno mají rozkaz neustoupit ani o krok zpět. Tím se vystupňuje tvrdost bojů. A do tohoto obranného boje rozkáže německé vrchní velení svým jednotkám v Maďarsku ještě jednou nastoupit k ofenzívě. Je to poslední německá ofenziva v této válce a jejím cílem je zabránit Rudé armádě v přístupu na Vídeň. Německá ofenziva však čím dál více upadá, v maďarských městech je bojováno na obou stranách s velikými ztrátami na životech a na materiálu takřka o každý metr čtvereční. Je pozoruhodné, že německé vedení nenasazuje své poslední rezervy k obraně říšského hlavního města Berlína, nýbrž západního Maďarska a Vídně. Ale má to své vysvětlení, neboť v tomto prostoru se vyskytují poslední ropná pole nalézající se pod německou kontrolou a také podstatná část ještě intaktního německého zbrojního průmyslu. Jeho ochraně platí tato poslední německá ofenziva.

sobota 10. dubna 2010

Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945 (II.)

Jaroslav Šíma1.díl
3. Počet přestěhovalců
Příliv přestěhovalců z pohraničních krajů Československa začal již po 20. květnu 1938, tedy ode dne mobilisace československé branné moci, nenabyl však většího rozsahu, dokud nevznikly ozbrojené konflikty mezi osobami německé a české národnosti. Mezi osobami, které se stěhovaly před 12. zářím 1938 (před pověstnou řečí A. Hitlera), převažovaly osoby zámožné, které zachraňovaly spíše majetek než životy, kdežto po tomto datu nastal příliv přestěhovalců i z vrstev nižších.

čtvrtek 8. dubna 2010

Cynismus, který má zelenou

Lukáš BeerMáme sice čerstvě za námi Velikonoce, ale nemohu si jaksi odpustit reagovat na půldruhý měsíc starý článek, který vyšel k blížícímu se výročí 15. března 1939 na Britských listech. Článku jsem si koncem února jednoduše nevšiml. Zařazení příspěvku Miroslava Václava Steinera na zmíněných stránkách opět smutně demonstruje, že redakci Britských listů není hloupé použít pro pokroucené podávání české minulosti let 1939-1945 opravdu každý blábol, který by ve skutečnosti neobstál ani v konfrontaci s dějepisnými vědomostmi žáka 5. třídy základní školy, což ostatně vyšlo jasně najevo v sérii „diskusních“ článků, které navázaly na provokativní úlet spolupracovníka Britských listů Štěpána Kotrby. Ten totiž směle rozvíjel vize o spalování „většiny českých matek“ v pecích koncentračních táborů v případě definitivního vítězství „Hitlera a Henleina“.

středa 7. dubna 2010

70. výročí zavraždění 22.000 polských zajatců příslušníky NKVD

Franz Chocholatý Gröger
V sobotu uplynulo 70. let od doby, kdy v Katyni, Mědnoji u Kalininu a Pjatichatki u Charkova sovětská NKVD nechala na Stalinův rozkaz postřílet 21.857 polských občanů, a to 14.522 vojenských zajatců z táborů Kozelski, Ostaškov, Starobělsk a 7305 vězňů z věznic ve Smolenské oblasti. Jednalo se o Poláky, kteří byli zajati po invazi Rudé armády započaté 17. září 1939 do východní části Polska a uskutečněné na základě tajného dodatku k paktu Ribbentrop – Molotov. Během několika týdnů je zajato téměř 25.000 polských důstojníků a mobilizovaných rezervistů, kteří jsou posléze deportováni na Ukrajinu, do Běloruska a západního Ruska. V dokumentu, který 5. 3. 1940 podepsal J. V. Stalin a další členové politbyra, se ukládá NKVD „projednat ve zvláštním řízení“ případy 14.700 osob zadržovaných v táborech pro válečné zajatce a dalších 11.000 osob vězněných v západních oblastech Ukrajiny a Běloruska, „s použitím vůči nim nejvyššího trestu - zastřelení“.

pondělí 5. dubna 2010

Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945 (I.)

Jaroslav Šíma
Předcházející články tématického cyklu: Kruh tropických tučňáků - Důvody opuštění domovů - K otázce vysídlení občanů ČSR ze Sudet, Těšínska, Podkarpatské Rusi a Slovenské republiky v letech 1938/1939 - 1938: Češi v Sudetech - Sudety 12.9.-7.10.1938 - Migrace obyvatelstva v létech 1938-1939
Úkolem této práce jest dokumentárně zachytiti emigrační pohyby obyvatelstva Československé republiky v letech 1938 až 1944, zejména pokud byly dány připojením okrajových území k Německu , k Polsku a k Maďarsku, dále pokud byly dány osamostatněním Slovenska.

Řízení těchto pohybů náleželo převážně Ústavu pro péči o přestěhovalce (dříve „uprchlíky“) při ministerstvu vnitra (původně sociální a zdravotní správy), které také měl za úkol řešit přestěhovalecký problém po stránce sociální a hospodářské. Proto také u tohoto úřadu bylo soustředěno nejvíce dat o přestěhovalcích a o problémech, které s těmito emigračními pochody vznikly. Již v roce 1939 byl autor knihy, sekretář ředitelství Ústavu, pověřen zpracováním statistických a jiných dat k účelům úředním. V tomto prvém zpracování byla kniha roku 1941 v rukopise censurou zabavena a autor byl vyslýchán o cílech, které sleduje sepsáním knihy. V roce 1942 byl Výborem pro pomoc přestěhovalců pověřen, aby doplnil původní studii o vývoj v letech 1939-1944 a zvláště, aby za pomocí Sociologického ústavu provedl šetření o sociálních a hospodářských poměrech přestěhovalců, jak se jeví v roce 1944, tedy na sklonku péče o přestěhovalce, alespoň pokud se týče jejich přestěhování do vnitra našich zemí.

sobota 3. dubna 2010

„Hlavně nenechat vyhrát Němce“

Lukáš Beer
S mírnou nadsázkou lze troufale tvrdit, že z televizně mediálního hlediska představuje Německo pro Rakušany něco jako vlastní desátou spolkovou zemí. To se netýká ani tak politického zpravodajství, protože průměrného obyvatele alpské republiky německá vnitřní politika až tak hluboce zase nezajímá a skutečně málokdo dokáže ze sebe na zeptání spontánně vysoukat více než dvě nebo tři jména nějakého současného německého politika. Zato ale díky sledování německé kabelové a satelitní televize proniká řada prominentních německých jmen z oblasti showbyznysu intenzivně i do povědomí rakouských televizních domácností. Samozřejmě i obrácený jev, tj. export rakouských herců a umělců do německého mediálního moře se děje a řada z rakouských jmen v Německu úspěšně zdomácněla (jako např. Christiane Hörbigerová nebo Christian Clerici), ale poměr sil je v tomto ohledu definitivně zcela jednoznačný.

Smysl dnešního boje

Emanuel Moravec (1.-4.4.1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě - Zrazeni a zaprodáni
Včlánku pro časopis „Přítomnost“ z 1.dubna 1945 se ministr Emanuel Moravec pod nadpisem „A co v dubnu?“ zabýval nejnovějšími dramatickými politickými a vojenskými událostmi. Závěrem pak připomněl:

Beneš odjel do Moskvy ve chvíli, kdy zjistil, že Podkarpatská Rus je ztracena a kdy seznal, že Slováci si od něho do svých věcí, i v případě porážky Říše, nedají hovořit. Obklopen jedině českými a českožidovskými emigranty vydal se do Moskvy, aby vyslechl, za jakých podmínek Kreml nechá živořit české demokraty v české sovětské republice. (…) V Moskvě v minulém týdnu byla projednávána ústava této papírové sovětské české republiky. Přitom bylo přesně stanoveno, v kolika etapách by došlo k plnému posovětštění v co nejkratší době. Benešovi bylo přitom vytknuto, že vliv jeho a jemu blízkých je v Čechách a na Moravě mnohem menší než Moskvě vždy tvrdil. O výsledku moskevských jednání ovšem pomlčí, jako pomlčel Badoglio o podmínkách příměří. Česká emigrace je stejně zklamána jako emigrace polská, jugoslávská, řecká, jako demokraté finští, rumunští a bulharští.

čtvrtek 1. dubna 2010

Zrazeni a zaprodáni

Emanuel Moravec (1. 4. 1945)
Předcházející články: Tlak války - Jejich šálení a naše skutečnost - Syn proti otci - Bolavé místo - Není diváků! - Žizň a mír v naší zemi - Trojí ofensiva stepi - Mezi Evropou a Pacifikem - Opět válečné Vánoce - Bláhové touhy a konce - Bezmocné rozpaky - Procitnutí - Jedna ku čtyřem - "NEP" a "NIP" - Nápor nevěřících - Dnes jako tehdy - Není Canossy! - Pro silný český národ ... - O pořádek v národě
Je jich devatenáct. Žijí mezi Severním mysem a Malou Asií. Devatenáct malých národů. Devatenáct zrazených a zaprodaných. Spočítáme si je: Finové, Norové, Švédové, Dánové, Lotyši, Estonci, Litevci, Poláci, Češi, Slováci, Maďaři, Rumuni, Slovinci, Chorvaté, Srbové, Bulhaři, Albánci, Řekové a Turci. Těmto národům Anglie na počátku této války dokazovala, že jest ochotna vše obětovat, aby obhájila jejich svobodu před kteroukoliv jinou velmocí. Prakticky přicházely jen dvě v úvahu: Velkoněmecká říše a Sovětský svaz. Anglie přec do první světové války nešla proto, že chtěla zničit významného německého konkurenta na světových trzích a mořích, nýbrž pro malou Belgii, která na britské ponoukání odepřela povolit průchod německým armádám do severní Francie. Do této války šla Anglie opět jen z překypující šlechetnosti, aby chránila Polsko v jeho předválečných hranicích. Tak to bylo vykládáno a tak tomu bylo také věřeno v oněch kruzích buržoasie těchto malých národů, z nichž se rekrutovala valná část jejich politiků.