Co by kdyby nebyl holocaust?

Lukáš Beer

Izraelská proválečná propaganda nezná hranic a její mediální služebníci v Evropě postupují všude a vždy dle stejného myšlenkového a argumentačního konceptu. Povšimněme si, že ospravedlňování „preventivního útoku“ proti Íránu - a tím rozpoutání válečného konfliktu na Blízkém východě s nedozírnými následky pro bezpečnost na celé naší planetě - se nikdy, nikdy neobejde bez jednoho zásadního pilíře, který bezkonkurenčně a prakticky nenapadnutelně dokáže splnit úlohu morální záštity vojenského útoku ze strany židovského státu – a tím je dnes neexistující „jev“ a čistě historická a tudíž dnes již mrtvá záležitost, které se u nás téměř celá poslední dvě desetiletí říká holocaust. Bez tematizování holocaustu v souvislosti s Íránem by u Evropanů, co se týče operování na Blízkém východě a řinčení zbraněmi, Izrael narazil na ještě větší nepochopení a nedůvěru. „Holocaust“ tedy nesmí chybět v žádném válečném apelu izraelského politika. A povšimněme si také, že holocaustem se v této souvislosti neohání pouze izraelský ministerský předseda, ale že jej do svých úvah, „zpráv“ a esejí pokaždé nějakým způsobem zabudovávají určití komentátoři v českých ale i v  zahraničních médiích, a někteří z nich si ani nelámou příliš hlavu nad tím, že jejich jednostranné sympatie vůči zahraniční politice židovského státu jsou i pro laika až příliš průhledné.

Smějeme se s Pepíčkem - Evžen Löbl a UNRRA

Předcházející humor z EJHLE na téma: Zásobování - Totální nasazení - Alibisti - Osvobození - Rudý Joe, Čurča a spol. - Edvard Beneš - Honza Masaryk - Betonáři - Volá Londýn, govorít Moskvá!
Lukáš Beer

Protektorátní časopis EJHLE si 15. března 1945
vzal na mušku Evžena Löbla, hlavního úředníka
exilového londýnského "ministerstva pro hospo-
dářskou obnovu", a potravinovou pomocnou
akci UNRRA, chystanou pro poválečnou ČSR.

Z iniciativy USA, Sovětského svazu, Velké Británie a Číny byla dne 9. listopadu 1943 založena organizace UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration). Hlavním úkolem organizace měla být podpora vojenské administrativy při repatriaci tzv. „displaced persons“. Tvůrcem tohoto pojmu byl rusko-americký židovský sociolog Eugene M. Kulischer a od roku 1943 to bylo označení hlavního stanu spojeneckých ozbrojených sil (SHAEF) pro civilní osoby, které se z důvodu války zdržovaly mimo území své domovské země a bez cizí pomoci nebyly schopny se vrátit zpět nebo se usídlit v jiné zemi. U „DPs“ se z pohledu Spojenců jednalo především o nuceně nasazené pracovníky převážně pocházející z východoevropských zemí, kteří se koncem války nacházeli na území Německa. Spojenecké armády odhadovaly v roce 1944, že půjde zhruba o 11,3 miliónu osob, tedy počet, který přibližně odpovídal vojenské síle Wehrmachtu. Po válce se UNRRA měla ujmout správy speciálních táborů určených pro „DPs“ na území obsazeném spojeneckými armádami. Prvním generálním ředeitelem organizace se stal Herbert Lehman, který ve své funkci setrval až do března 1946.

Německé životní proudy ve vzestupu češství (4., závěr)

Předcházející díly: 1. část - 2. část - 3. část
Karl Valentin Müller

Naše podklady umožňují také u tohoto procesu dobré nahlédnutí. Bylo by sice náročné značit si a započítávat si mrtvé ze hřbitovů podle stavu a postavení, nás ale musí u pracovní ekonomiky, která je k dispozici, přivést k cíli hrubější metody výhodou jednoduchosti jejich používání. My si tedy vybereme podle objektivních znaků z celkového počtu sečtených osob ty, u kterých se lze dle jejich hrobky domnívat, že měly v průměru vyšší sociální úroveň. To se samozřejmě musí rozhodnout od hřbitova ke hřbitovu podle místních obyčejů. Částečně leží honorační rodiny podél zdi a okolo kostela anebo tvoří okraj hřbitovních čtyřúhelníků. Někdy tyto rozdíly chybějí, pak nám dále obyčejně pomůže rozdělení podle maleb na kameni nebo jednoduchých železných křížů. V každém případě se tímto způsobem často projevuje sociální rozdíl v rámci „hřbitovního obyvatelstva“ přístupný hromadně statistickému zpracování. Výsledky jsou téměř jednoznačné a opravdu obdivuhodné, co se týče jasnosti výchylky.

Německé životní proudy ve vzestupu češství (3.)

Předcházející díly: 1. část - 2. část
Karl Valentin Müller

Rodokmen Felixů. (Nakliknutím zvětšit.)

Obrázek bude ještě působivější, jakmile se zaměříme na městské rody, které doposud díky pilnému bádání po předcích často poskytovaly dobré podklady při získávání podrobnějších forem posudků. Jeden velmi zasloužilý mluvčí českého příbuzenského bádání, vrchní ředitel pošty ve výslužbě Felix, velmi přehledně zveřejnil svůj vlastní rodokmen. (9) Vezmeme-li úhrnně všechna příjmení, která se vyskytují v jeho rodině (do té míry, pokud se to dalo úředně doložit), jejichž počet je celkem 444, tak česká příjmení jsou mezi nimi zastoupena s 222 = 56%, německá se 151 = 38%, neurčitelná (14) a cizí (13) pokaždé z 3%. Zajímavé je znázornění rodokmenu podle příjmení (viz obrázek vlevo).

Ověřování údajů o minulosti Wilhelma Odera pokračuje

Související texty: Mediální kampaň ICEJ s osobou Wernera Odera - Otevřený dotaz na dokumentační archiv DÖW
Dokumentační archiv DÖW k případu stále mlčí. NÁŠ SMĚR požádal o pomoc rakouskou badatelnu, specializující se na poválečné procesy vedené lidovými soudy proti osobám obviněným z „nacionálněsocialistických zločinů“.

Poutavý příběh pastora Wernera
Odera před dvěma roky posloužil jako
zámínka k propagování "podpory
Izraele" v České republice. Potvrdí
obsah tohoto příběhu také oficiální
badatelny a archivy?

Před měsícem redakce požádala Dokumentační archiv rakouského odboje (DÖW) o pomoc při ověřování skutečností o minulosti Wilhelma Odera - ten byl dle tvrzení křesťansko-sionistické organizace ICEJ a s ní úzce kooperujících židovských obcí v ČR významným válečným zločincem a „masovým vrahem, který zabíjel Židy“. Tato tvrzení rozšiřoval před dvěma roky prostřednictvím „diskusních přednášek“, organizovaných ICEJ a židovskými obcemi, pastor Werner Oder, syn údajného masového vraha.  Pastorovi poskytla prostor i Česká televize v rámci interview. Werner Oder prostřednictvím ICEJ staví na takto prezentované minulosti svého otce svou „podporu Izraele“. Pastor rakouského původu ve svých vystoupeních dále tvrdil, že rakouská poválečná justice nedůsledně stíhala „nacistické zločince“, což se mělo konkrétně týkat i jeho otce, který byl jako "masový vrah" odsouzen pouze k několika rokům těžkých nucených prací, přičemž byl navíc pak ještě omilostněn.

Německé životní proudy ve vzestupu češství (2.)

Předcházející díly: 1. část
Karl Valentin Müller

Bývalý československý ministr zahraničí
 dr.Kamil Krofta (1876-1945, stoupenec
Edvarda Beneše) byl německého původu:
jeho předci se kolem roku 1700 přestěhovali
z Francka do plzeňské oblasti. 

Pokusíme se udělat si obrázek o rozsahu tohoto biologického „přenárodnění“ obyvatelstva česko-moravských zemí. Co se týče starších dob, jsme ovšem odkázáni pouze na odhady a domněnky. Bádání zabývající se kultivací území, která byla započata na podnět H. Zatscheka, stejně jako práce E. Schwarze a jeho žáků a spolupracovníků, mezi jinými i H. Weinelta, ukázaly už pro středověké Čechy a Moravu silné prostoupení německým národním materiálem. Nejpozději ke konci 16. století předpokládáme přitom v našich zemích utvrzování příjmení také na venkově, která pak poslouží ještě jako jistější opěrný bod pro určení rozšíření národního původu než obyčejná křestní jména. Celý velký německý krevní tok, který se vlil do vrchní vrstvy a do měšťanstva ještě před oním obdobím, není ovšem podchycen v tomto vyčíslení příjmení: neboť u těch osob německého nebo převážně německého původu a u rodů, které tenkrát již žily v počeštěném prostředí a jazykově byly samy počeštěny, se přirozeně vytvořila česká příjmení. Už jenom pro tuto okolnost jsou sčítání rodinných jmen, která tvoří naší nejvydatnější metodu nahlédnutí do stavů národní kultivace pozdějšího českého obyvatelstva Čech a Moravy, pouze schopna vykázat minimální rozsah skutečně znárodněného rodového materiálu.

V Rakousku by Schwarzenberg jako ministr zahraničí schytal za své proizraelství výprask

Lukáš Beer

Po internetu kolují poslední týdny zvěsti, že český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg nabídl český azyl statisícům židovských uprchlíků v případě, že vypukne válka na Blízkém východě. Dokonce prý pražský Strahov připadá v úvahu jako vhodný uprchlický tábor. Není potřeba spoléhat se na tyto nepotvrzené informace a „spiklenecké povídačky“ - Schwarzenbergovo konání a vystupování na Blízkém východě je beztak již několik let neúnosné a nedůstojné pro reprezentanta suverénního státu. Během své nedávné návštěvy v Izraeli poskytl Schwarzenberg rozhovor listu Jerusalem Post, který knížete považuje za „jednoho z největších zastánců Izraele v Evropské unii". Podle listu patří Česká republika spolu s Holandskem a Itálií k zemím, které v Evropské unii podporují Izrael nejvíce. Politická reprezentace větší části zemí EU podle Schwarzenberga nedokáže chápat násilné vojenské akce Izraele, jako např. tu z přelomu let 2008 a 2009. Proč? „Evropané nezažili 70 let válku a nechápou užití síly. Stali se z nich velcí bojovníci na mír“, má pro to vysvětlení Schwarzenberg, aby vzápětí vyjmenoval čtyři příčiny toho, proč „Česko“ (rozuměj současná politická reprezentace České republiky) tolik podporuje Izrael.

Německé životní proudy ve vzestupu češství (1.)

Související články: K.V. Müller, H.J.Beyer a germanizace českomoravského prostoru - "Význam německé krve v češství" - K. V. Müller o asimilaci inteligence a "pročištění německého národního tělesa" - K rasovým a národním dějinám českomoravského prostoru - Německá krev v Čechách a na Moravě - Zhodnocení bádání sociálního antropologa K. V. Müllera

Adolf Helbok (1883-1968)

Počátkem roku 1943 zaslal prof. Karl Valentin Müller státnímu tajemníkovi Karlu Hermannu Frankovi útlou brožurku obsahující pojednání autora o výsledcích jeho výzkumů, které se zaměřily na rasový původ moderního českého národa. Brožurka, s jejímž zajímavým obsahem se K. H. Frank seznámil, byla vlastně zvláštním výtiskem, který obsahoval články zveřejněné předtím Müllerem v několika vydáních časopisu Deutsche Monatshefte (Zeitschrift für Geschichte und Gegenwart des Ostdeutschtums) vycházejícím v německém Lipsku. Müller ze svých výzkumů vyvodil závěr, že prudký a úctyhodný kulturní vzestup českého národa v moderních dějinách, zejména během 19. století a v období českého národního obrození, spočívá v biologických proměnách českého národa, jež se odehrály díky částečnému počeštění „německé krve“ v rámci českomoravského prostoru. Müller se ve svém textu často odvolává na dílo rakouského historika a etnografa Adolfa Helboka (1883-1968), když cituje jeho pojem „krevní záhon“ (Blutbeet) v přirovnání se situací, ve které se nacházel po staletí český národ, podléhající vlivům německého okolí. Adolf Helbok svým způsobem ale „vešel do dějin“ díky jinému termínu, který jím byl poprvé definován v roce 1933. Byl to pojem „völkische Blutsgemeinschaft“ – „národovské společenství krve“.

Nejtemnější období českého národa

Lukáš Beer
Po delším období absence mi to nedalo, abych se neseznámil s obsahem několika dalších epizod dokumentárního seriálu České televize „Heydrich – konečné řešení: Noc nad protektorátem“. Zklamání se následně nedostavilo, jelikož již obsah první epizody ukázal a sestava tendenčně zaujatých historiků, „odborníků“ a účelově vybraných pamětníků jasně hned na začátku prozradila, o co v seriálu půjde. Tvůrci se poctivě drží konceptu, který byl prozrazen již zahájením cyklu: málo historických faktů a poskrovnu skutečně nových a zajímavých informací, zato příliš mnoho omáčky v teatrálním a patetickém podání herce Tomáše Töpfera. To vše je okořeněno příležitostným prezentováním vyložených nepravd a lží, překrucováním skutečností, a v momentech, kdy by se snad mohlo zdát, že v období existence Protektorátu se snad vyskytly snad i chvíle či oblasti z každodenního života, které by se navenek nemusely jevit dostatečně „temně“, plácne Töpfer pokaždé něco o transportech Židů opouštějících českomoravský prostor, ačkoliv to nemá momentálně žádnou souvislost s probíranou tématikou.

Dokumentační archiv doposud neodpověděl na dotaz ohledně Wilhelma Odera

Fotokopie emailu, který byl dne 23.2.2012 odeslán na kontaktní adresu DÖW.
(Zvětšení nakliknutím.)

Před více než třemi týdny byl na kontaktní adresu Dokumentačního archivu rakouského odboje (DÖW, adresa office[at]doew.at) zaslán redakcí dotaz týkající se válečné minulosti Wilhelma Odera. Má se jednat o otce pana Wernera Odera, krerý před dvěma roky vystupoval v České republice v celé řadě přednášek a diskusních akcí, pořádaných českou pobočkou křesťansko-sionistické organizace ICEJ a židovskými obcemi v ČR. Werner Oder byl významnými českými sdělovacími prostředky v rámci této přednáškové akce prezentován jako syn "masového válečného vraha, který zabíjel Židy", který po válce "objevil lásku k Bohu" a především "lásku k Židům a k Izraeli", a proto dnes intenzivně "podporuje Izrael". Redakce NAŠEHO SMĚRU požádala dokumentační archiv DÖW o potvrzení a doplnění informací, šířených českými sdělovacími prostředky a organizací ICEJ. Bohužel ze strany DÖW doposud nenásledovala žádná reakce. Dnes byl proto dotaz odeslán znovu a v případě, že se redakce nedočká žádné odezvy, pokusí se o telefonický kontakt a naváže samozřejmě také kontakt s dalšími subjekty, které se zabývají zpracováním rakouské válečné minulosti.    (-lb-)

Německý daňový poplatník musí potenciálně financovat zabíjení ve jménu holocaustu

Lukáš Beer

Německo si je vědomo své zvláštní odpovědnosti vůči Izraeli, zdůrazňují opakovaně dnešní spolkovoněmečtí politikové, zvláštní odpovědnosti, která má pramenit z historického provinění Němců a jejich potomků a prapotomků vůči židovskému národu. Německo tedy stojí definitivně za „existenčním právem“ Izraele a musí jej za každou cenu podporovat v „bezpečnostních otázkách“, tedy poskytovat mu vojenskou pomoc a výzbroj. Tím, že se nejedná o typicky čistý deal mezi výrobcem zbraní a jejich kupcem, Izraelem, nýbrž z velké části hradí náklady německá „spolková vláda“, financuje vyzbrojování Izraele nakonec do určité míry německý daňový poplatník.

Hugo Fritsch am 13. März im Tschechischen Fernsehen

Tschechischer Text - Zusammenhängender Beitrag: Interview mit Hugo Fritsch über seine Erlebnisse in der HJ
Übersetzung: Mathilde Najdek

Am 13.März 2012 wird im tschechischen Fernsehprogramm CT2 eine Sendung ausgestrahlt, in der der Brünner Zeitzeuge Hugo Fritsch, der heute im österreichisch-deutschen Grenzgebiet wohnhaft ist, zu Wort kommt und die Ereignisse des Jahres 1945 schildert. Über das bewegte Schicksal von Herrn Fritsch hat Naš Směr mittlerweile öfters berichtet, führte mit ihm Gespräche und die Redaktion steht mit ihm laufend im Kontakt. Als 12jähriger Junge überlebte Hugo Fritsch 1945 unter dramatischen Umständen als einziges Familienmitglied die Flucht aus Brünn nach Prag. Die Sendung bringt das Tschechische Fernsehen als fünften Teil einer dreizehnteiligen Doku-Serie, die laut Angaben der Autoren „mit der alternativen Geschichte spielt“. Die Sendereihe „Was wäre wenn“ werde Erwägungen darüber bringen, „was hätte in der tschechischen Geschichte passieren können, aber nicht geschehen ist“ und darüber „was nicht geschehen ist, aber doch hätte geschehen sollen“ und auch darüber „was hätte nie geschehen dürfen “. Der Regisseur der Sendereihe kommt aus dem Brünner Fernsehstudio des ČT und heißt Peter Kerekeš. Die Serie wird am 14. Februar gestartet, die einzelnen Teile werden immer ungefähr um 21.50 auf ČT 2 auf die Bildschirme kommen.

„Den památky obětí holocaustu“ a žně nepravd na vlnách Českého rozhlasu

Lži a překrucování komentátora ČRo6 Richarda Seemanna ohledně událostí v „den památky obětí holocaustu“ v Rakousku
Lukáš Beer

Konání "buršáckého bálu" ve Vídni dává extremistům  každoročně záminku
k násilnostem. V rámci letošní demonstrace, ke které vyzývala Židovská obec
a strana Zelených, bylo násilnými demonstranty zraněno několik
návstěvníků plesu a několik policistů. (Foto: Vienna online)

Nainstalování „dne obětí památky holocaustu“ se před několika lety nevyhnulo ani českému kalendáři a mezitím lze bohužel i u nás vysledovat tendence ke zneužívání utrpení miliónů občanů židovského původu během druhé světové války k prosazování politických a mocenských cílů některých zájmových skupin. Vzhledem k naprosto jiným výchozím historickým podmínkám a souvislostem, odlišným od německy hovořících zemí, však zatím u nás nedochází k tak rozsáhlým a významným nátlakovým akcím pod zástěrkou připomínání si holocaustu jako v sousedním Německu a Rakousku. Nicméně někteří publicisté působící v českých veřejnoprávních sdělovacích prostředcích se očividně naučili pracovat stejnými metodami, které odkoukali od svých kolegů v německém jazykovém prostředí.

Šedí baroni

Lukáš Beer

Názvem satirického románu Miroslava Švandrlíka se inspiroval Petr Chalupa, když tituloval slíbené volné pokračování veselých příhod ze své první knížky "Kluci z ulice". Pokračování vyprávění, kterým autor barvitě zavzpomínal na léta svého klukovského dětství prožitá v jedné z ulic karlovarské čtvrti, nás ale nepřivádí do prostředí tzv. Pomocných technických praporů, kde se octli hrdinové slavnějšího a zfilmovaného románu, nýbrž nejprve do západočeského Sokolova roku 1956. Osud hlavního hrdiny, narozeného roku 1942 v Brně, byl ale také předurčen nedostatkem vhodných „kádrových předpokladů“, které mu nedovolovaly pokračovat ve studiu na střední škole. Čtenáři, kteří si přečetli „Kluky z ulice“, jen v náznacích mohli vydedukovat, že rodina Petra Chalupy upadla bezprostředně po konci Druhé světové války do jisté míry v nelibost a ani během komunistické diktatury rozhodně nebylo vyhlídek na zlepšení. Co za tím vším vězelo, Petr Chalupa ve skutečnosti ale doposud neprozradil.

Hugo Fritsch vystoupí v pořadu dokumentárního cyklu „Co by kdyby" na programu ČT 2

Související texty: Příběh pana Fritsche: "Zůstal jsem sám" - Jak Hugo Fritsch vzpomíná na zážitky ze schůzek Hitlerovy mládeže

Dne 13. března 2012 bude program české televize ČT 2 vysílat pořad, ve kterém vystoupí brněnský pamětník událostí roku 1945 Hugo Fritsch, který dnes žije v rakousko-německém pohraničí. O pohnutém osudu pana Fritsche NÁŠ SMĚR již několikrát psal, vedl s ním rozhovor a redakce s ním je v neustálém kontaktu – jako 12tiletý chlapec přežil Hugo Fritsch v roce 1945 za dramatických okolností jako jediný člen své rodiny útěk z Brna do Prahy. Pořad bude vysílán jako pátý díl třináctidílného seriálu, který si podle údajů tvůrců „pohrává s alternativní historií“. Seriál „Co by kdyby“ prý bude přinášet úvahy nad tím, „co by se v českých dějinách stát mohlo, ale nestalo, nad tím, co se nestalo, ale stát mělo, a také nad tím, co se nikdy stát nemělo“. Režisérem cyklu z dílny brněnského studia České televize je Peter Kerekes a seriál bude odstartován 14. února, jednotlivé díly budou pak vysílány vždy okolo 21.50 h na ČT 2.

Otevřený dotaz na Dokumentační archiv rakouského odboje

Související text: Mediální kampaň ICEJ s osobou Wernera Odera
Žádost Lukáše Beera o poskytnutí informací k případu Wilhelma Odera

V roce 1993 vydává DÖW "Příručku rakous-
kého pravicového extremismu". Publikace
byla však kritizována pro politickou zaujatost
a byla důvodem ke konfliktu s FPÖ. Na "pra-
vé oko" dokumentační archiv DÖW rozhodně
"slepý" není.

Dokumentační archiv rakouského odboje (Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes DÖW) je v Rakousku známá společná nadace rakouské republiky, města Vídeň a spolku „Verein Dokumentationsarchiv“. Náplní její práce je informační činnost prostřednictvím zveřejňování publikací a údajů na internetu a jejich archivování, přičemž předmětem zájmu nadace jsou: historie „rakouského odboje“ (nejen v letech 1938 až 1945, ale i sociálnědemokratického odboje po roce 1934 a za občanské války), pronásledování a exil v období nacionálního socialismu, zločiny z období nacionálního socialismu, poválečná denacifikace a justice, ale také monitorování „pravicového extremismu“ v Rakousku a Německu po roce 1945 a restituce a odškodnění jednotlivců poškozených nacionálním socialismem. Dokumentační archiv pořádá pravidelně „informační setkání“ s novináři a vysokoškolskými studenty a poskytuje rešerše a vědecké práce ke zmíněné tématice.

Vnímání Dokumentačního archivu napříč rakouským politickým spektrem je však rozdílné, v minulosti mu bylo vyčítána i politická zaujatost, zejména v souvislosti s politickou stranou FPÖ. V roce 1993 vydal totiž DÖW „Příručku rakouského pravicového extremismu“. Obzvláště intenzivně se publikace zabývala tehdejší FPÖ pod vedením Jörga Haidera, který byl dokonce navíc vyobrazen na obálce „příručky“. Nepřátelská a konfliktní atmosféra mezi FPÖ a dokumentačním archivem setrvává do dnešních dnů, DÖW na svých internetových stránkách pravidelně přináší zprávy, ve kterých jsou funkcionáři FPÖ respektive periodika, jež vydávají osoby blízké FPÖ nebo její členové, obviňováni z antisemitismu či pravicového extremismu. FPÖ na druhou stranu v minulosti činnost DÖW kritizovala, napadala či dokonce zesměšňovala. Přisuzování pravicového extremismu se v mnoha případech skutečně jeví jako problematické a politicky motivované. Nejčtenější rakouské noviny Neue Kronen Zeitung charakterizovaly DÖW v roce 1971 ironicky jako „Dokumentační archiv ve skutečnosti přece nikdy neexistujícího rakouského odboje“. Zkoumání „rakouského odboje“ v té době ani neodpovídalo tehdejší oficiální rakouské tezi, která prezentovala zemi jako „první oběť Hitlerovy agresivní politiky“.

Politická závěť Fridricha II. Velikého z roku 1752

Související text: Jsem první služebník svého státu
Franz Chocholatý Gröger

Brzy poté, co nastoupil Fridrich na pruský trůn (31. května 1740), se začaly zahraničně politické události řítit zrychleným spádem. V říjnu toho roku také náhle zemřel poslední Habsburk Karel VI, který po sobě nezanechal mužského potomka, a vlády v habsburské říši se ujímá Marie Terezie. V téže době vypověděla Anglie francouzskému spojenci Španělsku válku. Tím vznikl pro mladého pruského krále vhodný okamžik k tomu, aby zesílil posici svého státu, oslabeného ztrátou jülišsko-bergského území. Spojením s jednou z rozvaděných západních velmocí (s Francií) chtěl na oslabeném Rakousku vynutit odstoupení Slezska. Svým náhlým vpádem do tohoto území (16. prosince 1740) vytvořil "fait accompli", z něhož vznikla první slezská válka. Pro státnickou osobnost Fridricha Velikého je na tomto jeho rozhodujícím politickém a vojenském činu charakteristická právě ona rychlost jednání, využívající příznivých okolností a vojensky důležitého momentu překvapení nepřítele. Vůle k činu tu předcházela jeho racionálnímu zdůvodnění. Varování před nezřízenou ctižádostí, před krátkou dobou vyjádřené v "Antimachiavellovi" (1), je nahrazeno přímým přiznáním k této vášni.

Fridrich II. Veliký a národní socialismus

Český sociolog Jan Mertl o „Starém Fritzovi“

Český sociolog Jan Mertl (11.12.1904 – 10.10.1978) patřil vedle filosofa Emanuela Rádla ke generačním souputníkům Josefa Pekaře. Byl ovlivněn anglosaskou sociologií, zabýval se problematikou sociologie politiky a ve své politické filosofii zdůrazňoval význam a nutnost silné státní moci. Ve svých brilantních analýzách odhalil slabosti stranické demokracie, z období let 1939-1945 je mu však vytýkána spolupráce s tehdejším režimem. Jan Mertl, zabývající se především sociologií politiky, kritizoval liberální demokracii 19. století, ve které jsou „svrchované zájmy národa a státu potlačovány egoistickými zájmy jednotlivých stran.“ Zastával myšlenku časově omezené autoritativní demokracie, ve které jsou vůdci pověřeni ze svobodné vůle občanů a mají vůči národu osobní zodpovědnost. Ve své práci z roku 1932 o boji proti nešvaru stranictví mj. napsal: „Čím déle trvá moc politické strany a celého stranického systému, tím obtížněji jest jeho nepřátelům s ním bojovat, neboť tím hlouběji zapustil kořeny do společenského života a spojil se s jinými jeho silami, jež pomáhají stranictví udržet. Všednost denního politického života láme hroty revolučních vášní a otupuje smysl veřejného mínění pro boj s mocenským systémem, který třeba již není uznáván za správný a dokonalý. Stranictví se vžívá se vzrůstem své moci, odpor proti němu naopak slábne s pocitem mocenské převahy. Musel by pravděpodobně přijít nový revoluční nápor, vyvolaný příčinami ležícími mimo okruh stranických bojů, aby bylo možno odstranit upevněný mocenský systém politického stranictví.“

"Jsem první služebník svého státu."

"Ich bin der erste Diener meines Staates."
Franz Chocholatý Gröger

Flétnový koncert Friedricha II. v Sanssouci (malba Adolpha Menzela z let
1850-52). Foto: Wikipedia.

Před 300 lety, 24. ledna 1712, se narodil v Berlíně Friedrichu Wilhelmovi I., králi v Prusku, (König in Preußen), zvanému také Soldatenkönig, a Sophii Dorothea von Braunschweig-Lüneburg syn Friedrich, pozdější král v Prusku (od roku 1772 König von Preußen), braniborský kurfiřt a neuchâtelský kníže z rodu Hohenzollernů a jeden z největších vojevůdců 18. století. Byl zván Friedrich der Große nebo Starý Fritz. Za své vlády pozvedl Prusko na úroveň velmoci a rozšířil državy svého rodu, zejména kdy na úkor Rakouska získal ve třech válkách slezských Slezsko a dovedl německy hovořící prostor k německému dualismu. Úspěch v sedmileté válce 1756 až 1763 pozvedl Prusko na úroveň velmoci a uznání Pruska jako páté hlavní síla v evropské Pentarchii vedle Francie, Británii, Rakouska a Ruska. Po prvním dělení Polska v roce 1772 spojil tehdejší pruská území v jeden celek. Je považován za reprezentanta osvíceného absolutismu. Sám sebe považoval za prvního služebníka svého státu. Byl filosofem na trůně, milovníkem umění a hudebním skladatelem.

Česká média ve službách propagandistického tažení ICEJ pod záminkou připomínání si obětí holocaustu

Nesrovnalosti v případu Wernera Odera – syna „nacistického masového vraha z Rakouska, který zabíjel Židy“.
Lukáš Beer

Werner Oder v rozhovoru pro Českou televizi před dvěma lety. Jeho otec
Wilhelm Oder byl podle ČT nacistickým "masovým vrahem". Divné ovšem je,
že jeho příběh neznají nejen v Rakousku, ale i jinde v Evropě - kromě Česka,
Polska a Slovenska, kde jej šíří ICEJ, židovské obce a některé církve. 

Jsou tomu přesně dva roky, co časově v souladu připomínáním si „Mezinárodního dne památky obětí Holocaustu“ dne 27. ledna probíhala na území České republiky mediální kampaň „pro Izrael“, vedená pod taktovkou české pobočky Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém ICEJ - organizace, která v naší zemi staví na poměrně početné komunitě tvz. křesťanských fundamentalistů, evangeliklních křesťanů a křesťanských sionistů. ICEJ přitom při zajišťování série přednášek úzce spolupracovala s židovskými obcemi a blíže kooperujícími křesťanskými odnožemi (apoštolské církve aj.) působícími na našem území. Cíl této propagandistické akce, kterou doprovázela propagace v českých médiích, neměl být veřejnosti na první pohled zjevný. Akce se například v Brně prováděla pod záminkou připomínání si obětí holocaustu a ve spolupráci se Židovskou obcí. Stejně neměl být zjevný na první pohled ani původce, který za akcí stál a kterého si laická veřejnost nanejvýš spojuje s nějakým křesťansky zaměřeným charitativním institutem. Jako poutač kampaně posloužila osoba jakéhosi Rakušana, pocházejícího z „rodiny nacistického masového vraha“, který v pozdějších létech poznal lásku Boha a začal milovat Židy a Izrael.

Krev, půda a rodokmen

Lukáš Beer

Willy Beer přispíval v období nacionálního socialismu do periodik
jako např. do časopisu "Böhmen und Mähren", kde vyzdvihoval
vymoženosti dosažené po roce 1933. (Na obrázku dívky BDM rozdá-
vají dárky na Vánoce, fotografie k článku W. Beera).

Již několikrát jsem se setkal s některými reakcemi z řad čtenářského obecenstva, které se dají souhrnně charakterizovat jako blíže nedefinované podezření z údajně latentně antisemitského zaměření těchto internetových stránek, jmenovitě textů, jejíchž jsem sám autorem. Proto bych si dovolil jenom zpětně obrysově a ve stručnosti nastínit a rozčlenit tematické celky mnou zveřejňovaných článků, v rámci kterých jsem se nějakým způsobem dotkl izraelského státu či židovské komunity žijící v Evropě. Připouštím bez námitek pouze něco, co mi konkrétně vytýkáno nikdy nebylo, a sice jistou fokusaci na tématiku, která se týká zmíněných "předmětů pojednání". Pozorní čtenáři však dobře vědí, že mé vlastní články se nikdy nesoustředily na vlastní problematiku izraelsko-palestinských vztahů a tedy vlastní politiky Státu Izrael. Předmětem mého zájmu bylo v první řadě působení proizraelského politického lobbyismu na české půdě, který operuje v různých formách a své skutečné cíle očividně zastírá mediálním tematizováním holocaustu, resp. používá jej k propagaci cílů, které s holocaustem ve skutečnosti ani v nejmenším nesouvisí. Další oblastí mého zájmu je nátlakové zneužívání minulosti velmi těžkého utrpení lidí židovského původu za druhé světové války některými současnými židovskými intelektuály a židovskými organizacemi působícími v německém jazykovém prostředí s cílem stigmatizace a umlčení nepohodlných názorů a osobností, s cílem potlačování svobody projevu. Velmi často se také ve svých textech vyslovuji pro separování vyčíslení skutečných českých obětí z let 1939-1945 od obětí židovského původu. Ale nejsem v tomto směru zdaleka sám – i české židovské kruhy jsou na manipulaci s čísly „československých obětí“ z pochopitelných důvodů citlivější. Doporučuji přečíst si článek Jiřího Loewyho Osvětimská lež po česku, který původně vyšel v Lidových novinách. Před rokem jsem se také obšírně zabýval úspěšnými pokusy izraelské pravice zavléknout do svých služeb politiku některých evropských pravicově-populistických politických stran a tendencemi zužovat problém imigrace v Evropě omezováním se na kritiku celosvětové islamizace a šíření nenávisti vůči celosvětovému islámu, stejně jako pokusy o vsugerování se obrazu, podle nějž Evropa společně s Izraelem musí čelit islámskému náporu.

Andreas Clauss: „Byl jsem neoliberálním systémovým idiotem“

Související text: Andreas Popp: Brot und Spiele
Lukáš Beer

Určitou odezvu zaznamenala prezentace knihy Andrease Poppa „Brot und Spiele“, kterou si ovšem nelze obstarat na českém knižním trhu. Další, v českém prostředí přeci jen o něco známější osobností, kterou lze označit za kritika stávajících finančních systémů a která operuje s velmi podobnými argumenty ve svých hospodářských a finančních rozborech, Poppovi velmi blízkými, je německý autor a podnikatel Andreas Clauss (narozen 5. ledna 1959) z Berlína. Své názory publikuje nejen v knižní formě, ale i na přednáškách, které si lze opatřit na DVD. Z Clausse jako bývalého poskytovatele finančních služeb (sám tuto svojí životní etapu zpětně sebekriticky zhodnocuje jako období, kdy byl ještě naivním „neoliberálním systémovým idiotem“) se během let vyklubal tvrdý kritik finančního systému, varující drobné investory před nerentabilním akciovými vklady a určitými investičními modely. Trh akcií má Clauss za globální hru „Monopoly“, ve které drobný investor nemá šanci získat. Andreas Clauss se staví kriticky ke každé investici, u které z jeho pohledu není k dispozici žádná reálná protihodnota.

Diskuse: Co píše německá Wikipedia o Lévyho autorství vlajky EU

Související text: Vlajka EU a dvanáct kmenů Izraele
Lukáš Beer

Paul M. G. Lévy se v interview pro oficiální web Rady Evropy
hlásí k autorství vlajky EU.

Myslím, že na domněnkách to stavit moc nelze. Je lhostejné, kde článek vyšel, ale vývod není podložený ničím jiným, než jen tvrzením a to je podle mého soudu málo. Navíc ten hlavní herold Irska Gerard Slevin je všude uváděný jako původce návrhu...“, píše čtenář A.V. (jméno redakci známo) v reakci na můj příspěvek o významu symboliky znázorněné na vlajce Evropské unie a o původci návrhu, a v zápětí doplňuje odkaz na poučný text na české Wikipedii. Ale je autorství Paula M.G. Lévyho pouhou domněnkou? Nikoliv. Operuje s ním i německá Wikipedia.

Diskuse: Proč neplatí stejný metr?

Reakce čtenáře na článek o historii maďarsko-slovenských vztahů
Redakce obdržela reakci čtenáře A. K. (celé jméno redakci známo) na starší článek Franze Chocholatého Grögera. Čtenář cituje z původního textu a pod ním uvádí své výhrady.

Vlajka EU a dvanáct kmenů Izraele

Co víme o symbolice znázorněné na „vlajce Evropy“? A kdo je jejím autorem? Německý „Die Welt“ na to odpověděl v roce 1998 ve svém článku.
Lukáš Beer

Paul M. G. Lévy (1910-2002) se označuje za skutečného otce
"vlajky Evropy". Po válce byl prezidentem tiskové a infor-
mační služby Rady Evropy.

Co vlastně symbolizuje oněch dvanáct hvězd na vlajce Evropské unie, respektive jejich počet? Na oficiálních stránkách EU se dozvíme, že dvanáctka byla přijata bez politických souvislostí jako symbol dokonalosti a úplnosti, který se poměrně často vyskytuje v tradovaných evropských tradicích a kultuře našeho kontinentu. Má vlastně symbolizovat dokonalost a znázorňovat všechny národy Evropy jakoby v jednom kruhu ve své jednotě. Jako názorný příklad používání tohoto počtu v dlouhé historii se běžně uvádí 12 znamení zvěrokruhu, 12 hodin na hodinách, 12 měsíců v roce, 12 kmenů Izraele, 12 apoštolů, 12 olympských bohů či 12 desek římského práva. Při cestě za poznáním nám pátrání po významu symbolů poněkud zkomplikuje spor o autorství návrhu vlajky, na který si činí nárok více osobností. Za autora vlajky je běžně označován katolík Arsene Heitz, který tvrdí, že se při jejím návrhu inspiroval také textem 12. kapitoly biblické knihy Zjevení, která zobrazuje ženu s dvanácti hvězdami kolem hlavy. Tento symbol je v evropském umění často spojen také se zobrazením Panny Marie právě s dvanácti hvězdami kolem hlavy, modrá je přitom též v umění chápána jako jeden z Mariiných atributů. Již před několika lety se však za skutečného autora „evropské vlajky“ označil Paul M. G. Lévy (1910-2002), bývalý ředitel informační a tiskové služby Rady Evropy. Lévy prý navrhl počet dvanácti hvězd ještě předtím, než jej Rada Evropy vlastně oficiálně uznala, a také prý zhotovil originální náčrt vlajky.

Ta dlouhá vlna za kýlem – hoďme minulost přes palubu?

Těžko posoudit, co je větší propadák: zda románová předloha Pavla Kohouta nebo aktuální zfilmování v koprodukci německé a rakouské televize
Lukáš Beer

Militantní, pomstichtivá sudetoněmecká revanšistka
Kämmererová (v podání rakouské herečky Christiane
Hörbigerové) se ve zfilmovaném románu Pavla Kohouta
po mnoha letech náhodně setká s nenáviděným českým
sousedem Burianem, který ospravedlňuje své zločiny tím,
že se dějiny začaly psát rokem 1938.

Věhlas Pavla Kohouta se redakčním týmům německé a rakouské televize (ARD, ORF) musel sám o sobě zřejmě jevit jako dostačující záruka atraktivity, a proto se rozhodly vyhrabat a zfilmovat jeho spíše nepovšimnutý román z roku 2000 (vyšel současně v české i německé verzi), kde autor poněkud po svém zúčtoval s problematikou sudetoněmecko - českého vyrovnání. Nedávno se tento výtvor objevil na televizních obrazovkách. Hlavní protagonisty – zahořklou militantní sudetoněmeckou revanšistku a českého lékaře s minulostí drancujícího revolučního gardisty – nechal Kohout nakonec odejít ze scény radikální biologickou cestou, tím že je nechal utonout pod hladinou moře a tím zároveň ukončil i jejich celoživotní nevyřešený svár, který jakoby zastupoval sudetoněmecko-české drama. Milostná aféra mezi mladou Češkou a mladým Němcem, kteří tyto dva hlavní protagonisty doprovázejí na několikadenní plavbě po moři, pak symbolicky naznačuje, že mladá generace dokáže bývalé spory svých předků s klidem hodit přes palubu. Nepřipomíná nám to až nápadně něco?

Alain de Benoist o přímé vztažnosti liberálního kapitalismu a přistěhovalectví

Související text: Alain de Benoist: Jak prolomit kulturní hegemonii USA
De Benoist: „Ten kdo kritizuje přistěhovalectví, aniž by mluvil o kapitalismu, by měl raději mlčet!“
Lukáš Beer

Doby, ve kterých se Evropa mohla těšit vedoucímu mocenskému postavení ve světě, jsou nejen již nevyhnutelně pryč, ale zároveň se vnucuje čím dál víc neodkladněji a aktuálněji než kdykoliv předtím otázka, jak lze zajistit identitu a další existenci evropských národů ve 21. století vzhledem k masivnímu přistěhovalectví a hrozící majorizaci Evropanů ze strany islámských i neislámských (!) přistěhovalců. Francouzský filosof a autor Alain de Benoist, „spiritus rector“ evropské „Nové pravice“, se v minulosti v četných poskytnutých rozhovorech vyjádřil k otázce rozpadu unipolárního světového řádu ovládaného USA, o západním liberalismu a komunismu jako projevech zhoubných politických universalismů a k problematice současného stavu evropské pravice a jejím perspektivám do budoucna.

De Benoist ve svých úsudcích vychází z rámcových podmínek náš život obklopující globalizace, jejímž cílem je „transformovat celou planetu v jeden ohromný homogenní trh, zcela řízený zákonem zisku, logikou výkonu a axiomatikou racionálního zájmu. Jejím antropologickým modelem je člověk redukovaný na výrobu a konzumaci, bytost současně egoistická, která vždy hledá, jak získat co nejvíce sama pro sebe.“

Jak pochopit krach stávajícího peněžního a finančního systému

Texty a přednášky Andrease Poppa v češtině: Demokracie jako náboženství - Vzdělání - Propaganda
Andreas Popp objasňuje ve své knize „Brot und Spiele“ napínavým a pro laiky srozumitelným způsobem příčiny blížící se hluboké hospodářské krize
Lukáš Beer

Ruku na srdce – zprávy jsou dennodenně plné pojmů jako hospodářská krize, krize eura, krize bankovního systému – ale kdo z nás, průměrných laiků, tedy ne zrovna fundovaných „finančních expertů“ a studovaných makroekonomů, si troufá o sobě říci, že se si v celkové záplavě informací z finančního světa a mezinárodního hospodářství dokáže sám vytvořit poněkud jasnější přehledný obrázek o základních souvislostech problematiky a že ji dokáže alespoň částečně prohlédnout. (Nehledě na to, že si na tyto otázky nedokáže seriózně odpovědět i leckterý samozvaný „expert“.) Zvláště v těchto dnech si mnohý z nás klade otázku, co je příčinou současné krize a potajmu touží alespoň částečně hlouběji pochopit pozadí a dramatiku stávajících a hrozících problémů: „Vyhlídky světové ekonomiky teď rozhodně nejsou růžové. Právě naopak, jsou dost chmurné. Není ve světě žádná země, která bude imunní vůči krizi, která nejenže se nezmírňuje, ale naopak eskaluje", prohlásila v půli prosince loňského roku Christine Lagardeová, prezidentka Mezinárodního měnového fondu, která ve Washingtonu navštívila ministerstvo zahraničních věcí USA. A co je zarážející, poznamenala také, že hrozící krize může nabýt rozměrů velké hospodářské krize 30. let minulého století.

Váleční štváči či prorokové?

Autor Alfred Bäcker se ve své knize domnívá, že USA již v listopadu 1938 měly otevřený zájem na rozpoutání války v Evropě s Německem prostřednictvím Polska, Velké Británie a Francie. Zapomíná se ale bohužel uvádět prameny, na kterých staví svá tvrzení.
Lukáš Beer

William C. Bullitt (1891-1967) působil od
roku 1936 jako americký velvyslanec v Paříži.

Americký velvyslanec v Paříži, William C. Bullitt, sdělil přibližně dva měsíce po podepsání Mnichovské dohody, konkrétně dne 19. listopadu 1938, polskému velvyslanci ve Washingtonu, hraběti Jerzymu Potockimu toto: „Pouze násilí a nakonec válka může v budoucnu učinit konec šílené expanzi Německa.“ Jednalo se v této krátké větě čistě o velvyslancovo konstatování, proroctví, anebo o přiznání se k úmyslu rozpoutání druhé světové války? Na zpětný dotaz polského velvyslance ve Spojených státech, Potockiho, zda by se USA zúčastnily takovéto války proti Německu, americký velvyslanec Bullitt tehdy odpověděl: „Bezpochyby ano! Ale až poté, co nejprve zaútočí Francie a Anglie.“ V konkrétní zprávě adresované polskému ministerstvu zahraničí ve Varšavě k tomu Potocki dále doplnil informaci, že americký prezident Roosevelt je dle vyjádření velvyslance Bullitta rozhodnutý vtáhnout USA do příští evropské války, která má brzy vypuknout. Ve jmenované zprávě se dále uvádí, že americký velvyslanec „mluvil o Německu a jeho kancléři Adolfu Hitlerovi… s mimořádnou vznětlivostí a hořkou nenávistí“.

Ve vlastní věci: Novoroční pozdrav

Redakce Našeho směru děkuje všem čtenářům stránek za zachování dosavadní přízně i v pro ni obtížnějším minulém roce, který z hlediska objemu a aktualizace zveřejňovaného textu, zvláště ke sklonku roku, přechodně znamenal citelný pokles ve srovnání s obdobím předcházejícím. Z jakého důvodu můžeme uplynulý rok označit jako „obtížný“?